Džebel Tazzeka

Naše putování začínáme ve městě Taza. Už sám příjezd železnicí je impozantní – tunely se střídají s mosty, pod nimiž se žene zpěněná voda řeky Abiod, vše nasvědčuje tomu, že krajina tu nebude fádní. Město Taza příliš zajímavé není, ale 20 km odsud (a bohužel o více než 1000 m výše, což je na úvod cyklistický čistec) se nachází nejhlubší propast severní Afriky – Gouffre de Friouato. Sestup do ní se nedoporučuje lidem se závratí – místní průvodce a správce propasti Mustafa nás vede po visutých schodištích nad závratnou hlubinou, a když za úzkým vchodem do jeskynního systému zmizí sluneční světlo, každý si svítí svou baterkou. Podle stavu spodní vody můžete jít někdy suchou nohou a jindy se brodíte po prsa v kalných kalužích a plazíte v bahně, každopádně zážitek je to vždy hluboký. Po několikahodinové prohlídce je návrat na povrch stejně radostný, jako kdybyste překročili zpět řeku Styx a vrátili se z podsvětí mezi živé. Další cesta nás vede po náhorní planině masivu Džebel Tazzeka ve výši kolem 2000 m, která postupně přechází ve Střední Atlas. Krajina je relativně zelená, všude kolem mnoho keřů a dostatek pastvy pro kočovná stáda berberských pastevců. Každou chvíli se s nimi potkáváme. Jsou to přátelští lidé, kteří se rádi dají do řeči. Drobný problém je, že my neumíme berbersky a oni naopak neumí jinak. Ale nakonec se mezi nimi najde někdo, kdo umí pár francouzských slov a záhy nato následuje pozvání na mátový čaj. Poradí nám, kde nabrat vodu, prodají chleba a sýr a dokonce i nechají přespat. Berbeři bydlí ve stanech nebo v hliněných domcích, často pohromadě se svými ovcemi a kozami, ale ti movitější mají před svou chatrčí dokonce satelitní anténu. Po třech dnech jízdy cestou i necestou následuje nečekané setkání s civilizací – horské letovisko Ifrane, postavené Francouzy v alpském stylu. Původně sloužilo jako rekreační středisko pro francouzské legionáře, nyní je vyhledávané pro svoje příhodné klima v létě bohatšími Maročany od pobřeží a v zimě lyžaři. Jeho klimatická anomálie zaskočila i nás – přestože je začátek května, dojíždíme ve sněhové vánici a připadáme si spíše jako v Grónsku než v Africe. Naštěstí v této mezisezóně hotely zejí prázdnotou a tak si dopřáváme po několika dnech spaní mezi pastevci luxusní nocleh s horkou sprchou. Užíváme si ji, dobře víme, že další bude až za hodně dlouhou dobu.

Přes Atlas

Dalších několik dnů pozvolna stoupáme vzhůru. Máme za sebou pitoreskní městečko Azrou, „hlavní město“ Berberů s výbornými hospodami a přátelskými lidmi. Viděli jsme prameny Rbia, nejdelší stáletekoucí řeky Maroka, kde naopak místní vesničané rozmazlení od turistů jsou nesmírně vlezlí a protivní. Projížděli jsme desítky a stovky kilometrů mezi cedrovými lesy a obdivovali jejich stříbrozelenou barvu přecházející podle polohy slunce na obloze přes nekonečné spektrum odstínů. Potkali jsme se s hejny bezocasých opic makak magot, které se hustou srstí adaptovaly na kruté podmínky hor a přežívají i v mrazu, sněhu a vánicích. Přejeli jsme nespočet horských hřebenů, mnohokrát vystoupali vysoko nad 2000 m a zase sjeli dolů. Jak se blížíme k hlavnímu hřebenu Atlasu, vidíme, že srážek od moře se sem dostává méně a méně. Každý horský hřeben si z mraků nesoucích životodárnou vláhu kousek odkrojí, dávno už jsme za sebou nechali křovinaté pláně i rozsáhlé cedrové lesy, teď už jen stoupáme vzhůru oblými hřbety, kde jedinou vegetací jsou řídké drobné keříky, něco mezi vřesem a mateřídouškou. Ale i tady je život. Ve vzduchu krouží dravci, mezi kameny nacházíme nory drobných hlodavců a na polosuchých snítkách se pasou stáda vyhublých koz. Vesnice jsou chudší, lidé uzavřenější a děti běhající bosky po chladné zemi mají dlouhé nudle u nosu. Čím blíže k obloze, tím drsnější klima i lidé. Poslední sedlo má jen těsně pod 3000 m, fouká v něm ledový vítr a nese s sebou drobné kapky vody prostřídané krupičkami sněhu. Osamělé stopy džípu v tajících závějích nás informují, že jsme jedni z prvních lidí, kteří letos sedlem prostoupili.  Dlouho se v něm nezdržíme, oblékáme na sebe veškeré teplé oblečení a nekonečným sjezdem po kamenité cestě padáme do údolí.

Jsme za Atlasem. Touto cestou jedu již potřetí, ale i kdyby to bylo podesáté, tak mi nezevšední. Chvíli zleva, chvíli zprava se otevírají panoramata, která se nevejdou ani do nejširšího objektivu. Divoké hory zbrázděné hlubokými kaňony, obrovské skalní plotny rozřezané pilou přívalových dešťů, vrstvy dávných sedimentů mořského dna vyvrásněné ve třetihorách, když se Afrika namáčkla na Evropu. Zastavíte-li v místě, kde buldozer čerstvě rozryl skálu, můžete najít zkamenělého amonita, krystalickou drúzu nebo žraločí zub. Jak sjíždíme o stovky a tisíce metrů níž, mění se i náš zorný úhel vnímání. Zatímco z výšky to byla plastická mapa Maroka v měřítku 1:1, na dnech kaňonů objevujeme malá políčka udržovaná při životě neuvěřitelným systémem zavlažovacích kanálků, palmové háje a vesnice, kavárny a hospůdky. Ale až další den večer dojíždíme do města Boumalne Dadés. Civilizace v přiměřené dávce: internet, sprcha, večeře a nocleh v posteli. Údržba kol i těl a jsme připraveni k dalším dobrodružstvím.

Kasby

Dalších několik dnů je architektonickou školou o tom, jak z uplácané hlíny postavit obrovské stavby se staletou životností: Pravda, nesmí příliš pršet, ale tato podmínka je zde splněna více než dostatečně, roční srážkový úhrn za Atlasem je menší než 500 mm a většina z nich navíc přichází ve formě přívalových dešťů. Kasby jsou pevnosti většinou čtvercového půdorysu, se čtyřmi mohutnými věžemi v rozích a masivní bránou. V kasbě sídlila celá velká rodina či rod a v případě potřeby se tam musela vejít včetně domácího zvířectva. Z kaseb místních panovníků se postupně vyvinuly celé opevněné systémy a při prohlídce návštěvník žasne, jak na první pohled nevzhledná hromada červené hlíny může uvnitř skrývat přepychové místnosti s intarzovanými stropy a nádhernými mozaikami. Snad nejznámější kasbou je Aít Benhaddú. Je to spíše celý „kasbový“ komplex chráněný UNESCO na malém návrší nad řekou. Pro svou zachovalost a mimořádnou polohu sloužil a určitě ještě mnohokrát bude sloužit jako kulisa pro mnoho filmů. Až do Aít Benhaddú vede asfaltka a přijíždí mnoho turistů, dále se charakter cesty prudce mění. Neustálé stoupání a klesání, brody a čím dál řidší osídlení a zasněžené hřebeny Vysokého Atlasu jsou už na dosah ruky. Kam nejezdí davy turistů, tam jsou lidi příjemnější a tak nelze odolat posunkovému pozvání malé holčičky, která nás zve domů. Čtvercový atriový domek s plochou střechou, malá okna ven a větší do dvorku, vše z udusané hlíny a vzorně uklizené, zametené a udržované. 

Jednu místnost mají upravenou jako ubytovnu, s koberci a matracemi. Přestože ještě nemáme splněný dnešní plán, nemůžeme odolat tak příjemnému pozvání, mezitím už paní domu přinesla mátový čaj a její manžel jej zkušeně rozlévá do malých skleniček, tak je rozhodnuto. Za chvíli už si hovíme na kobercích a svačíme ještě teplé chlebové placky. Kasbami je celé údolí doslova lemované, další zajímavou, ale úmyslně chátrající je Telúet. Proč? Místní vládce až do roku 1956 podporoval francouzský protektorát výměnou za relativní svobodu a ponechání volné ruky v celé oblasti. Za to samozřejmě upadl v nemilost královské rodiny po získání marocké samostatnosti, byl vyhnán a jeho rozsáhlá výstavná kasba se zachovalými interiéry ponechána jako výstraha ostatním na pospas osudu. Ale mezitím jsme se už dostali zase až na hřeben Atlasu. Jsme v sedle Tiz-n-Tichka (2260 m), přes které vede nejvýznamnější silnice spojující oblasti za a před Atlasem. Kdybychom chtěli, můžeme být už zítra v Marrákeši, ale my nebudeme spěchat. Čeká nás ještě lahůdka: průjezd po horských cestách na jih od nejvyššího horského masivu severní Afriky, jemuž dominuje Džebel Toubkal (4167 m).

Na jih od Toubkalu

Úžasnější kombinaci barev si snad nelze představit: okrové skály, zelené palmérie, temně modrá obloha a jiskřivě bílý sníh na vrcholech hor. Vpravo od nás se tyčí čtyřtisícové vrcholy a doleva se táhnou saharské pláně, krajina se mění před očima jak sjíždíme z hor do aridní pouštní oblasti. Táboříme u potoka, má teď na jaře dost vody, ale nejsme všichni, polovina naší skupinky se kvůli opravě kol zdržela a spí někde za námi. My máme tábornické hrnce a benzin, oni vařič a zapalovač. Dřeva na oheň je tu dost, ale jak jej zapálit? Je tma, ale z dálky vidím světlo, běžím na silnici a zastavuji muže na mopedu. Je celý zabalený v kaftanu z hrubé látky a z kapuce mu vykukují jen vousy a uhrančivé oči. Prosím o oheň, nemá. Zatímco se neúspěšně pokoušíme zapálit benzin křesáním kamenů, muž se vrací a veze z vesnice zapalovač. Lidé jsou zde opravdu hodní a přátelští a nevědomky napravují náš špatný pohled na muslimy, za který mohou jejich souvěrci v jiných částech světa. Jsme na cestě už třetí týden a čeká nás poslední sedlo. Dnes přejedeme Atlas z jihu na sever. Sedlo Tiz-n-Test má sice jen kousek přes 2000 m, ale protože do něj vyjíždíme z nížiny, je to kus poctivé práce. Serpentiny se vinou po úbočí hor a vysílač na vrcholu, který vidíme už odspoda, se blíží tak pomalu. Naštěstí je po cestě několik hospůdek a kavárniček, kde se dá odpočinout a občerstvit. Přímo v sedle si kupujeme sklenici pomerančového džusu, který nám usměvavý kavárník vyrobí na ručním mixeru z hromady pomerančů složených v koutě. Následuje sjezd stejně impozantní, jako byl výjezd, a na první pohled vidíme, že jsme se ze srážkového stínu za Atlasem dostali na jeho stranu obrácenou k moři. Vegetace je mnohem hojnější, stromy i keře mohutnější a zelenější, vesnice výstavnější a bohatší. V městečku Ijoukak nás zastaví vůně dušené zeleniny a masa. Před hospodou na hlavní „třídě“ jsou v řadě vyrovnané keramické tažínové hrnce, pod nimiž žhnou žhavé uhlíky. To už sedíme u stolku a hostinský jeden pořádný hrnec přináší, postaví jej doprostřed a sundá pokličku ve tvaru kuželu s bambulkou na konci. Zpod ní se vyvalí pára a vůně dvaceti druhů koření, pochutnáváme si na paprice, rajčatech, bramborách a skopovém a přikusujeme ještě teplý chléb. Zasloužená tečka za výletem, který měřil tisíc kilometrů, projeli jsme při něm celý atlaský masiv a celkově nastoupali téměř dvacet tisíc metrů.