Kilimandžáro leží asi 400 km jižně od rovníku na severním území Tanzanie blízko hranic s Keňou. Během výstupu se setkáváme jak s rovníkovými, tak arktickými podmínkami. Vyrážíme z horkých a suchých plání, odkud pokračujeme přes pás vlhkého tropického pralesa, který ve výšce nad 3000 metrů přechází ve vřesoviště a krajinu porostlou keři. Kolem 4000 metrů pak veškerá vegetace mizí a na samotném vrcholu najdeme stále ještě mocný ledovec a teploty pod bodem mrazu.

I když je hora vhodná pro výstup po většinu roku, nejlepší termín je v období sucha od poloviny května do konce října, kdy je počasí více stabilní. Dny ve vyšších polohách jsou jako přes kopírák. Ráno, s východem slunce, si užíváme jasnou oblohu nad hlavou a hustou peřinu mraků pod sebou. Přes den se pak oblačnost zvedá, a ať děláme co děláme, spolehlivě nás dožene. Období dešťů nastává od března do května a krátce také od listopadu do prosince, kdy přicházejí i četné bouřky.

Mount Meru a pěší safari v NP Arusha

Nádherný třídenní výstup na Mount Meru je zároveň tou nejlepší aklimatizací pro „Kili“. Začínáme u brány Momella Gate ve výšce 1500 metrů a v doprovodu ozbrojeného rangera stoupáme deštným pralesem. Jdeme ve stínu, ale i teplém vlhku a cestou pozorujeme opice, buvoly, zebry, a dokonce se sem občas zatoulá i pár žiraf z nižších poloh národního parku Arusha, který má největší zastoupení žiraf na světě. Po deseti kilometrech s převýšením 1000 metrů (cca 5 hodin chůze) končíme den na Miriakamba Hut (2500 m).

Druhá etapa nás vede horským deštným pralesem na Saddle Hut (3350 m). Překonáme tak dalších téměř 1000 výškových metrů, což naším tempem zabere asi šest hodin. V obou táborech spíme v horských chatkách, tudíž si neseme jen spacáky. V kempu jsme brzy odpoledne, a tak neleníme a po krátkém odpočinku se vydáváme na lehký výstup na kráter Malé Meru (3820 m). Dobře vidíme mohutnost hory, na kterou zanedlouho polezeme,a v dálce i samotný masiv Kilimandžára.

 Výstupový den začíná lehce po půlnoci. Jdeme téměř celou trasu s čelovkou a potmě. Když už máme pocit, že jsme nahoře, vede cesta ještě dlouho po hraně kráteru stále vzhůru. V několika úsecích se musíme držet pevného řetězu a jsme rádi, že sráz pod sebou nevidíme. S východem slunce přicházíme na vrchol a pozorujeme nádhernou hru paprsků a mraků pod námi. Na obzoru z nich pomalu vylézá Kilimandžáro, vzdálené asi 50 kilometrů. Je zima, fouká a jsme unavení, a tak se poměrně rychle vydáváme zase zpět. Jsme rádi, že v nelehkém kamenitém terénu máme trekové hole a pevné boty, i tak jdeme pozvolným tempem a kocháme se výhledy do sopečného kráteru. Scházíme až do bujné vegetace u nižšího z táborů, do Miriakamba Hut. Máme za sebou 17 kilometrů, z toho 1200 metrů nahoru a 2200 dolů. Po deseti hodinách se konečně rádi dobře najíme.

Zatímco většina zážitků na tanzanských safari se omezuje na pohyb v džípu, v národním parku Arusha, který se rozkládá na úbočí Mt. Meru, se chodí i pěšky a v doprovodu ozbrojeného rangera. Můžeme se tu procházet mezi divokými zvířaty a pozorovat kaferské buvoly, žirafy, paviány, prasata bradavičnatá, vzácně i slony a další zvířata. Vítané osvěžení nabízejí vodopády na řece Ngarenanyuki.

Moshi a lid kmene Chagga

Naší základnou je hlavní město regionu Kilimandžáro, Moshi. Cítíme se tu bezpečně a vnímáme to, co na Africe osobně miluji: až flegmatický klid místních, pohodu, žádný stres. „Pole, pole“ neboli „pomalu, pomalu“ nabádají nás naši průvodci. Netýká se to jen životního stylu místního kmene Chagga, je to podstatné i pro samotný výstup, jehož největším úskalím je nadmořská výška.

V Tanzanii najdeme přes stovku různých kmenů. Turistům nejznámější jsou Masajové, kteří obývají území světoznámých národních parků. Lidé žijící na úpatí Kilimandžára pocházejí většinou z početného kmene Chagga, jehož původní kulturu a historii můžeme nasát při návštěvě muzea v Marangu. Najdeme tu slaměné chýše, v nichž chovali dobytek, ukázky zemědělských a loveckých náčiní i podzemní komplex jeskyní, kde se schovávaly ženy a děti před nepřáteli. Chaggové byli vždy velmi bohatým kmenem. Úrodné sopečné svahy Kilimandžára a Meru jsou jako stvořené pro pěstování kávy a banánovníků, dnes navíc přicházejí finance do oblasti i díky popularitě výstupů na nejvyšší horu Afriky.

Současný život kmene Chagga dobře poznáváme právě na téměř týdenním treku k vrcholu, kdy máme po několik dní čas kamarádit se s průvodci, nosiči a kuchaři našeho početného doprovodu. Jejich zásoba anglických slov dostačuje k tomu, abychom se dozvěděli vše o jejich rodinách a každodenním životě. Mluví o sobě rádi a je to i součást jejich práce s turisty. Vypracovat se na hlavního průvodce je poměrně obtížné a finančně náročné. Kromě studia angličtiny a úhrady povinných poplatků musí absolvovat i zkoušky horského vůdce a několik let získávat zkušenosti na pozici pomocného průvodce. Ve složitých afrických poměrech je běžné, že místní tým od zprostředkující agentury nedostane téměř žádnou odměnu, a tak jsou živi jen z povinných bakšišů od nás, které dělají 10 až 40 USD za den podle pozice. I proto je pro turisty finančně výhodnější cestovat ve skupině a náklady si rozdělit.

Cesta nahoru

Pokud sem nejedete s cestovní kanceláří z ČR, je potřeba si dopředu nebo na místě v Moshi a Arushe objednat služby místní agentury, která vám vyřídí potřebné povolení (permit) pro vstup do národního parku. Dál už se o nic nestaráte. Odjezdem z hotelu přebírá péči o vaše pohodlí dobře naladěný tým, a vy se můžete naplno soustředit jen na úspěšné zdolání vrcholu Uhuru Peak. Vede k němu šest základních výstupových cest. Každá z nich má vstupní bránu, kde místní úředník zkontroluje potřebnou dokumentaci, a dál už jdete po svých.

My pro náš výstup volíme cestu Machame, známou také jako „Whiskey route“ – nejpopulárnější trasu směrem nahoru. První den jdeme asi jedenáct kilometrů horským deštným pralesem s mnoha kapradinami, liánami, mechy a lišejníky až do Machame kempu (3010 m). Druhý den pokračujeme přes bažiny a mokřady a později už strmější vysokohorskou krajinou do Shira kempu (3840 m). Cestu lemují starčeky a lobélie a poprvé se nám také otevírá pohled na ledovec Kibo. Třetí den je náročný, ale významný pro naši aklimatizaci. Trasa vede nad hranicí vegetace po lávových polích a vystoupáme během ní tisíc metrů přes úpatí útesů Lawa Tower (4640 m) a následně sestoupíme do Barranco kempu (3960 m). Stejně jako na ostatních tábořištích se jedná v podstatě jen o plošinu pro stany a díky získaným metrům se nám bude i v této výšce dobře spát.

Jsme rádi, že jsme si najali naši „královskou družinu“ – ráno nás probouzí vůně kávy linoucí se z polní kuchyně a vytahuje nás do velkého jídelního stanu na společnou snídani. Užíváme si míchaná vajíčka i ovoce a přitom máme čas i sdílet zážitky z předchozího dne. S plnými žaludky si pak posbíráme denní batůžky a v čele s průvodcem opouštíme tábor. Zanedlouho nás s hlasitým pozdravem „Jumbo!“ předbíhají naši nosiči, kteří mezitím sbalili jídelní stan, společný chemický záchod, všechny stany a osobní věci, doběhli pro vodu a běží nám nachystat oběd o kus dále. Po příchodu do dalšího kempu pak vyřídí všechny registrační nutnosti a péče pokračuje uvítáním v podobě „popcorn and tea“. Další nezbytnou rutinou po dokončení etapy je kontrolní měření saturace kyslíkem, abychom se vyvarovali nebezpečí výškové nemoci.

Den D a sestup

Čtvrtý den nás čeká převážně suchá kamenitá krajina porostlá vřesovišti a trochu obtížnější Barranco Wall s úsekem, který průvodci nazývají „Kissing Rock“ – chodník je tu úzký a „závraťový“, a tak se lepíme ke skále i pusou. Poslední výstupový tábor Barafu Camp leží ve výšce 4640 metrů. Jdeme si odpočinout a připravit se na mrazivé noční vstávání. Asi hodinu před půlnocí vyrážíme vzhůru ke hraně kráteru a odtud spěcháme podél ní až k nejvyššímu bodu Uhuru Peak (5895 m), abychom stihli východ slunce. Nejen kvůli té nádheře, ale i proto, že se vrchol brzy po rozbřesku halí do mraků. Jsme vyčerpaní, ale v naprosté euforii. Nesmí chybět vrcholové foto, ale jinak raději dlouho neotálet, aby se nám z výšky skoro 6 tisíc metrů neudělalo špatně.

Cestou dolů kloužeme po suťovišti sopečného popela a kocháme se pohledy na odtávající ledovec. Konečně se dostáváme zpět do kempu, abychom si trochu odpočinuli a naobědvali se. Příležitost k oslavě bude až úplně dole, takže balíme a vyrážíme sestupovou trasou do Mweka kempu ve 3000 metrech. Šestý den pak vede už opět bujnou vegetací až k výstupní bráně Mweka Gate (1630 m). Tady konečně nastává čas na pořádnou oslavu vydařeného výstupu a rozloučení. Celý náš tým, s nímž jsme se během více než 10 dnů v horách spřátelili, nám tancuje a zpívá a každý z nás dostává oficiální certifikát se svým jménem a datem pokoření nejvyšší hory Afriky. Srdečně všem děkujeme a předáváme bakšiš, který si celý tým po právu zaslouží. Jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, jde o velmi náročnou práci, a to, co byl pro nás vrchol fyzických i psychických sil, je čeká v následujících dnech znovu s dalšími turisty.