Den první – Hranice už nejsou, co bývaly

Svět ztrácí svoje jistoty a hranice se dnes překonávají snáze než dříve. Kde je doba plechovek piva, které sloužily jako platidlo pro průjezd do některých zemí? Kde jsou tříhodinové čekací doby na hranicích? Dnes je to poněkud ospalé a jednotvárné. Ukážeš občanku nebo pas – a jedeš. Už žádné dobrodružství. To nás možná čeká v horách, do kterých míříme.

Den druhý – Co umějí hory

Přijíždíme do horského střediska Stina de Vale a balíme na třídenní přechod Vladeasy. U místního slavného pramene nabíráme vodu a můžeme vyrazit.

Je večer, vystoupali jsme přibližně do nadmořské výšky naší Sněžky, všude okolo je divočina a rumunský vládce hor se rozhodl, že nám ukáže, co by všechno mohl, kdyby jenom trochu chtěl. Přichází mlha, začíná pršet. Ozývá se bouřka a po chvíli začnou padat kroupy. Rukavice a čepice teď přijdou vhod, i když možná při balení ve třicetistupňovém vedru vypadaly nepatřičně. Z mlhy se vynořuje bača, který hledá zatoulanou krávu, a neustále přitom opakuje: „Bivolica, bivolica.“ Když konečně pochopí, že jsme opravdu nic neviděli, mávne zklamaně rukou a mizí v mlze. My dopíjíme čaj a zíváme, protože jsme celou noc jsme strávili v autobusu. I když je teprve osm hodin, lezeme do spacáků a doufáme, že ráno nám hory ukážou přívětivější tvář.

Den třetí – Stáda krav

Když ráno vítr rozfouká mlhu, zjišťujeme, že je vlastně krásné počasí. Mraky jsou pryč a svítí sluníčko. Pohled na sever na Vladeasu přináší nádherné výhledy. Kromě toho je ale pořádná zima. Rychle čaj, snídani, zabalit a vyrážíme. Na jih, dolů z Vladeasy, na Padiş. Pro případ setkání s milými ovčáckými pejsky bereme do ruky kámen a jdeme.

Jsme připraveni na pejsky, ale na tábořišti se setkáme se stádem krav. Jsou přítulné až moc, proto děti vezmou do ruky proutek, křičí jako ostošest a zaženou stádo tak zkušeně, jako by byly v rumunských horách doma a od malička pásly na jejich svazích stohlavá stáda. Krávy utečou za potok a už nás nezlobí.

Po obědě vyrážíme do soutěsky Someşului Cald (česky Teplý Someš). Chvílemi nad říčkou, chvílemi vedle ní, nahoru dolů, po kamenech i úzkých stezičkách. Na konci soutěsky brod. Je tu pramen, bereme vodu a otáčíme. Cesta je podobná jako předtím, ale jednodušší, takže nám netrvá tak dlouho. Na tábořišti zjišťujeme, že krávy jsou tu pořád (naštěstí jsme tu nechali hlídku), ale stále v dostatečné vzdálenosti. Přiběhlo stádo koní; pasou se teď na okolních loukách. Přichází večer a s ním zima. Čeká nás nejstudenější noc, kterou tady zažijeme.

Den čtvrtý – Koně se také zahánějí

Dnes se chystáme na Padiş. Proč tam jdeme? Je tam tábořiště, maringotky s ženskými, které pečou výborné placinty, stáda krav a koní a několik hospod. V jedné z nich mají český nápis „čepované pivo“, stěny potažené sametem a výborné klobásky. Kdo by se tam netěšil?

Když jsme na místě, vybalujeme, stavíme stany, vaříme a vůbec máme plné ruce práce, takže si nevšimneme stáda koní, které se tu vzalo bůhvíodkud a blíží se k našim stanům. Kde jste, děti? Tohle přeci umíte. Proutek do ruky a jděte na to. Koňům se od nás ovšem nechce a dávají jasně najevo, že se jim u nás líbí. No jasně, ve stanech máme chleba, sýr, někdo i čerstvě koupenou bryndzu. Jídlo jim určitě voní, ale my se nedáme. Pryč od našich stanů! Běžte si třeba k Maďarům, kteří táboří nedaleko! Koně poslechnou, protože jsou na takové zacházení zvyklí, a děti mohou začít hrát hry, které jsou součástí připraveného programu. Rychle přichází večer a s ním studená noc.

Den pátý – Koupání v krasové řece jen pro otužilé

Dnes uvidíme vývěr, krasovou řeku a ponor. A to všechno na necelých dvou kilometrech. Opouštíme Padiş s jeho baráky, maringotkami, stády koní, krav a prasat, opouštíme českou hospodu a babky, které nás zásobovaly placintami a bryndzou. Den je přesně takový, jaký jsme čekali. Přicházíme k vývěru, z kterého vytéká říčka směrem k rozlehlé a nádherné louce. Na okraji louky je brod, tady se koupeme, přestože je voda patřičně studená. Přes louku, která svou krásou téměř bere dech, pokračujeme potom k ponoru a dále na tábořiště, kde nás čeká milé překvapení – stánek, kde se dají koupit placinty a základní potraviny. Pochopitelně tu nechybí koně, krávy, ovce ani bačové.

Stavíme stany a přemýšlíme o dalším dnu. Čekají nás Ponorné hrady, v evropském měřítku zcela unikátní trojpropast se sedmdesátimetrovým jeskynním portálem.

Den šestý – Vzhůru do propastí

Rumuni vyrážejí v žabkách a s lahví mléka v igelitové tašce. My v trekových botách, vybaveni bundami a čelovkami. Při pohledu na Rumuny, kteří míří na stejná místa jako my, nás napadá, jestli to trochu nepřeháníme. Přeci jenom, jsou tu doma a znají to lépe…

Propasti jsou tři, leží vedle sebe, propojené jeskyním tunelem a řekou – hluboké, strmé a vyzývavé. Jejich rumunský název znamená Ponorné hrady. K dobytí Ponorných hradů je ovšem třeba šikovnosti, odvahy, vůle a spousty jiných kladných vlastností. A taky je potřeba vědět, kudy se do nich leze.

Když jsme dole, svačíme a po jídle míříme k jeskyni. V tunelu, do kterého se sestupuje rozsáhlým suťoviskem, teče řeka. Jdeme po kamenech, místy brodíme, ale kdo má čelovku a dává pozor, cestu najde. Tam i zpátky.

Den sedmý – Klouzačka v jeskyni

„Na co bereš to lano?“
„Uvidíš.“
„No fakt. Na co? My budem někde slaňovat? Já to neumim.“
„Už jsem ti řekl, že uvidíš.“
„Hele, mami, my budem slaňovat. Petr bere lano.“
Kromě lana ještě čelovky, šusťáky, bundy, rukavice a taky bágly se vším, co s sebou lidi běžně do rumunských hor tahají. Jdeme dnes zase natěžko, cesta vede okolo tří jeskyní, a jestli to jenom trochu půjde, vlezeme do nich. Hned ta první je asi nejzajímavější. Vstup není nijak zvlášť příkrý, ale zpočátku vede suťoviskem a potom po ledu. Bez lana by byl sestup do jeskyně obtížný a pro děti asi nemožný. S lanem to naopak zvládají skvěle a moc se jim to líbí. Jeho délka nám bohatě stačí, po nějaké době jsme všichni dole a vydáváme se na průzkum podzemních prostor, ve kterých je kvůli ledu patřičně chladno.

Další dvě jeskyně si prohlížíme už jenom zběžně a potom začínáme sestupovat na poslední tábořiště. Je tu pramen, potůček, pod stromem špalky, na kterých se dá sedět, a krásný výhled. Zatím máme namísto postele karimatku a spacák, namísto sprchy pramen vody. Zatím jsou nad námi rumunské hvězdy a okolo nás rumunské hory. Dobrou noc.

Den osmý – Galbena znamená žlutá

Za kopcem protéká říčka Galbena krásnou a divokou soutěskou. Chceme se do ní podívat, i když víme, že nás čekají brody. Voda studí, ale jenom prvních pět minut. Potom už si nohy zvyknou. Soutěska není moc dlouhá (jenom pár set metrů), ale projít ji nám trvá skoro hodinu. Čas nás naštěstí vůbec netlačí a nemusíme pospíchat, takže si tu studenou vodu, kluzké kameny, klády ve vodě a hučící vodopád patřičně užíváme. Konečně víme, co je to nefalšovaný canyoneering.

Je večer a přijíždějí bikeři, kteří tu budou poslední noc přespávat s námi. Stejně jako my se myjí u pramene vody. Když se setmí, zapalujeme oheň a všichni se sesedáme kolem něj. Nálada je tichá až zádumčivá. Možná je to tím, že zájezd za dva dny skončí.

Den devátý – To nejtěžší nakonec

Poslední pochodový den. Cesta je navzdory zažitým představám o rumunském turistickém značení značená dobře, ale trápí nás něco jiného. Možná sto let po ní nikdo nešel. Je zarostlá a neprůchodná, k tomu batohy na zádech.

V údolí se koupeme v řece. Voda je studená, ale nám to nijak nevadí. Smýváme ze sebe prach, který jsme na sebe nachytali v soutěskách, ponorných hradech a jeskyních. Jenom trošičku si ho schováme. Budeme ho ukazovat doma a pevně přitom doufat, že se sem někdy vrátíme.

Den desátý – Každý konec znamená začátek

Že zájezd jednou skončí, nám bylo všem jasné od začátku. Jenom to přišlo poněkud nečekaně. Jsme v Praze, loučíme se a odjíždíme do svých civilizovaných domovů. Jestlipak budeme ještě vědět, jak se používá sprcha, přemýšlíme. A taky o tom, co příští rok. A najednou nás to napadá. Pojedeme kamkoli, jenom když to bude do Rumunska.