Cestopisy

Národní park Sarek se nachází v srdci švédského Laponska. Spíše než k čemukoli jinému v Evropě bývá Sarek přirovnáván ke Kanadě či Aljašce. Topografickým základem je několik hlavních údolí s mohutnými toky, které od sebe oddělují samostatné skupiny vysokohorského charakteru. Vegetaci v nižších partiích tvoří obtížně průchodné polární břízy a vrbičky, které přechází v borůvčí a travnaté alpínské louky. Vyšší polohy jsou již bez vegetace, nad 1500 m převládá zalednění ...

V neděli 31. 5. jsem se vrátil z krátké, ale nesmírně intenzivní návštěvy Nepálu. S sebou jsem vezl finanční pomoc pro několik nepálských přátel a horských vesnic. Měl jsem v plánu navštívit nejvýznamnější kulturní památky v Káthmándském údolí, turistickou čtvrť Thamel, rodinu svých nepálských přátel a jednu z horských vesnic v distriktu Nuvákót na sever od Káthmándú. Cílem cesty bylo posoudit, v jakém stavu se nachází země, která byla postižena dvojicí zemětřesení měsíc po jejich ataku, a předat část finanční pomoci.

Toto je zpráva od našeho průvodce, který doprovázel v Nepálu český Trauma Team od 27. 4. 2015. 

Provence, opěvovaná básníky a inspirující umělce, každoročně přiláká také mnoho turistů. Pro rekreační cyklisty nabízí i spoustu krásných cyklovýletů. Uvidí na nich antické památky, místa známá z obrazů slavného Holanďana van Gogha a ochutnají třeba i šedé víno.

Pro úspěšné putování vlaky, letadly, autobusy, tarantasy (starý ruský kupecký kočár) a všemožnými jinými dopravními prostředky po Rusku je nutno dobře si osvojit několik zásadních ruských termínů. Hesla slovníčku jsou řazena didakticky tak, aby bylo možno jejich prostřednictvím co nejsnáze proniknout do světa, který je jimi popsán i ovládán. Všechny uvedené prvky (ve skutečnosti jich je samozřejmě mnohem více) navzájem neustále interagují a ovlivňují se, ale nikoliv tak, aby cestujícímu zpříjemnili život, nýbrž tak, aby mu během cesty zajistili co nejvíce vzrušujících zážitků.

Vítá nás noční Havana. Tropické teplo mírníme vychlazeným pivem a pomalu skládáme rozmontovaná kola. Ráno vstáváme ještě za tmy, posnídáme míchaná vajíčka a vyrážíme za dobrodružstvím. Čeká nás 700 kilometrů cik cak ostrovem svobody. Na kolech.

Byl to pravděpodobně ten nejzáludnější dárek, který ode mne má osmnáctiletá dcera dostala. Čtrnáctidenní výlet do sluncem zalité Provence, jednoho z nejromantičtějších koutů Evropy, by s radostí uvítal každý. Jenže my jsme se rozhodli projet kopcovitou krajinu na kole.

Ještě před dvěma sty lety jich po Africe běhaly desetitisíce. Před sto lety ještě několik tisíc. Dnes je jich na světě posledních osm a z toho pouze čtyři jsou reprodukceschopní. O kom je řeč? O severním druhu bílého nosorožce.

Když na to přijde, lyžovat se dá i na poušti, pokud na ní postavíte dostatečně velký hangár s alespoň kopcem sněhu uvnitř. A přece je na planetě místo, kde je dostatek lyžařských terénů a za celý rok nespatříte jediné vlek či lanovku, o frontách lyžařů nemluvě. Tohle království freeridingu se jmenuje – Grónsko. 

Dovolenou trávím nejraději na kole, a protože loni v Kyrgyzstánu mi to přišlo až tak nějak moc hustý, rozhodla jsem se letos pro něco trochu decentnějšího v Evropě. Aby to bylo blíž a tak. Cesta do Albánie tedy trvala déle než do Kyrgyzstánu a vlastně cesty taky byly daleko drsnější, ale to vůbec nevadilo, naopak.

Je sedm ráno. Po ulici procházejí první Pařížané spěchající do práce, z pekárny, široko daleko jediného otevřeného obchodu, se line vůně čerstvě upečených baget a croissantů a nám je setsakramentská zima. Paprsky ranního slunce šimrají teprve horní patra domů, a tak rychle nasedáme na kolo a vyrážíme, abychom se zahřáli. Na Montmartre je to naštěstí do kopce.

Jeden z nejkrásnějších ostrovů světa má velmi pohnutou historii. Proslavil se nejen jako ostrov koření, ale i jako kruté centrum otrokářství, neboť byl bránou do černé Afriky. Ostatně i jeho zvonivé jméno, Zanzibar, které pochází z Arabštiny, znamená Země černých. Dnes žije hlavně ze své krásy a rok od roku přitahuje více turistů. Třeba jako netradiční silvestrovská destinace.

Ten fígl odhalily už tisíce lidí. Na treku v Himálaji si dokonale vyčistíte hlavu od všech starostí. Vzít si na záda batoh, zamávat na pozdrav civilizaci a pustit se po staré obchodní cestě kolem Annapúren je jeden z nejkrásnějších zážitků, které můžete prožít.

Když čas od času přemýšlím nad tím, zda je možno v Evropě ještě objevovat nám neznámé kraje, vždy mě to nakonec nasměruje do zemí východní Evropy, a do blízkosti Balkánu obzvlášť. Jenže ty si udržují také stále pověst chudých a rozvojových oblastí a mezi lidmi panuje spousta předsudků. Klid posledních let není pro zpravodajská média zajímavý a tak ve středo a západoevropanech přežívá představa divokých a nebezpečných zemí z devadesátých let. Naštěstí mé předchozí i současné zkušenosti hovoří přesně opačně, země jsou to již bezpečné a přátelské. Sice platí, že i v porovnání s námi je zde výrazný ekonomický rozdíl, koneckonců není ale právě tato skutečnost dobrou pozvánkou na cestu?

Nevím, co napadne běžného Čecha v souvislosti se slovem „Tunisko“, ale mně se dříve nespojovalo s ničím příliš příjemným. Představoval jsem si dlouhé pláže kde leží jeden bílý břichatec vedle druhého a je jedno, zda mluví česky, německy nebo azbukou. Ráno je vypustí na pláž a večer zase zpátky do betonových velkochovů. Nafukovací lehátka, uřvané děti a předražená zmrzlina. Večer diskotéka, bar a ráno honem na pláž, ať sousedi vidí, jak jsme opálení.