Barmánci

Díky letité izolovanosti nejsou místní lidé ještě "zkažení" turismem. Jsou velmi ochotní a přívětiví, takže pro ty, kdož rádi cestují za exotickými cíli, je Barma v současné době opravdu jednou z nejpříjemnějších zemí. Většina návštěvníků Barmy dokonce tvrdí, že s tak příjemnými místními obyvateli se na svých cestách dosud nesetkali.

Barmánci jsou drobní, hubení, tmavovlasí, a hlavně usměvaví. Jako moto by se dal uvést nápis v recepci jednoho hotelu: "Potkáte-li někoho bez úsměvu, věnujte mu jeden svůj." Dokonce i na tržištích, kde to v jiných zemích jen vře a lidé se hádají a překřikují, tak v Barmě je klid, prodavač se s kupujícím dohaduje na ceně bez křiku, zato s úsměvem.

Večerní posezení

Za ty tři týdny jsem si zde stihl udělat mnoho přátel. Na některé mám památku ve formě adresy nebo fotografie, ale většinou mi zůstala jen krásná vzpomínka. Například tři krásné večery jsem zažil s lidmi u pagody Schwezigon v Nyaung U u Paganu. Je to krásná pagoda z 11. století, celá pozlacená a s areálem dalších svatyň a místností okolo. Večer po západu slunce je nasvícena silným světlem. Přes den zde vládnou turisté a domácí poutníci. Před západem slunce se ale tito vytratí a začnou převládat místní lidé. K pagodě si večer chodí tak, jako se na našich vesnicích chodilo na náves, než byla televize. Sejdou se známí, popovídají si spolu, posedí v klidném prostředí v blízkosti pagody. K dobré náladě jim cinká vítr na zvonky pověšené na její špičce. Někteří lidé zasednou se zkříženýma nohama před pagodou a začnou meditovat. Zejména mniši. Když mezi ně přijde cizinec, zvlášť tak divný člověk jako já (vždyť jsem více jak o hlavu větší než oni a mám světlé vlasy, srandovně velký nos a ke všemu šikmé oči - z jejich pohledu), pak se shluknou kolem a chtějí si povídat. Bohužel jejich zásoba angličtiny byla většinou podobná mojí zásobě barmštiny, která je omezena na několik základních frází. Naštěstí se vždy našel buď nějaký student nebo někdo starší, kdo anglicky vládl dobře. Povídal jsem jim o naší zemi. Czech Republic jim neříkalo nic. To Czechoslovakia již byla lepší. Nakonec se shodli, že Českou republiku znají, vždyť Čech je přeci ten skvělý fotbalista Poborsky. Taky jsme si povídali o víře. O tom, jak cítí víru buddhisté a jak my křesťané. A taky o krásách Barmy. Druhý den, když jsem přicházel večer opět k pagodě, již mne všichni zdravili jako svého přítele a měli opravdovou radost, že jsem s nimi. Třetí den jsem se zastavil ráno. Dostal jsem malé sovičky pro štěstí. Zato jsem na oplátku utratil v jejich krámcích dost peněz za různé drobné suvenýry, které bych si normálně asi nekoupil. Nekupte si ale ošklivou sovičku, když vám ji prodává váš přítel, o němž víte, že živí čtyři děti a poslední obchod udělal před třemi dny. A tak se toho rána několikrát ozývalo "Lucky money", když prodavači utrženými penězi poklepávali na všechno své zboží. Když mi došly peníze, přešli jsme ke směnnému obchodu. Malého bronzového Buddhu jsem vyměnil za krém proti sluníčku.

Charles

K dalšímu krásnému setkání došlo v horách kolem městečka Kalaw. Zde jsme podnikali dvoudenní pěší výlet za horským kmenem Palaung. Charles byl náš horský průvodce. Nesl nám skoro všechno jídlo na dva dny. Měl docela velký a těžký batoh. Cestou nám povídal o místních lidech. Jak vypalují místní džungli, aby si místo ní mohli udělat políčka. Na nich pak pěstují keříky čaje nebo stromky s velkými listy, které používají na balení doutníků. Z jeho povídání bylo cítit, že má místní lidi velmi rád, i když si silně uvědomuje, jakou škodu působí místní krajině. Tento náš pocit nakonec potvrdil i činy. Při návštěvách v jednotlivých domech místních lidí začal postupně z batohu vyndávat různé poklady. Tu prášek na bolení hlavy, tu propisku pro děti, tu dopis od nějakého příbuzného, tu hodinky. Prostě takový pomocníček. Přitom vše dělal s obrovskou úctou a láskou. Ne jako my, kteří jsme také dávali lidem dárky, ale vypadali jsme přitom trochu jak gumoví panáci z reklamy. Největším překvapením pak pro nás bylo, když prozradil, že jeho tatínek přišel s britskou armádou z dnešního Bangladéše a že je muslim.

Na lodi s Buddhou

Další krásné setkání se uskutečnilo u jezera Inle. Druhý den našeho pobytu u jezera jsme si na pozdní odpoledne a podvečer objednali "canoe trip". Jednalo se o výlet na dlouhé loďce, do které si doprostřed sedli dva turisté a v zádi pádloval domorodec. Já jsem byl ve dvojici s Pepou - profesionálním fotografem. Pádloval nám starý muž. Po chvíli jsme přistávali u kláštera na prohlídku. V tu chvíli kolem nás projel motorový člun a udělal velkou vlnu. Jak jsme byli u břehu, loďka se nemohla zhoupnout a nabrala vodu. Pepa popadl svou fotobrašnu a ihned vyskočil z lodi. Nechtěl již dále pokračovat, protože se bál o své foťáky. A tak jsem pokračoval sám. Po chvíli začal můj děda pádlovat nohou! Ano, na jezeře Inle je jediná (alespoň pokud vím) lidská komunita, která přišla na to, že se dá pádlovat nejen rukama, ale i jednou rukou a nohou. Záběr je výrazně větší, pouze pádlující musí mít skvělou rovnováhu, protože stojí jen na jedné noze, a tou musí postrčit loď. Klobouk dolů. Když se začalo smrákat, ostatní začali dirigovat své pádlaře tak, aby nafotili co nejlepší záběry. Já jsem to nechal na dědovi. Jako bych tušil, že velmi dobře rozumí svému řemeslu a ví, co Evropané chtějí. Místo aby zpomalil jako ostatní, tak přidal. Poodjel se mnou do bočního ramene kanálu a začal "režírovat" fantastické pohledy s romantickými domky na kůlech, loďkami a odrazy zapadajícího slunce. Jeden pohled krásnější než druhý. Když slunce zapadlo a my se začali vracet, udělil mi ještě jedno velké duchovní poučení. Jak pádloval, vytvářel pádlem na vodě obrazce. A z nich jsem najednou pochopil mnoho o koloběhu života, o zrození a zániku, o radosti a žalu. Je to vůbec obyčejný děda? Není to nějaká nová inkarnace Buddhy? říkal jsem si.

Už jsem zase pár týdnů doma, ale úsměvy Barmánců si nosím pořád s sebou. Pokud můžete, zajeďte si tam pro ně také. I když má Barma pořád ještě i svou odvrácenou tvář, vám spolehlivě nastaví tu vlídnou - s upřímným přátelským úsměvem.