Gabon leží v západní rovníkové Africe po obou stranách rovníku. Cestovatelsky patří mezi to nejnáročnější, co Afrika nabízí. Jedná se převážně o nížinatou zemi se značným podílem nížinného deštného pralesa. Na severu však najdeme i typickou africkou savanu, na úplném jihu je i rozsáhlý žulový masiv Massif Du Chaillu, který je pojmenován po francouzsko-americkém cestovateli, jenž se jako první Evropan setkal s pygmeji. Na západě se rozkládá pobřežní nížina v šířce přes 300 km, propletená malebnými lagunami s hrochy a tajemnými mangrovovými lesy. Vzhledem ke geografickým podmínkám, je zde velmi špatná infrastruktura – silnice tu nahrazují splavné řeky a jejich přítoky. Gabon patří díky zásobám nerostného bohatství mezi nejbohatší země Afriky. Převládá těžba ropy, vzácných dřevin a manganu. Těžbou dřeva dochází bohužel k postupnému odlesňování a k nenapravitelným zásahům do jedinečných biotopů i kultury místních obyvatel.

Zobrazit více

Letecky se z Evropy dostanete do Libreville (hlavního města Gabonu) s jedním přestupem, většinou přes Paříži nebo Istanbul. Krátké mezipřistání vás ještě čeká v Demokratické republice Kongo – tedy nejprve jen Gabon „přeletíte“. V Kinshase vystoupí většina pasažérů a již jen pár lidí popoletí zpět s vámi do Gabonu.
I když v Gabonu prší prakticky celoročně a je zde i stále vysoká vlhkost vzduchu, nejvhodnější dobou pro návštěvu je období našich prázdnin, tedy v červenci a srpnu, kdy se frekvence dešťů i jejich síla sníží až téměř na nulu. Dalším bonusem jsou velryby, které podél pobřeží Gabonu během léta migrují a máte téměř stoprocentní šanci je z blízka pozorovat. Naopak v době velkých dešťů ke konci roku máte jedinečnou možnost vidět pralesní slony i pralesní buvoly, kteří se z nitra NP Loango stahují na písečné pláže v oblasti Sette Cama. Většina parku je v tuto dobu prakticky pod vodou.

Za nedotčenou přírodou bez turistů

Cesta za poznáním Gabonu je pravou expedicí, což spolu s vysokými cenami odrazuje většinu turistů. Odměnou za odvahu je nedotčená příroda, kam ještě neproudí davy turistů – i v nejvyšší sezóně navštěvuje místní národní parky, do devadesátých let zcela uzavřené, jen jednotky lidí.

V zemi vládne diktatura, což je pro turisty jistou zárukou bezpečí. Přesto bych se vyhnula oblasti kolem kamerunských hranic, které patří k největším překladištím slonoviny, nebo ke konžské hranici, za níž stále probíhají nepokoje. V hlavním městě Libreville si samozřejmě dávejte hlavně za tmy pozor na věci. Ale jako ve většině Afriky - venkov je velmi přátelský a bezpečný.

Pro cestovatele, může být další překážkou jazyková výbava. V Gabonu je úředním jazykem francouzština, bez ní si „neobjednáte ani pivo“. V odlehlejších oblastech, zejména u pygmejů, je potřeba znát i domorodé jazyky a dialekty a hlavně mít spolehlivé místní kontakty. Doprovod některého z místních rangerů v NP je samozřejmě i otázka bezpečnosti. Země je pro turisty navíc velmi drahá. To je způsobeno velmi špatnou infrastrukturou, kterou představují špatné silnice, mosty, nedostatek terénních aut, motorových lodí i nedostatečná konkurence v nabídce služeb jako je ubytování, kvalifikovaní místní průvodci atd.

Liberville a Lambaréné místní velkoměsta

Většina obyvatel Gabonu se hlásí ke křesťanství (60 – 70%), a tak ve velkých městech stojí katedrály. Mnoho kostelů najdete i na vesnicích a po celé zemi je dodnes mnoho dobře fungujících misií. Nepředstavujte si však křesťanství v čisté podobě – místní obyvatelé neopustili svá tradiční náboženství a kulty, které jsou vtažené do křesťanských tradic, které známe od nás z Evropy. Není tedy nijak neobvyklé, že i přímo třeba i na území křesťanské misie, je přes den v kostele bohoslužba a večer probíhá za účasti celé vesnice tradiční obřad či rituál. Aneb žij a nech žít!
Libreville, kde žije více než třetina obyvatel celé země, jako většina afrických velkoměst právě moc krásy nepobral. Ale i zde je co vidět. Najdete zde krásný dřevěný kostel St. Michael Nkembo, který je zdobený mnoha vyřezávanými sloupy. Na těchto plastikách se skvěle snoubí výjevy z Bible a místními animistickými tradicemi a mytologií. Sochařem sloupů je renomovaný umělec Zéphirin Lendogno z Lambaréné. Místo zvonů, zde najdete tradiční africké bubny, které svolávají k modlitbě. Zajímavá, nikoli však historicky či umělecky cenná je i nedaleká katedrála Notre-Dame de Lourdes s fasádou zdobenou modro bílými malovanými kachlemi. Zajímavé, v současnosti však bohužel uzavřené je národní muzeum, kde jsou uloženy sbírky masek a skulptur z celé země. Při prohlídce Libreville, určitě nevynechejte pestrobarevné trhy Marche du Mont-Bouët a Nkembo, kde koupíte vše od banánů až po auto.

Za návštěvu určitě stojí i vnitrozemské město Lambaréne, ležící na řece Ogooué. Město proslavil francouzský lékař a misionář Albert Schweitzer, který zde v roce 1913 založil nemocnici. Až do své smrti zde pracoval a práci po něm převzala jeho dcera. V současné době v je z původní nemocnice Schweitzerovo muzeum (UNESCO) a její funkci nahradila nově vybudovaná nedaleká Hôpital Albert-Schweitzer spravovaná neziskovou organizací. Řeka Ogooué slouží jako „silnice“ mezi vnitrozemím a druhým největším gabonským městem Port Gentil, které je současně hlavním přístavem Gabonu a střediskem těžby ropy a dřeva. Cestou je možné pozorovat v řece hrochy, hejna kaloňů, ale i neproniknutelné pralesy a mangrovové lesy táhnoucí se po obou stranách řeky.

Národní park Loango a cesta do pravěku

Cesta do národního parku Loango trvá z Liberville dva dny. Do Port Gentil je nejlépe doplout – po moři z Libreville, či po řece z Lambaréné. Zajímavá zastávka je misie Svaté Anny v laguně Fernan Vaz, jejíž dominantou je jedinečný železný kostel. Ten byl postaven v roce 1889 na popud madam Bichetové patřící do místní honorace, jejíž syn byl zakládajícím knězem této misie. Rodina madam Bochetové se znala s Gustavem Eiffelem a na její prosbu jí zaslal plány a materiály zaslal až z Paříže.

Cestovat po Gabonu je možní jen v malých skupinkách. Velikost je omezena kapacitou dopravních prostředků - terénního auta, motorových a nemotorových pirog. Snad nejvíce na mě zapůsobilo lodní safari V NP Loango, v oblasti Akaka. Připadala jsem si zde opravdu jako ve filmu „Cesta do pravěku“ – úzkým korytem řeky uprostřed neproniknutelné džungle jsme pluli na motorové piroze a na obou březích nás větřili a pozorovali pralesní sloni se zdvihnutými choboty, občas do řeky skočil gaviál, který se vyhříval na kameni, z džungle bylo slyšet vřeštění opic a se skřehotáním kolem nás proletěly anhingy či jiní vodní ptáci. Safari na lodi má jednu ohromnou výhodu – ke zvířatům se dostanete velmi blízko, aniž byste je příliš stresovali. Uprostřed pralesa na kraji překrásné mítiny jsme si postavili stany na noc a vyrazili na pěší podvečerní safari: Seznámili se místní flórou, zjistili, co vše lze sníst, jak se správně napít z lijány i jak dokáží pokousat některé druhy mravenců. Viděli jsme i další zajímavá zvířata jako jsou buvoli pralesní, tajemná a posvátná antilopa sitatunga, tlupy mangabejů rudohlavých a zahlédli jsme i tyrkysového turaka velkého.
Není nic krásnějšího, než být uprostřed pralesa, sedět v bezpečí kolem ohně a poslouchat tajemné zvuky linoucí se z temnoty. Hned ráno ještě před snídaní se vydáváme na ještě jedno pěší safari, a poté nás už čeká výšlap přes 20 km do nejbližší vesnice.

V národním parku Loango je také luxusní lodž, z níž můžete pozorovat gorily nížinné jako běžný turista třeba v Ugandě. Ale protože my máme raději méně turistická místa a autentické zážitky, vydali jsme se za gorilami nížinnými do NP Moukalaba-Doudou na jihu Gabonu.

Gorily nížinné v parku NP Moukalaba-Doudou

Čím více jedeme na jih, tím více jsou cesty zničené, mosty popadané, a tak spoléháme na přívoz přes řeku Nyangu. Bohužel až sem pronikly za souhlasu místní vládnoucí garnitury čínské dřevařské společnosti, a tak jsou místy kolem překladišť dřeva silnice z části opravené či nově postavené, avšak ptáme se, za jakou cenu a jak kvalitně? Ve městečku Tchibanga dokoupíme zásoby jídla, dotankujeme a vydáme se přes travnatou savanu až na hranu k tropickému deštnému pralesu do vesnice Doussala. Bohužel most přes poslední řeku, kterou potřebujeme překonat, je již nějaký ten rok téměř spadlý a nelze jej autem překonat, nasazujeme batohy a vyrážíme do vesnice pěšky. V NP Moukalaba-Doudou žije několik tlup goril nížinných, z nich je aktuálně je jedna tlupa tzv. habituovaná - tedy lze se k tlupě velmi opatrně přiblížit a pozorovat jí. Tuto tlupu zde zkoumají přírodovědci z mezinárodní výzkumné a záchranné stanice kjótské univerzity a jejich gabonští kolegové, se kterými se můžeme za gorilami bez obav vydat. 
Nejde o typickou turistickou atrakci, ale o opatrné pozorování těchto plachých vzácných jedinců. Místní rangery vyráží již těsně po svítání monitorovat, kde se zhruba tlupa dnes pohybuje. Vyzvednou nás kolem půl deváté a konečně vyrážíme. Nejprve překonáme řeku v pirogách vydlabaných jednoho kusu kmene. Poté putujeme cestou necestou pralesem ve velmi špatně schůdném terénu a dozvídáme se mnoho zajímavostí ze života goril, i dalších zvířat žijících v této oblasti. Velmi zajímavé jsou pro nás informace co vše lze využít z okolních stromů a rostlin. Když se po několika hodinách přiblížíme k tlupě, rozdělíme se na dvojice a každá dvojice má poté dostatek času samostatně pozorovat tato krásná stvoření. Rozdělení do dvojic je nezbytné, aby se předešlo případnému stresu goril a rovněž tak je třeba nosit roušku, abychom zabránili případnému přenosu nemocí.

Pygmejové Babongo u NP Waka

Dalším naším cílem je návštěva vesnic pygmejů Babongo, které se nacházejí kolem NP Waka. Čeká nás zdlouhavá náročná cesta. Nejprve překonáme přívozem i s terénním autem řeku Ngounié, pojedeme mnoho hodin rozbitou silnicí a překonáme nespočet polorozpadlých mostů. Mnohdy musíme vyložit celé auto, které most překoná „na lehko“ a poté jej přejdeme my i s našimi věcmi a zásobami, které znovu a znovu vyskládáváme zpět do vozu.
Pygmejové se zde dones živí převážně jako lovci a sběrači, zřídkakdy pak přešli ke žďárovému zemědělství. V jedné z vesnic máme domluven pronájem jednoho z jejich domků a zůstaneme tu 2 dny. Zpočátku jsme pro pygmeje atrakce my, ale postupně si nás přestávají všímat a my můžeme nerušeně pozorovat jejich způsob života a navázat s nimi komunikaci. Do vesnic k místním je zvykem vždy něco dovézt – peníze zde vzhledem ke velmi špatné dostupnosti obchodů nemají až takovou hodnotu. Cení se ale mouka, olej, rýže, bujónové kostky, cukr nebo káva a bohužel až i sem došla popularita plechovkové koly, fanty apod.. Cení se také alkohol ale ten se snažíme nevozit, vzhledem k následkům, které alkoholické nápoje měli na mnohá etnika. Dárky dáme stařešinovi vesnice a ten je potom rozděluje místním. Jako pokaždé se strhne téměř až bitka mezi místními ženami, ale to již patří k vesnickému koloritu. Přestože v každé vesnici vlaje gabonská vlajka, děti většinou nechodí do školy a umí proto francouzsky jen trochu. Opět se vydáváme do pralesa, kde se dozvídáme, co vše z něj lze využít, co sníst, z čeho postavit dům, čím ošetřit ránu, vyléčit nemoc, jak a kde udělat dobré pasti na bushmeat.
Babongové dones ve velké míře žijí v souladu s tropickým deštným pralesem. Z něj dosud získávají lovem a sběrem potravu, léky, stavební materiál, vše zásadní, co potřebují k životu. Avšak i sem, zejména díky těžbě dřeva, postupně proniká civilizace. Nezbývá nic než doufat, že si Babongové i přesto udrží své tradice a obrovské znalosti o flóře a fauně tropického deštného pralesa.
Večer nás okouzlily babongské ženy a dívky rituálním tancem za zvuku bubnů a prožili jsme se dvěma ženami část iniciačního obřadu Bwiti Mitsoko.

Rituál bwiti

Během cest do Gabonu jsem se jako pozorovatel účastnila několikráte rituálů Bwiti. Každý rituál je cesta ze světa živých do světa předků a svého nitra. Tuto pomyslnou cestu provázejí vize, které umožňují přístup k minulosti, současnosti i budoucnosti. Rituál vykonávají hlavně etnika Mitsoko (muži) a Fang (muži i ženy). Prapůvod rituálu je pravděpodobně spjat s kulturou a náboženstvím pygmejů, od kterých se se značnou variabilitou a obohacením o animistické i křesťanské prvky rozšířil nejen po celém Gabonu, ale i do okolních zemí. Jedná se tedy né jen o pouhý rituál, ale vlastně o synkretické náboženství. Jednou ze zásadních součástí obřadu je konzumace rozemletého kořene ibogy. Iboga (Tabernanthe Iboga), je keř rostoucí v pralesech západní Afriky, který obsahuje psychedelickou drogu ibogain a další alkaloidy, které mají velmi zvláštní vlastnosti. V malých dávkách tlumí potřebu spánku, potlačují únavu a hlad. Avšak ve vysokých dávkách, ve kterých je podávána způsobuje vizuální halucinace, které znásobuje tma, rytmické bubnování, zaříkávání. Droga pomáhá dostat se hluboko do podvědomí vytáhnout z paměti potlačované vzpomínky a pocity. Způsobuje ale také značné žaludeční nevolnosti, se kterými je třeba během rituálu počítat. Délka rituálů je různá, standardně trvá tři noci, vždy od západu do východu slunce. Cílem rituálu je zbavit se malých i velkých psychických traumat pomocí otevřeného vědomí.

V Gabonu nelze opomenout ani světské radovánky a užít si odpočinek a relaxaci na kilometrech nádherných písečných plážích, kde budete jen vy, neustávající příboj a modré moře.