Slovo Izrael se mi automaticky spojovalo s maskovanými Palestinci vrhajícími kameny proti izraelským těžkooděncům a ohořelými troskami autobusů po úspěšných sebevražedných akcích islamistů. Naštěstí dobře vím, že televize bojují o sledovanost a na idylické záběry biblické krajiny bude koukat daleko míň lidí než na neštěstí jiných. A když chce člověk poznat, jak to doopravdy je, musí se tam zajet podívat.

Na moji  výpravu se mi podařilo nalákat několik kamarádů (a kamarádek) a mohl jsem vyrazit.

V sobotu je šábes

Izrael vznikl jako židovský stát v roce 1948 a znamená to tedy, že tam žijí Židé. Pokud vám tato informace připadá jako irelevantní, vězte, že mě připadala taky. Až do okamžiku, když jsme se v sobotu ráno na telavivském letišti marně dobývali do areálu nádraží, než jsme zjistili, že je šábes. Tedy sobota, den, kdy se Židé mají věnovat pouze modlitbám a nikoliv práci. Prací se míní i např. rozsvícení či zhasnutí světla, dokonce ani tlačítko výtahu nesmí Žid zmáčknout. V lepších hotelech jezdí tzv. šábesový výtah: zastavuje v každém patře, otevře dveře, počká, zavře a jede o patro výš.

Naštěstí ne všichni Židé berou svou víru takhle vážně. Mezi ně patří i majitel žlutého mikrobusu, který fikaně parkoval přímo před nádražím a čekal na neznabohy. Vzal nás přesně tam, kam jsme měli původně jet vlakem, tedy do města Nahariya na nejsevernějším konci izraelského pobřeží Středozemního moře. Tady vybalujeme kola z transportních vaků, dáme si pořádný hrnek kafe (Izraelci jsou jedněmi z největších konzumentů kávy na světě) a jedeme. Nocleh máme zamluvený v Safedu, nejvýše položeném městě Izraele (kolem 1000 m) a začínáme u moře – co dodat!?

Přes Jordán na Golanské výšiny

Safed je město ortodoxních Židů, jedno ze čtyř posvátných míst judaismu a sídlo nejznámější školy vykladačů Kabaly. Prohlídkou jsme strávili celé dopoledne: je zde čtvrť sefardských (španělských) i aškenázských (východoevropských) Židů, umělecká čtvrť a desítky synagog. Teď sjíždíme dolů, do údolí Jordánu. Jsme na nejsevernějším výběžku Velké příkopové propadliny. Tento mimořádný geologický útvar začíná někde tady, na hranicích Izraele a Libanonu, a dále se táhne přes Mrtvé a Rudé moře, Etiopii a pořád dolů až do jižní Afriky.

Jsme v nejúrodnější oblasti Izraele. Je zde teplo, slunečno a dostatek vody na zavlažování. Na obzoru se tyčí horský masiv Hermon (2224 m) se zbytky sněhu. Na jeho svazích se nachází lyžařské středisko, teď v dubnu už po sezoně. Většina sněhu už roztála, voda stekla k pramenům Jordánu a teď ji čerpadla ženou zavlažovacím systémem na plantáže ovoce a zeleniny.

Přejíždíme most přes nejslavnější řeku světa, je zde velká asi jako Sázava v Havlíčkově Brodě, a začínáme stoupat na Golanské výšiny.

Všude kolem vidíme stopy Šestidenní války z r. 1967 – zákopy, rezavějící tanky, označení minových polí. Předtím tato oblast patřila Sýrii. Z výšin máme úrodnou nížinu jak na dlani a není divu, že odsud Syřani s oblibou ostřelovali celý tento Galilejský prst, jak se někdy tato část údolí Jordánu nazývá. V červnu 1967 vypukla válka, při které se Izraeli podařilo porazit Egypt, Jordánsko i Sýrii a obsadit strategické Golany, které od té doby drží.

Další odvetná válka, tzv. Jomkipurská, vypukla v říjnu 1973. Během ní se Sýrie pokusila Golany získat zpět, ale neúspěšně. Dnes je zde demilitarizované pásmo pod dohledem OSN a izraelská hranice je „střežena“ přírodní obrannou linií řady sopečných vrcholů, trochu to připomíná České Středohoří.

Na Golanech se nám také podařil malý trapas: Chtěli jsme si etapu zpestřit výletem po šotolinových cestách mezi pastvinami a nedopatřením jsme se připletli do ostrých střeleb tankové divize. Vojáci na nás byli neuvěřitelně milí a slušní: zastavili střelbu, vyvedli nás z vojenského prostoru a poradili další cestu. A mně jen napadlo, jak by dopadla podobná situace před 20 lety na Šumavě...

Zobrazit více

Galilejské jezero

Na Golany jsme nastoupali 800 m a teď si užíváme sjezdu s výškovým rozdílem 1000 m. Jak je to možné? Jednoduše: Galilejské jezero je 200 m pod úrovní moře.

Na dva dny se zabydlujeme v letovisku Tiberias na břehu jezera. Samotné město nic moc, ale to okolí!

V rybářské vesničce Kafarnaum žil rok a půl Ježíš, kázal v místním chrámu a dělal zázraky. Množil ryby a chleba, chodil po hladině a taky získával učedníky. Dnes na každém místě, kde se něco zajímavého novozákonního událo, stojí kostel. Katolický, ortodoxní, evangelický, ... Každá slušná církev se postarala, aby tu o ní bylo vědět. Kostely jsou plné poutníků z celého světa – Filipínci, Afričané, Latinoameričané, pestrá směsice křesťanů se jde pomodlit, koupit si suvenýr a popojet klimatizovaným busem o pár set metrů dál k dalšímu svatému místu. Jsou čistí, upravení a navonění. My jsme upocení a sežehnutí od slunce.

Mnich kontrolující mumraj u kostela v místě, kde Ježíš naplnil rybářům sítě, se na mě káravě dívá. Asi se cyklistické čapáky a dres do tohoto svatého místa moc nehodí.
„Odkud jste?“, ptá se.

Odpovím a zeptám se, zda mohu dál. S úsměvem mi pokyne. Prohodíme ještě pár slov a najednou se mi rozsvítí: Ne ti turisté ve vychlazených autokarech, ale my, kteří jsme sem dorazili unaveni a poznamenáni sluncem a prachem, jsme ti praví poutníci. On to pochopil!

Přes Palestinská území

Z Tiberias na jih vyrážíme po silnici č. 90. Je to hlavní tah spojující Galileu s Judeou, mezi nimiž leží Palestinská území neboli Západní břeh Jordánu.

Nejdřív krátká zastávka u Yardenitu. To je místo, kde Jordán vytéká z Galilejského jezera, a velká turistická atrakce. Je zde totiž upravený přístup k vodě a lidé se sem chodí nechat pokřtít. Stejně jako Jan Křtitel pokřtil Ježíše. Nic jim nevadí, že pravé místo křtu je o nějakých 150 km jižněji, dnes v hraničním pásmu a tedy nepřístupné. A tady to je navíc hezčí. Jsou tu šatny, sprchy, suvenýry a stánky s občerstvením.

Zrovna se křtí skupina Afričanů, je na ně krásný pohled. Zejména na jednu mladou horlivou křesťanku z Ghany, průsvitné bílé roucho se jí přilepilo na holé tělo, leckterá miss mokré tričko by zbledla závistí.

Bohužel musíme dál, máme ještě pěkný kus cesty před sebou. Na silnici č. 90 je dost nepříjemný provoz, ale jiná cesta tu není. Samostatně vedená cyklostezka před chvílí skončila, jedeme po krajnici a není to zas až tak špatné. Krajnice je široká skoro dva metry, můžeme jet i po dvou vedle sebe a povídat si. Zastavujeme pouze v citrusových sadech, kde ze země sbíráme neuvěřitelně dobré grapefruity, a pak v Beit Shean. To je jedna z největších antických památek Blízkého Východu, součást tzv. Dekapolis – Desetiměstí z doby největšího rozmachu Římské říše.

Při vstupu na Palestinská území nás kontroluje hlídka izraelské armády, ale ani nechtějí vidět doklady, stačí jim říct, že jsme z Česka, tedy z EU. „Devadesátka“ pokračuje podél Jordánu, ale nás už to nebaví a při první vhodné příležitosti odbočujeme po úzké klikaté asfaltce vzhůru do hor. Po několika dnech v zemi připomínající úrovní Itálii nebo Francii se najednou ocitáme v jiném světě. K čemu jej přirovnat? Maroko, Tunisko?

Na neúrodných vyprahlých svazích se pasou stáda upatlaných ovcí, kolem na vyhublém oslíku jede dědula s kostkovaným palestinským šátkem na hlavě. Polonahé umolousané děti se popelí kolem přístřešků z kamenů a igelitu. Všichni jsou milí, odpovídají na pozdrav, úsměv oplatí úsměvem.

Slunce už se sklání k obzoru a je čas najít místo na spaní. V dálce vidíme nějakou zeleň, stromy, míříme tam. Zastavují nás ostnaté dráty, ploty a sloupy s keramickými izolátory. Elektrické oplocení, až později se dozvíme kolik tisíc voltů v něm je. U vjezdu masivní mříž a voják v plné zbroji. Pár slov (Česko a Evropská unie) a pouští nás dovnitř. Jsme v izraelské osadě.

Za chvíli máme vodu a teplou sprchu. Omlouvají se nám, že nemají žádné volné postele. Nevadí máme spacáky a karimatky a jestli můžeme, usteleme si na krásném trávníčku vedle dětského hřiště. Je to idylka, oáza uprostřed pouště. Vzrostlé stromy, upravené domečky s červenými střechami, spousta květin. Pro děti houpačky a prolézačky.

Usínáme pod hvězdnatou oblohou a snad vše by bylo úplně dokonalé, kdyby se o půlnoci ze země nevysunuly trysky automatického zavlažovacího systému a nespustily na nás spršku vody. Až do rozbřesku jsem se pak klepal zimou v mokrém spacáku pod dětskou skluzavkou.

Jericho

Ráno nám ještě chvíli trvalo, než jsme vyjeli. Sympatický osadník se zastavil na kus řeči a skončilo to podrobnou exkurzí do velkochovu akvarijních rybiček, které odsud exportuje do celého světa. Zrovna včera posílal zásilku do Česka. Taky jsou tu všichni milí a v pohodě, jen mě trochu znervózňuje, že ani na chvíli neodloží revolver, který nosí u pasu.

Loučíme se s nimi a musíme si vyslechnout poučení: „Buďte opatrní a s nikým se moc nezastavujte!“

Ale kvůli tomu jsme přece tady!

Pokračujeme dál krajem pastevců a kočovníků, míjíme vojenské kontroly a ceduli „Izraelským občanům vstup zakázán“. Neumístili ji sem Palestinci, ale izraelská vláda, která se tímto snaží preventivně snižovat nebezpečí únosu militantními extremisty.

Pak ještě kousek po „devadesátce“, přenášíme kola přes bariery a zátarasy ... a jsme v Jerichu.

Jericho! Jak dlouho jsem toužil tohle místo uvidět! Nejstarší a nejníže položené město na světě. Už před deseti tisíci let se zde tyčily kamenné hradby, které zbořili židovští obléhatelé netradiční válečnou technikou – zadutím do trub.

Čtyřicet let vedl Mojžíš vyvolený národ do Země zaslíbené! Asi by se to dalo stihnout rychleji, z Egypta to sem je kousek. Ale Mojžíš nespěchal. Věděl totiž, že lidé vychovaní ve faraónově otroctví nemohou dobýt zpět jejich zemi. Věděl, že musí nejdříve vyrůst nová svobodomyslná generace s volnou duší dalekých pouštních obzorů.

Dnes je na místě starého Jericha jen nevzhledný pahorek, ale nové živé palestinské město na jeho úpatí si zachovalo nezakomplexovaného ducha starozákonních dobyvatelů. Lidé jsou zde příjemní a veselí, nabízejí nám skvělé mandarinky a ptají se, jestli něco nepotřebujeme. Dodnes mi v uších zní jejich neustále opakovaná a srandovní angličtinou vyslovovaná věta: „Welcome to Jericho!“ Víc slov většinou anglicky neuměli, ale tohle vlastně úplně stačí.

Podél Mrtvého moře

Z Jericha se nikomu nechce, dokonce v naší partě vzniká opozice žadonící o den navíc v tomhle příjemném městě. Teprve když slíbím odpolední koupel v Mrtvém moři, jsou ochotni nasednout na kola a vydat se z oázy citrusových hájů do rozpálených skal Negevské pouště.

Kontrola na check pointu opět rychlá (Česko, EU). Předjíždíme dlouhou frontu taxíků a mikrobusů, místní hromadné dopravy. Vozidla jsou plná Palestinců, kteří jezdí pracovat do Jeruzaléma, a izraelští vojáci pečlivě kontrolují jejich doklady. Je to zvláštní pocit svobodně se pohybovat po území na obou stranách barikády.

Nad silnicí č. 90 se vzduch tetelí vedrem, teplota vzduchu se blíží čtyřicítce a v dálce spíš tušíme než vidíme ocelově šedou hladinu Mrtvého moře. Název „Mrtvé“ má několik možných původů: V nasyceném solném roztoku není už místo pro život. I krajina kolem je bez vegetace, téměř mrtvá. Na hladině moře se ani při největším větru neudělají vlny. Vše působí neutěšeným dojmem, ani se člověku nechce věřit, že se zde zrodila jedna z nejstarších civilizací.

Šlapeme rozžhavenou silnicí, vpravo hradba okrových skal a vlevo hladina. Ale i v této poušti je život. Ze soutěsky Ejn Gedi vytéká potok a kolem se hned objeví porost keřů. Ve stejnojmenném národním parku žijí kozorožci a damani (to je zvíře ze všeho nejvíce připomínající přerostlého sviště, ale ve skutečnosti to je nejbližší příbuzný slona). A také je zde upravený přístup k vodě a několik sprch. Jak záhy zjistíme, je to velice důležité.

Koupel v solance je zážitek. Přestože to známe ze spousty fotek, stejně nás to překvapuje. Nemotorně se hrabeme hustým roztokem. Nejedná se o plavání, spíš se plazíme po hladině. Teplota vody je ideální, dal by se tu strávit celý den. Ale musíme dál, máme dnes ještě jeden cíl – Masadu!

Obrovský opevněný komplex staveb na vrcholu nepřístupné stolové hory vybudoval Herodes Veliký v 1. stol. př.n.l. Tento židovský král byl asi trochu paranoik, neustále se obával vzpoury svých poddaných či útoku Egypťanů a podobných pevností si pořídil víc. Po jeho smrti byla Masada opuštěna a po potlačeném židovském povstání proti Římu v 1. stol. se sem uchýlilo asi 1000 mužů, žen a dětí. Rok a půl odolávali obklíčení obrovské římské armády, a když se podařilo Římanům prorazit hradby, našli je mrtvé. Než život v otroctví, zvolili raději dobrovolnou smrt.

Do Hebronu

Mrtvé moře je nejnižší místo na Zemi a tento rekord se každoročně vylepšuje. Veškerá voda Jordánu, který by měl Mrtvé moře napájet, padne na zavlažování, a doplňování vodního stavu je závislé pouze na přísunu z několika nevýznamných přítoků a přívalových dešťů. To samozřejmě nestačí a tak hladina klesá až o metr ročně.

Na výškoměru mám -411 m, když začínáme opouštět proláklinu. Na cyklovýletech člověk většinou výšku nejdříve nabírá a pak si užívá sjezdu, zde to je naopak. Připadám si jako klient banky, který nerozvážně vyčerpal svůj debetní účet a teď jej v potu tváře musí vyrovnat. Zvláštní pocit, když po hodině stoupání projíždím kolem cedule oznamující, že jsem právě protnul vrstevnici nula metrů.

Směřujeme do Hebronu, ale na jednodenní etapu je to příliš velké sousto. Proto jednu noc strávíme v Aradu. V průvodci jsme se dočetli, že je to nezajímavé město, ale opak je pravdou. Sice tu nejsou žádné mimořádné památky, ale zato tu nalezneme neuvěřitelně pestrou směs židovských imigrantů z celého světa: ortodoxní sefardští Židé v punčochách a chlupatých čepicích, afričtí Židé černí jak uhel, ruští Židé, kteří nepřišli za svobodou víry, ale za ekonomickou prosperitou. Chlapík neurčitého věku s plnovousem, s pejzy a v dlouhém černém kabátě vypadá jak divný brouk, a když se jej zeptáme na cestu, ani neodpoví, jen se ožene rukou jakoby odháněl dotěrný hmyz.

Malý obchod s potravinami patří Ukrajinci.

„To je dobře, že máte otevřeno, i když je dneska šábes,“ chválím jej, „už jsem se bál, že tady neseženeme nic k jídlu!“

„Mně je to jedno,“ směje se chlapík zlatými zuby, „a taky prodávám vepřové a kaviár, i když bych jako Žid neměl. Ale já to tak neberu!“

Moc příjemné místo. Ráno se ještě zastavíme v umělecké čtvrti vznikající na místě bývalé průmyslové zóny a čeká nás další vstup na Palestinská území. Tentokrát to není tak hladké, blížíme se k oblasti s největším napětím. Vojáci nás varují, ať se vyhýbáme Palestincům, a na závěr dostáváme radu:

„Když u vás zastaví nějaké palestinské auto, tak se s nimi vůbec nebavte a hned zavolejte policii!“

Odsouhlasíme, ale myslíme si svoje.

Oblast je na první pohled úrodnější než Západní břeh. Upravená políčka, olivové háje, vinice. Mezi Palestinci je hodně křesťanů, a tak kromě typických siluet minaretů s půlměsícem vidíme občas i kříž.

Nastávají trochu problémy s orientací. Zatímco na izraelském území bylo značení perfektní, tady není žádné. Ani jedna z několika našich map neodpovídá přesně realitě, trochu bloudíme. Ale spása přichází z nečekané strany – perfektně sedí satelitní navigace podle digitální mapy, kterou máme v mobilu. Projíždíme pitoreskně zvlněnou biblickou krajinou s oslíky a pasáčky jak z Třebechovického betlému. Úzké asfaltky se vinou mezi olivovníky, kousek šotoliny, ještě přeneseme kola přes nějaké zátarasy a jsme v Hebronu.

Hebron je jedno z posledních rozdělených měst světa. Už se sjednotil Berlín i Nikósie, jen tady se betonové zdi zpevňují. Židovská část centrálního Hebronu je už téměř vylidněná, domy prázdné, je to město duchů. Ale Palestinci se sem nastěhovat nemohou. Žije zde posledních 12 ortodoxních židovských rodin, tedy asi 300 až 400 lidí, kteří se odmítají odstěhovat, a jejich bezpečnost střeží asi 2000 po zuby ozbrojených vojáků.

Opět si užíváme toho paradoxu: zatímco místní nesmí, my se bez problémů pohybujeme po obou částech rozděleného města. A že je co vidět!

Hebron je svatým městem všech tří monoteistických náboženství. Snad nejpřísněji střežená stavba Izraele je napůl synagoga a napůl mešita a zároveň hrobka praotce Abrahama, jeho ženy Sáry a dalších členů jejich rodiny. Procházíme několika bezpečnostními rámy a prohlídkami, než se dostaneme do židovské části chrámu. Prohlížíme si hroby pokryté zlatě protkávanými přehozy, průvodce nám rozbalí svitky tóry a ukáže regály plné svatých textů. Pak zpět přes mříže do muslimské části města, kde dnes bydlíme. Už se setmělo, ale ještě před spaním se zastavíme na čaj v rodině starousedlíka. Ještěže nás nevidí ti starostliví izraelští vojáci, mysleli by si, že jsme se zbláznili!

Před branami Jeruzaléma

Silnička z Hebronu do Betléma je stejně malebná jako závěr včerejší etapy. Po cestě nemůžeme vynechat prohlídku Herodionu, další z pevností paranoického Heroda Velikého. Už z dálky se před námi tyčí panorama města, kde před dvěma tisíci let patnáctiletá Marie porodila syna Ježíše. Minarety s půlměsíci i věže kostelů jsou promíchány mezi sebou, palestinští křesťané i muslimové zde žijí v harmonii prověřené historií.

Kopec do města je pekelně prudký a pot z nás lije, když zastavujeme před chrámem Zrození Páně, místem, kde začaly dějiny křesťanství.

Přimícháme se mezi davy poutníků z celého světa, prohlédneme si kostel i Mléčnou jeskyni a vyrazíme na poslední část cesty. Silnice do Jeruzaléma není nijak značená, ale intuitivně jedeme na sever až se před námi objeví šedá masa osmimetrové betonové zdi. Je lemovaná ostnatými dráty, opatřená kulometnými hnízdy a mohutná ocelová vrata v ní připomínají spíš zdymadlo než bránu. Spustí-li je hydraulické válce k zemi, neprorazí je ani tank.

Je sice pravda, že od doby vztyčení této rozporuplné stavby významně klesl počet sebevražedných atentátů proti Izraelcům, ale v dnešním světě bourání zdí i předsudků to asi nebude krok perspektivním směrem.

Už tradičně na kolech předjíždíme dlouhou frontu aut, prosmýkneme se mezi zátarasy a ocelovými „ježky“ čnícími z vozovky a objevuje se před námi panorama Svatého města.

Pohled na Jeruzalém zalitý podvečerním sluncem je skoro tak krásný, jako panorama Prahy od Národního divadla. Zlatá kopule Skalního chrámu, odkud prorok Mohamed vystoupil na nebe, se blýská do nastupujícího soumraku a volání muezzinů se mísí s velebným hlaholem zvonů. Strávíme zde několik následujících dnů a vše si pořádně prohlédneme. Ale to už je jiný příběh.Tenhle náš končí před branami Jeruzaléma.