Právě během plnění svých vojenských povinností spatřil nepochopitelné skalní malby a rytiny: v místech, kde jsou jen vyprahlé skály a písek bez jakékoliv vegetace, objevil pod převisy neuvěřitelné dokumenty z doby, kdy byla Sahara ještě zelená. Obrazy slonů, nosorožců, žiraf, antilop, ale také rybářské výjevy, lodě a  lovy na hrochy – kde se tu vzaly uprostřed této vyprahlé pustiny? Po válce se vrátil, nyní už jako archeolog, a věnoval několik let života zkoumání a zachycování reprodukcí obrazů. Když pak uspořádal v Paříži výstavu reprodukcí, měli jej všichni za podvodníka, protože nikdo nevěřil tomu, že tyto nádherné obrazy malovali „primitivní“ lidé před 5-10 tisíci lety.

Když jsem se dostal k jeho knížce Objevy v Tasíli (vyšla 1961, do češtiny přeložena 1962), přečetl jsem ji jedním dechem. Poštěstilo se mi vyrazit po jeho stopách jak v Alžírsku tak v Libyi ale saharská část Maroka mi stále unikala. Až na vánoce 2010 se mi tento cíl splnil.

Do pouště - ne na nákupy!

K tomu, aby člověk vyrazil do nehostinné pouště, musí nejdříve splnit pár předpokladů. Jedním z nich je mít čím. Kromě velblouda je vhodným dopravním prostředkem do pouště auto. Ale ne jen tak ledajaké auto. Moderní SUV naplněná elektronikou jsou vhodná tak na nákupy a možná k cestě na chalupu, ale rozhodně ne do míst, kde si člověk musí poradit sám se vším včetně opravy auta. Během předchozích cest jsem využíval různá auta a do jižního Maroka vyrážíme naším Tatrabusem, terénním autobusem na podvozku nákladního speciálu Tatra, který byl upraven pro závod Paříž – Dakar. Kromě vzduchem chlazeného 12ti válcového motoru s objemem 19 litrů má ještě jednu velkou výhodu: v případě nouze se dá opravit s bednou nářadí, kterou s sebou vezeme.

Brána do pouště

V nádržích máme 600 litrů nafty a 200 litrů vody, když opouštíme město Warzazat, známé zejména svými filmovými ateliery i exteriery. Točily se zde Hvězdné války, Gladiátor, Trója a mnoho dalších filmů. Město Warzazat se právem nazývá „brána do pouště“. Leží na jižních svazích Vysokého Atlasu, který kousek odsud dosahuje čtyřtisícových výšek. Díky tomu je zde relativně hodně srážek, ale bohužel koncentrovaných jen na zimní měsíce, kdy se hřebeny hor pokrývají sněhem. Tady přírodě trochu pomohl člověk velkou přehradou. V té se zachytí voda z jarního tání a případných letních přívalových dešťů a ta se pak s chirurgickou přesností dávkuje do řeky Dráa.

Několik desítek kilometrů na jih od Warzazatu po překonání hřebenu Antiatlasu (tato jeho východní část se nazývá Džebel Sagro) sjíždíme na začátek oázy, která se podél řeky Dráa táhne v délce 200 km až k alžírským hranicím. Každá vesnice, každá rodina si z řeky „odkrojí“ svůj příděl vody a za městem Zagora řeka definitivně končí. Dříve nárazově při vyšším vodním stavu tekla dále a někdy se jí podařilo dosáhnout až do Atlantiku. To bylo ale naposledy před 30 lety, ještě před stavbou přehrady.

Saharská tržiště

V Zagoře doplníme do nádrže naftu a dokoupíme čerstvé potraviny. Na saharských oázách mne vždy znovu fascinuje jejich úrodnost. V lehkých písčitých půdách se daří nejen datlovým palmám a granátovým jablkům, ale zejména zelenině. Okurky, rajčata, papriky, brambory, mrkev, cukety ... vše čerstvé a svěží, chuťově zcela nesrovnatelné se zeleninou z našich supermarketů, která před vystavením na pultě musela urazit tisíce kilometrů v kamionu z jižní Andalusie. Stačí opravdu „jen“ voda a z pouště je rajská zahrada.

Bezpečně přes duny

Při výjezdu ze Zagory se ještě vyfotíme u známé cedule „Timbuktu 52 dní“, kterou nemůže minout žádný cestovatel. Odsud vyrážely karavany velbloudů na strastiplnou pouť napříč Saharou. Pak ještě krátká zastávka v Tamegroute, podzemním městě bývalých otroků, a v Amazraou, kde ještě donedávna žila významná komunita Židů, kteří zde našli azyl po vyhnání z Toleda v 15. století.

Záhy opouštíme jistotu asfaltu a noříme se do písečných dun. Arabsky se tento typ pouště nazývá „erg“, tento se jmenuje Erg Chigaga. Táboříme na úpatí vysokých dun, k večeři vaříme kuskus z čerstvé zeleniny a připravujeme se na zítřejší další písečné pole. Je nutno zejména upustit pneumatiky na desetinu běžného tlaku. Tím se zněkolikanásobí styčná plocha a s patnáctitunovým autem se dají projet i pasáže velmi měkkého písku.

Po cestě taháme z písku turisty, kteří sem nezkušeně vjeli s VW Touareg (další důkaz toho, že SUV do pouště nepatří) a také jednu Toyotu. Když duny skončí, dohustíme kola opět na 8 atm a za chvíli jsme na našem prvním cíli – lokalitě zkamenělin. Mnohakilometrový pás černých skal je ve skutečnosti zkamenělým přesličkovým lesem. Fosilie jsou všude kolem, šlapeme po nich, každý kámen, který zvedneme ze země, je zkamenělina. Jen neradi nastupujeme zpět do auta, hlavní cíl naší cesty nás teprve čeká.

Moulodova tajemství

Další den ráno se setkáváme s Mouloudem. Známe jej jen z doslechu, ale ví o nás a hlásí se k nám směsicí arabštiny a francouzštiny: „Salám alajkum, ca va?“ Odpovím „Alajkum salám, ca va“ a jdu si s ním sednout k mapě a skleničce mátového čaje naplánovat další cestu.

Moloud je mezi evropskými archeology pojem, i když jej v Maroku skoro nikdo nezná, a ti, kteří jej znají, jej pokládají za podivína. Už jako malého kluka jej zaujaly rytiny zvířat na okolních skalách a zatímco jeho vrstevníci lumpačili a běhali s mičudou, Moloud vyrážel dál a dál do pouště. Nalézal další rytiny zvířat, která zde nežila, a aby je jeho soukmenovci neničili, nikomu o svých objevech neřekl. Menší kameny dokonce otáčel rytinami k zemi tak, aby je ochránil.

Byl už dospělým mužem, když do jeho vesnice dorazili první turisti. Začal jim dělat průvodce a tak se seznámil i s jedním španělským archeologem. Díky tomu je dnes, ač zcela amatér, spoluautorem publikace která byla už přeložena do francouzštiny a angličtiny.

Dva dny jsme s Mouloudem projížděli křížem krážem poušť a žasli. Ukazoval nám opuštěná neolitická sídliště s rytinami starými 5-6 tisíc let, na kterých jsou antilopy, žirafy, nosorožci, sloni a lvi. Teprve tady ve vyprahlé pustině si člověk uvědomí, jak rychle vysychání postupuje. Těch pár tisíc let je z geologického pohledu nepatrný okamžik, ale přesto se klima na zemi dokázalo tak významně změnit.

Na rytinách je patrný i postupný úpadek saharských civilizací v souvislosti s tím, jak se klima stávalo čím dál drsnější. Rytiny a kresby staré 2000 let (Henri Lhote to nazývá úpadkovým obdobím velblouda) už jsou velice neumělé a primitivní a posléze zcela mizí. Samozřejmě na nich už nejsou velká africká zvířata, ale jen velbloudi, kozy a stylizované tuarégské zeriby (chýše).

Mezi kameny štěrkové oblázkové pouště (arabsky se jí říká hamada) se dají nalézt i vzácné neolitické artefakty – opracované hroty šípů a zbytky keramiky. Když jsem se s Mouloudem loučil, vtiskl mi do dlaně i velkou vzácnost – opracovanou kamennou sekeru. Mám ji jako památku na toho mimořádného člověka, který zasvětil celý svůj život tomu, aby se tyto vzácné památky z dob zelené Sahary zachovaly.