Přestože Kamčatský poloostrov patřil po dlouhá desetiletí ke zcela nepřístupným oblastem a rozvoj turistiky zde nebyl tak organizovaný a bouřlivý jako v ostatních oblastech bývalého Sovětského svazu, záhy po jeho zpřístupnění na začátku devadesátých let minulého století se stala oblast přírodního parku Ključevskaja jednou z nejvyhledávanějších. Dnes ji lze zcela bez nadsázky zařadit mezi top-ten trekingový region na světě.

Ostrij a Ploskij Tolbačik

Vstupní branou do parku je klasická ruská derevňa Kozyrevsk, hlásící se hrdě k titulu městečka neboli gorodu. Spojení s 500 kilometrů vzdáleným Petropavlovskem-Kamčatským zajišťuje v letních měsících celkem pravidelná autobusová doprava. Rozblácené ulice, pár obchodů, zastávka busu a policejní stanice nikoho z turistů příliš nezdrží a valná většina z nich se v zápětí po příjezdu snaží sehnat dopravu na úpatí vulkánů. Výjimečnou oázou pohody a klidu je zahradní kemp místní rodačky Marie Ševčenko, který představuje shluk několika čistých dřevěných chatiček a také neméně příjemnou ruskou baňu. Důležitým úkolem je nyní sehnat jeden z mála pojízdných terénních nákladních vozů, který výrazně usnadní a urychlí přístup k některému z výchozích bodů turistických a trekingových tras.

Cesta vachťovkou neboli gruzavikem, chcete-li vše překonávajícím a všudy prostupným ruským nákladním autem, trvá na úpatí vulkánů zhruba tři a půl hodiny jízdy. Cestou, vedoucí nekonečnou tajgou zamořenou nesmírným množstvím komárů, lze za dobré viditelnost pozorovat přibližující se bílé vrcholky hor. Nejběžnějším výchozím bodem v oblasti je báze vulkanologů Leningradského institutu ležící na úpatí masivu Ostrij a Ploskij Tolbačik.

Z tohoto místa lze uskutečnit řadu velmi zajímavých jednodenních výletů. Asi nejsportovnější a za dobrého počasí nejatraktivnější je samotný výstup ke kráteru vulkánu Ploskij Tolbačik. Zhruba 1700 metrů široký a 500 metrů hluboký kráter je výsledkem již  zmíněného slavného výbuchu v roce 1975. Směrem k jihu lze vystoupit na celou řadu menších kónusů, které jsou součástí takzvaného Jižního tolbačinského poryvu, táhnoucí se do vzdálenosti téměř 70 kilometrů. Další možností je návštěva mrtvého lesa, kdysi bujné tajgy zasypané v roce 1975 několikametrovou vrstvou vulkanického popela. Při pohledu z ptačí perspektivy má krajina vyloženě měsíční charakter, působí mimořádně rozlehlým dojmem a orientace v případě mlhy nebo zhoršené viditelnosti je nesmírně náročná.

Vulkán Ovalnaja Zimina a okolí

Všechny delší trekingové trasy směřují zpočátku k severu, přesněji k průsmyku oddělujícímu masiv Tolbačiku od vyhaslého vulkánu Ovalnaja Zimina. Trasy nejsou nijak značené a stopy se v sopečném prachu za deštivého počasí rychle ztrácejí. Za dobré viditelnosti je ale cesta poměrně jednoduchá a dobře předvídatelná. Po pravé ruce míjí elegantní kužel rovněž vyhaslého vulkánu Bolšaja Udina a pak již pokračuje rozlehlým širokým údolím směrem k již zmíněnému Tolbačinskému průsmyku.  S přibývající nadmořskou výškou se stále více otevírá nepřekonatelné panorama, které tvoří v popředí divoce rozeklaný kráter vulkánu Bezymjannyj, v pozadí s ostře řezaným vrcholem Kameň a dominantou celé oblasti – sopkou Ključevskaja. Za dobrého počasí je pohled na toto seskupení skutečně ohromující. Z Tolbačinského průsmyku se nabízí v zásadě tři varianty dalšího postupu. Východní – směřující směrem do údolí říčky Studenaja a vrcholku zvanému Kopyto. Západní – kopírující úpatí vulkánu Bezymjannyj a Ključevské. Střední neboli severní s průstupem ledovce Bogdanoviče a Ermana mezi vulkánem Ključevskaja a masivem Dalnaja.

Všechny trasy lze projít za zhruba 5–6 dní, je však nutné počítat s dostatečnou rezervou pro případ náhlého zvratu počasí nezřídka doprovázeného deštěm, mlhou a silným větrem. Jednotlivé trekingové trasy lze rozšířit i o pokus o výstup na některý ze sopečných velikánů. Kromě již zmíněného vulkánu Tolbačik je dalším nejčastějším cílem kráter Bezymjanného (přibližně 2869 m) nebo nejvyšší aktivní sopka euroasijského kontinentu – Ključevskaja (4750–4850 m). Oba sousedi za sebou mají nesmírně zajímavou geologickou historii. Ključevskaja patří mezi nejrychleji rostoucí vulkány na planetě. Současné velikosti dosáhla za geologicky směšných 5000 let, během kterých explodovala asi sedmdesátkrát. Za to Bezymjannyj působil po celé tisíciletí dojmem spícího vulkánu až do doby, než se v roce 1956 probudil. Následovala exploze při níž byl vyvržen do okolí asi kilometr krychlový hornin a lávový potok dosáhl úctyhodné vzdálenosti 128 kilometrů od epicentra výbuchu.