Kamčatka leží daleko na východě Sibiře na téměř 1250 kilometrů dlouhém poloostrově vybíhajícím z pevniny do Ochotského moře na západě a Pacifiku na východě. Díky moři má země spousty sněhových srážek v zimě a vlhká léta; klima ovlivňují četné ledovce a na severu subarktický pás. Nejvhodnější pro návštěvu Kamčatky jsou teplejší měsíce červenec a srpen.

Cestovat po Kamčatce není nic snadného. Asfaltové silnice končí pár kilometrů za jedinou výrazně osídlenou oázou kolem přístavu Petropavlovsk-Kamčatskij. I terénním gruzavikem jsou přírodní krásy velmi těžko dostupné a připravte se na náročnou cestu koryty řek nebo neprostupnými houštinami. Pohodlnější a rychlejší je doprava s pomocí vrtulníků. Pro pohodlné poznávání Kamčatky je ideální ubytování v penzionu s plnou penzí a termálním bazénem, z něhož pak podnikáte jednodenní výlety.

Do národních parků se většinou volně vstoupit nesmí. Je to jedna z nejodlehlejších a nejméně obydlených částí Ruska a do 90. let minulého století byla přístupná jen vědcům a vojákům. Dodnes je třeba pohybovat se po krajině pouze se zkušeným průvodcem. Počasí se umí změnit nečekaně prudce a země se hýbe, čímž dochází k vývěvám nebezpečných par a plynů, některé nejsou cítit, a jen místní vědí, kde se nebezpečná místa nacházejí.

Vulkanická galerie UNESCO

Výjimečnost kamčatské krajiny spočívá v koncentraci sopek i rozmanitosti všelikých prvků vulkanické činnosti. Ze 160 vulkánů v čele s nejvyšším vrcholem Ključevskaja (4750 m) je 29 aktivních, a tak se krajina každoročně mění před očima, i když krása mohutných kalder, zborcených kráterů s jezírky a sopouchy, fumarolových polí a sopečných jeskyní tu zůstává. 19 vulkánů patří na Seznam světového dědictví UNESCO. Středem poloostrova se táhne široké údolí, jímž protéká řeka Kamčatka.

Vulkanické bohatství doplňuje několik gejzírů, v nichž lze relaxovat. Proslulé jsou Nalyčevské nebo Chodutkinské termální prameny nebo udržovaný komplex Golubaja (Modrá) laguna, který pomáhali vystavět specialisté z Islandu.

Jahody, orchideje i barevná tundra

Díky úrodné sopečné půdě, spoustě deště a sněhu i relativnímu teplu v létě tu místní pěstují dostatek jahod a kousek za silnicí se ocitnete v nedotčené divočině neprostupné džungle, která znemožnila rozmach civilizace a s ním spojené ničení přírody. Kosodřevina i dvoumetrové husté olšinky se proplétají tak důmyslně, že se jimi nedá ani prosekat. Do daleka se táhnou porosty kamenné břízy, v jejímž podrostu se ukrývá spoustu druhů orchidejí a dalších překrásných květin. Dostanete-li se až do tundry, kde už chybí porost stromů, ohromí vás na první pohled sytá barevnost. Ideální je vydat se tam na konci léta, kdy malíř podzim vytahuje barvy.

Korjaci jsou potomky Indiánů

Na severu poloostrova ještě žijí pastevci sobů a losů kmene Eveni, Itelmeni a asi 13 000 Korjaků ve vlastním autonomním okruhu. Za návštěvou původních obyvatel Kamčatky, kteří kdysi přišli zpět z Ameriky, se jezdí do osady Esso, která leží uprostřed kamčatského poloostrova v Bystrinském národním parku. Vesnice Esso je jakýsi velmi pěkně upravený skanzen a místní umělci, nejen z řad známé kamčatské folklorní skupiny Nulgur, předvedou své taneční a pěvecké umění, které právem připomíná kulturu severoamerických indiánů. Naprostou většinu z asi čtyř set tisícového obyvatelstva však tvoří Rusové, kteří zde zapustili kořeny díky vědecké práci nebo službě ve stále přítomné armádě či námořnictvu.

Medvěd kamčatský, to je obr mírné povahy

Na Kamčatce žijí největší exempláře hnědých medvědů v Euroasii, medvědi kamčatští. Dosahující přes tři metry, když se postaví, váží až 650 kil a za den ujdou až sto kilometrů. Vypadají sice podobně jako grizzly, ale mají mírnější povahu a navíc tolik potravy, že je většinou nenapadne útočit. V tajze může medvěd zůstat schovaný v kosodřevině a je potřeba dávat pozor, abyste jej nevylekali. V rozlehlé tundře bývá lépe vidět na dálku.

Pozorovat medvědy lovící lososy můžete v Jihokamčatské rezervaci poblíž Kurilského jezera. Vrtulníky často přistávají u jezer pod vulkánem Ksudač. Výlet si můžete zpestřit koupáním v Chodutkinských termálních pramenech s výhledem na Chodutkinskou sopku.

Když se řeka přecházela po hřbetech lososů

Šest druhů pacifických lososů táhne proti proudům řek, třou se a na trdlištích pak umírají. Tím se stávají nekonečnou zásobárnou potravy pro další živočichy – medvědy, lišky, rosomáky, obrovské kamčatské orly. Kromě lososů, kterých tu kdysi bývalo tolik, že byste mohli přejít po jejich hřbetech z jednoho břehu na druhý, najdete v řekách také siveny, lipany nebo pstruhy.

Na kamčatském jídelním stole nejčastěji najdete lososa pečeného, grilovaného, uzeného, sušeného nebo vařeného v polévce. Delikatesou je losos naložený nakyselo nebo červený kaviár, který si můžete na trzích koupit po kyblících. Lososa najdete i v pirožkách, polévce, palačinkách nebo na jednohubkách.

Skalní věže v Avačinském zálivu

Kamčatka obklopená mořem nabízí ke spatření také spoustu mořských živočichů a v Avačinském zálivu navíc nádherné skalní sloupy trčící z moře. Z hlavního města Petropavlovsk-Kamčatskij vyjíždí výletní lodě k věžím Tři bratři a ke skalám u ostrova Staričkov. Cestou můžete pozorovat mrože, tuleně, ptačí kolonie papuchalků, kormoránů či alkounů a dokonce i velryby a kosatky. Moře ke koupání příliš neláká, i v létě má ke 14 °C, ale díky členitému pobřeží je krásné na pohled. Hodně populární je tu potápění, svět pod hladinou má až magické kouzlo.

Vzhůru za výhledy

Kousek za jediným výrazněji osídleným místem na poloostrově, přístavem Petropavlovsk-Kamčatskij, končí asfaltka a dále se dostanete terénním autem. To dojede až do sedla mezi nádherným symetrickým stratovulkánem Korjackaja (3456 m) a nižším a snazším vulkánem Avačinskaja (2741 m). Zatímco Korjackaja je oříšek pro zkušené alpinisty, vrchol Avačinskaja je možné zdolat během náročné jednodenní túry. Pokud si chcete udělat jednodušší procházku, doporučujeme výstup na vyhlídkový vrchol Verbljud (1200 m) a cestou zpět vám zbyde dost času na koupání v přírodních siřičitých termálních pramenech Zeljonyje ozerka.

Poblíž hlavního města vás terénní auto doveze do kvetoucí doliny Vačkažec. Kaldera miliony let staré vyhaslé sopky byla obroušená ledovci do nádherných skalnatých štítů, které se zrcadlí ve zdejším jezírku. Dolina neleží nijak vysoko, a tak je tu krajina během léta krásně zelená a plná barevných květů. Podél strání porostlých kosodřevinou a přerývaných zurčícími potůčky dojdete nenáročnou procházkou k vodopádům.

Do horské skupiny Ključevské patří vyhaslá sopka Ostryj Tolbačik (3682 m), jejíž předvrchol, Ploskij Tolbačik, se postaral o jedno z nejzajímavějších sopečných divadel 20. století a znovu chrlil lávu v roce 2012. Okolí hory se 400 metry hlubokým kráterem se proměnilo a je tu k vidění spousta nových sopečných kuželů a lávových proudů.

Jedním z nejzajímavějších setkání s vulkanickou činností je sopka Mutnovskaja (2322 m). Na její úpatí lze dojet terénním autem a dál vás čeká pěší výstup do činné kaldery. Uvidíte působivé sopečné efekty – pronikavě syčící fumaroly s vývěry páry a plynů, vřící potoky a bublající bahenní kotle nebo žluté povlaky krystalické síry. Poblíž nahlédněte do pestrobarevného kaňonu Opasnyj nebo můžete zdálky pozorovat vulkán Goreli (1829 m). V jednom z pěti kráterů této hory najdete smaragdové jezírko. Výstup na okraj kráteru je snadný, ale komplikovat ho mohou sirné výpary.

Kamčatkou na lyžích

Na Kamčatku se jezdí také za lyžováním, nejen v zimě, ledovce tu pokrývají ještě 900 km2. Nevelké ale slušně vybavené resorty (Krasnaya sopka, Al‘pina, Ekstrim Park přímo u Petropavlovsk-Kamčatskij nebo Moroznaja Gora u Jelizova) leží povětšinou nedaleko letiště. Na závěr sezony v dubnu se zde také pravidelně koná i série lyžařských maratonů na běžkách. Po lyžování se můžete zanořit do pravé bani, ruské verze sauny. Ta se od finské liší nižší teplotou a větší vlhkostí, čím se stává přijatelnější i pro choulostivější saunaře. Naopak těm odolnějším zase nabídne delší a důkladnější prohřev.