Plesk! Na banánovém listu na stole před námi přistál obsah naběračky plné hnědé kaše. Čiperný číšník vzápětí přináší hrnec s rýží, ze kterého nám štědře nabírá, a nakonec i sadu šesti mističek s různými omáčkami různého stupně pálivosti. V městečku Mahábalipuram si dáváme první oběd na své cestě na kole napříč jihem indického subkontinentu. Jí se třemi prsty pravé ruky a je to dobrota.

Mahábalipuram byl v 7.-9. století významným přístavem říše Pallávů a dodnes se v něm zachovala řada nádherných památek na doby jejího největšího rozkvětu. Jedná se hlavně o tzv. rágy, mnohametrové žulové bloky otesané do podoby bohatě zdobeného chrámu s oltářem zasvěceným jednomu z hinduistických božstev. Další místní specialitou jsou sloupové síně mandapy chránící mistrně vyvedené skalní reliéfy zobrazující výjevy z indické mytologie. Mezi jednotlivými památkami se dá chodit po cestičkách vyšlapaných v suché trávě a pozorovat mladé Indy, jak posedávají pod stromy a hučí do svých upejpajících se přítelkyň. Okolo líně polehávají toulaví psi.

"Jeden čaj prosím," řekněte česky a zdvihnete ukazováček. Chai wallah (prodavač čaje) pochopí a už sype do skleničky cukr a přes sítko plné jemně mletého černého čaje ho zalévá vařícím mlékem. Obsah skleničky potom z výšky přelije do plechového kalíšku a zpátky. Čaj se tím zchladí a cukr se rozpustí. Je otázkou prestiže každého čajovníka, aby čaj přeléval z co největší výšky a zároveň ani kapka nepřišla nazmar. Výsledný nápoj je pak i v tom horku překvapivě osvěžující a velmi lahodný. Přijde vás v přepočtu asi na tři koruny.

Zobrazit více

Už třetí den projíždíme rovinami svazového státu Tamilnádu. Jsme v deltě řeky Kavérí, kde se před osmi sty lety nacházelo srdce mocné říše Čólů, kteří ovládali většinu jižní Indie a rozšířili hinduismus i na Cejlon a Jávu. Dodnes tu po nich zbyly nádherné kamenné chrámy s obrovskými zdobenými věžemi, v jejichž zšeřelých svatyních kněží z nejvyšší kasty bráhmanů rituálně omývají a oblékají sochy bohů, předkládají jim obětiny, jež přinášejí věřící, vykuřují je vonnými tyčinkami, polévají přepuštěným máslem ghí a občas je vynesou na zdobených nosítkách na okružní cestu po chrámu za doprovodu bubínků, činelů a zpěvu věřících. Večer je zase odstrojí, omyjí a uloží ke spánku. Dělají to tak den co den už stovky let. Můžete to všechno vidět, stačí si zout boty a vstoupit.

"Takhle kvete hřebíček, támhlety oranžové koule v sobě ukrývají muškátový oříšek a tady kardamom, král všeho koření, se sbírá zásadně ručně a nejlepší je úplně čerstvý." Jsme v zahradě koření a její majitel pan Abrahám nás po ní provází. Všechno, co tu roste, umí pojmenovat anglicky i latinsky a jeho znalosti o pěstování koření jsou vpravdě encyklopedické. Nacházíme se v Kardamomových horách, části indického pohoří Západní Ghát. Koření, které se tu pěstuje, přilákalo na sklonku 16. století pozornost evropských mocností, které následně jihozápadní Indii na dlouhou dobu ovládly. Jako památka na přítomnost Portugalců, Holanďanů a Britů tu dodnes fungují plantáže koření, kávy a čaje. Zvláště svěže zelené keříky posledně jmenovaného činí místní kopcovitou krajinu velice malebnou. Pohybujeme se ve výšce kolem tisíce metrů, a tak i klima je tu pro našince velmi příjemné.

Prásk, ozvala se tupá rána a jeden z nás se drží za hlavu. Ba ne, nedostal facku od své sousedky, které právě bohapustě pochleboval, to mu spadl na hlavu kokos z palmy, pod kterou jsme se usadili, abychom si v poledním vedru vychutnali studené pivo, meloun a výhled na moře. Naštěstí jsme se usadili jen pod relativně nízkým exemplářem kokosovníku ořechoplodého (cocos nicifera), a tak rána nebyla tak hrozná. Každoročně prý ale na následky podobného úrazu zemře několik lidí. Ponaučení zní: než se v Kérale někam posadíte, podívejte se nad sebe. Anebo neodkládejte cyklistickou přilbu.

Kérala je další z indických států, které jsme navštívili. Táhne se podél pobřeží Arabského moře a její bujnou vegetaci zkrápějí vydatné srážky z mraků, které narážejí na hradbu pohoří Západního Ghátu. Historie tohoto státu je pevně spjata s koloniálními ambicemi evropských mocností. I díky tomu se tu téměř třetina obyvatelstva hlásí ke křesťanství, byť podoba zdejších chrámů a rituálů nápadně připomíná hinduistické pojetí náboženství. Od roku 1957 tu v demokratických volbách opakovaně zvítězila komunistická strana a obrázky Che Guevary a vlajky se srpem a kladivem zdobí nejednu rákosovou chýši. Zdá se však, že místní komunisté to myslí s blahem lidu celkem upřímně a Kérala je indickým státem s nejkvalitnějším školstvím a zdravotnictvím.

Zapadá slunce a vahadlo tradiční obrovské čínské rybářské sítě (památka na obchodní styky se dvorem chána Kublaje) se pomalu zvedá, jak síť mizí ve vodách indického oceánu. Hladinu kóčinského zálivu čeří hřbety delfínů a všudypřítomní naháněči zvou na grilovanou krevetu či sépii. Dorazili jsme do cíle své cesty a po 700 km na kole stanuli na opačném pobřeží jižní Indie, než kde jsme před čtrnácti dny začali své putování. Viděli jsme za tu dobu notný kus jedinečné země, která žije rozkročená mezi svou tisíciletou historií, ztělesňovanou živoucími prastarými rituály, a modernitou představovanou rozvojem nejnovějších technologií a globálně politickými ambicemi. Současná Indie sice přejímá mnoho ze západního stylu života, ale vše si vždy přetvoří podle sebe a výsledný amalgám neuvidíte nikde jinde na světě.