Začíná se v Káthmándú. Ale ten vám k srdci určitě moc nepřiroste. Přes nádherné památky, které se pomalu a nehlučně rozpadají v centru města, to není žádný zázrak. Spíše naopak. Hlavní město Nepálu je značně špinavé, je plné smogu a nekonečného troubení motorek. Všechno se tu děje doslova na ulici, od kuchání zvířat a prodeje vnitřností až po žebrání a nahánění turistů. Takže je nejlepší si co nejrychleji vybavit permit a odjet do hor.

Poslední příležitost

Většina turistů se rozhoduje mezi trekem kolem Everestu a kolem Annapúren. Znalci tvrdí, že druhý z nich je hezčí, zábavnější a méně turističtější. Ale dlouho to tak nebude. Nepálská vláda hodlá totiž kolem Annapúren postavit silnici, čímž zdejší unikátní svět navždy pohřbí a zničí. Ale silnice ještě nestojí a vám zbývá poslední příležitost vydat se po staré obchodní stezce, která vede kolem zasněžených vrcholků Annapúren až k bráně do zakázaného Mustangu. A která na své cestě překonává nejvyšší „turistické“ sedlo světa, slavné Thorong La, nacházející se ve výšce 5500 metrů (výše už se dostanou jenom horolezci). Ke zdolání sedla však žádné horolezecké vybavení nepotřebujete a přitom se podíváte o půl kilometru výše, než kam vyrostl vrchol evropského rekordmana v podobě Mont Blancu.

Pomalu, ale jistě

Z Káthmándu musíte nejprve do Besisaharu, což znamená několikahodinové drncání v autobusu pro místní nebo v turistickém mikrobusu (drncá stejně). Besisahar je poslední výspa civilizace, tady už se nasadí na záda batoh a další dny se musíte spolehnout pouze na sebe (tedy pokud si nenajmete nosiče, který vám spacák, oblečení a další potřebné vybavení nosí).

První dny strávíte v teplých subtropech, takže hned po pár krocích s těžkým batohem (váha batohu se u většiny lidí pohybuje kolem 15 kilogramů, musíte si nést i dva až tři litry tekutin na den) jste skrz na skrz zpocení. Nejdůležitější je hned od začátku přijít na vlastní tempo, takže lépe než ve skupinkách s přáteli se chodí jednotlivě, ostatně právě když jde člověk sám (večer se můžete domluvit na společný nocleh), vnímá daleko intenzivněji majestátnost velehor.  

A pak už nastává každodenní trekařská rutina. Brzy ráno vstát, zabalit batoh, připravit vodu na pochod, dát si snídani a přitom poněkud nenasytně obdivovat vzdálené osmitisícovky. A nakonec si hodit všechno na záda a začít stoupat. Pomalu, pravidelně, monotónně. Jeden by řekl, že je to nuda. A přitom jde o jeden z nejkrásnějších zážitků, jaké si můžete dopřát. Ale všechno má své mouchy. Tak třeba himálajská horská přirážka. Jen za první tři dny stoupla cena piva o sto procent a cena balené vody dokonce o dvě stě. Takže chtě nechtě musíme vytáhnout pilulky na sterilizaci a každé ráno si připravit vodu na pití. Jedno pivo před spaním si ale ještě pár dní dopřejeme, až do výšky 3500 metrů, kde už se konzumace alkoholu moc nedoporučuje.   

Hostina a hladovění

Po pěti dnech přicházíme do Manangu, největšího města v této oblasti Himálaje. Máme den přestávku, ale ta neslouží k nicnedělání a odpočinku, naopak nás čeká aklimatizační výstup na nedaleký vrchol s čarokrásnými jezery a také s převýšením jednoho kilometru. Ale hlavně si užíváme starobylý Manang, neskutečné město s téměř magickou atmosférou, kolem něhož stojí řada starobylých klášterů. A také se konečně pořádně najíme. Když šlapete každý den patnáct až dvacet kilometrů s těžkým batohem na zádech, máte docela hlad. A strava je tu po pravdě dost jednotvárná. Většinou si můžete dát rýži nebo nudle se zeleninou, a pokud nemáte v batohu štangli salámu nebo nekonečnou zásobu energetický tyčinek (oboje se pronese), s plným žaludkem rozhodně neusínáte.

V Manangu ovšem fungují pekárny i cukrárny. Mají tu obložené bagety s jačím sýrem, čerstvý mrkvový či jablečný džus a také čokoládové dorty. A pokud vám chybí maso, můžete ochutnat nefalšovaný jačí steak. A to je vlastně jediné maso, které se dá sehnat na treku. Před konzumací kuřecího či slepičího masa totiž průvodci varují, protože se údajně připravuje ze zvířat, která chcípnou nemocí či věkem. Jačí steak je ovšem něco jiného, a když máte štěstí, je to výtečná pochoutka (když se k vám ovšem štěstí otočí zády, dostanete něco jako gumovou podrážku).

Bída uprostřed krásy

Jak stoupáme výš a výš, mění se vysokohorská krajina i vesničky místních obyvatel. Bída je stále větší, kamenitá políčka už téměř nerodí a domky chudých připomínají středověké chatrče. Na mnoha místech suší místní obyvatelé kravince, které jim slouží k zátopu. A co teprve dětské hračky? Jeden chlapeček si táhne na provázku tři rohy z jaka, zatímco jeho sestřička má na provázku prázdnou a špinavou plastovou láhev od coca-coly. Také námezdní práce je zde poněkud šílená: muži i ženy nosí na zádech dvacetikilogramové náklady kamenů, další rozbíjejí skálu na štěrk. Jen o trochu lépe je na tom "obchodní cestující", který kráčí po stezce a na zádech nese obrovskou klec, v níž se tísní dva tucty slepic. A to vše se odehrává v úžasné kulise kolmých štítů Himálaje ozdobených zasněženými vrcholky. Ale místním je všechna ta okolní krása úplně fuk. A nikdo se jim nemůže divit. Nádhery se nikdo nenají.

Hurá do nebe

Ve výšce nad 4000 metrů už trekařům hrozí výšková nemoc, zvláště když podcení aklimatizaci a stoupají příliš rychle. Každý má nějaké symptomy. Někdo zvrací, jiného bolí hlava, další nemůže spát. Klidně se může stát, že poslední tři noci strávené zde zaberete tak na dvě hodiny a zbytek času probdíte. Ale konec cesty už se blíží. Ještě zbývá poslední noc v base campu, a pak už ďábelský výstup do nejvyššího turistického sedla světa Thorong La. Pokud jste na konci sil, vyvezou vás sem v sedle koně, ale za tuto legraci zaplatíte sto dolarů. A navíc přijdete o ten nejkrásnější bonus v podobě zdolání cílové etapy.

Ale je to řehole. Budík zvoní už v pět, venku je tma a lezavá zima: dva tři stupně pod nulou. Ale stejně se nesmíte moc obléct, protože pak se zpotíte a zima vam bude ještě větší. Většina trekařů vypouští i snídani, jen do sebe hodí pár oříšků. Ani napít se moc nemůžete, protože teplota vody v láhvi má nějaké tři stupně. Také vzduch je tak řídký, že vám běžné dýchání vůbec nestačí a stále lapáte po dechu jako kapr na suchu.

Ale pak se vše změní jako mávnutím kouzelného proutku. Nad Himálajem vyjde slunce, vzduch se trochu prohřeje a nejednou je sedlo na dosah. Konečně jste nahoře, a i když to tam pekelně fouká, už vás čeká jen sladké klesání až do městečka Muktináth, který je branou do turisticky zatím neobjeveného himálajského království Mustang. Ale tam pro tentokrát nezamíříme. Místo toho sejdeme do Jomsomu, odkud nás čeká poněkud strašidelný přelet malým letadýlkem do Pókhary, která je, ve srovnání s Káthmándú, jedním z nejkrásnějších nepálských měst. Právě tady si můžete za odměnu dopřát několik dní odpočinku. Mimo jiné tu výtečně vaří, což naše vyhladovělá a unavená těla ocenila asi nejvíc. Společně s vychlazeným pivem značky Everest.

Praktické info

Pokud chcete absolvovat trek kolem Annapúren, vyrazte ještě letos, a to buď v dubnu a květnu, kdy zde kvetou rododendrony a všechno je zelené a svěží, nebo v říjnu, kdy je nejjasnější obloha a nejstabilnější počasí. Dlouho už zde ta krásná atmosféra nebude. Nepálci totiž budují silnici do Manangu, středověk se pozvolna vytrácí a se silnicí přichází moderní civilizace.

Pozor na kvalitní oblečení a vybavení. V nadmořské výšce kolem tří až čtyř tisíc metrů zažijete obrovský rozdíl teplot. Když vyjde slunce, za chvíli se vzduch prohřeje a kolem poledního je příjemné teplo. Ale sotva slunce někdy kolem třetí zase uteče za vysoké hřebeny hor, prudce se ochladí a teplota spadne pod deset stupňů (a v nejvyšších polohách až k nule).

Ceny ubytování jsou v Himálaji velmi nízké, za noc na osobu zaplatíte pouze 50 korun (přitom některé lodže, tedy místní hotýlky, jsou opravdu příjemné). Naopak ceny jídla a pití raketově rostou s přibývající nadmořskou výškou. Tak třeba za litr vody, který v nížině stojí pět korun, zde zaplatíte rovný desetinásobek (kupte si tablety na desinfekci vody). Také cena jídla je asi pětkrát vyšší než dole.

Trek kolem Annapúren včetně překonání sedla ve výšce 5500 metrů je relativně náročný. Ideální volbou je společná výprava malé turistické skupiny – podobné organizuje cestovní kancelář Adventura (www.adventura.cz). Během dne můžete jít sami, ale máte zajištěné ubytování, permit a přesuny. Cena podobného tři týdny dlouhého zájezdu vychází zhruba na 50 tisíc korun včetně letenek, ubytování a permitu.

napsal Libor Budínský pro časopis Moje psychologie