Přestože to na první pohled vypadá jako bláznivý nápad, z praktického hlediska to není příliš složité. Kolo zabalíte do krabice, nasednete do letadla a druhý den už se můžete v sedle prohánět po ostrově svobody. A Kuba, i když to zní poněkud překvapivě, je cyklistický ráj. Důvod je velmi jednoduchý. Na největším ostrově v Karibiku vládne už padesát let podivný komunistický režim, který tak trochu zastavil čas, díky čemuž jsou zdejší silnice téměř úplně prázdné, bez aut či náklaďáků. A přitom je všude kolem vás nádherná příroda, od průzračného moře až po divoké hory, takže celých deset dní, kdy projíždíte nejrůznější kouty ostrova, nestačíte žasnout. Ale nebojte, není to jen pro nějaké dobrodruhy. Ostatně naše malá výprava, která se sešla až na letišti, se skládala z šesti žen a šesti mužů, přičemž průměrný věk byl někde kolem padesátky.

Cestovatelská pohádka

Nejkrásnější cyklistické terény najdete na jihu ostrova, kolem druhého největšího města Santiaga. Jedním z největších zážitků byl dvoudenní přejezd pod pohořím Sierra Maestra, v jejichž lesích před mnoha lety Fidel začínal svou partyzánskou válku. Z jedné strany máte vysoké hory, z druhé strany moře a mezi tím rozbitá silnička, vedoucí podél divokých pláží a skalisek, nahoru dolů opuštěnou krajinou. Všude kolem nás nádherné palmy, spousta rozkvetlých květin a téměř žádná civilizace. První den jízdy dokonce potkáváme jen jediný automobil, což je naprosto neuvěřitelné. Kubánci nám srdečně mávají, jako bychom jeli Tour de France a občas po cestě narazíme na příjemná překvapení, jako dva chlapci u mostu prodávající šťavnaté pomeranče, které před pár minutami natrhali ze stromu. Ostatně později se tomuhle kouzlu také naučíme a při návštěvě divokého vodopádu v horách si všimneme zvláštního stromu ověšeného svítícími lehce narůžovělými „lampióny“. A tak si natrháme pár slaďoučkých grepů, které hned u laguny vodopádu sníme, načež skočíme do chladivé, osvěžující vody. No není to zázrak? A jak plaveme uprostřed divočiny a pár metrů od nás hučí tříštící se proud vody, pomalu se nám nechce věřit, že jsou tyto zážitky skutečné. A to se nám na Kubě stane ještě mockrát, neboť doslova na každém kroku jste tu konfrontováni se světem, který v Evropě již dávno vymizel – Kubánci na venkově jezdí na koních, po silnicích ve městech zase plují jako úchvatné koráby starobylé americké bouráky. Jedním slovem pohádka.

Cucky nebo cupky

Ale pojďme zpátky pod pohoří Sierra Maestra. Máme v nohách padesát kilometrů a ve dvě odpoledne nám nad hlavou praží horké tropické slunce, takže hledáme nějaké ideální místo k odpočinku. Vesnic tu moc není, ale nakonec na jednu narazíme, musíme ovšem přebrodit malou říčku, neboť zde není žádný most. Uprostřed malé vesnice stojí jakási vesnická hospůdka se zastřešenou terasou a jedním okénkem, ve kterém stojí mladý muž. Na výběr toho moc nemá. Dva druhy limonád, rum a housku se studeným vepřovým. To je vše. Zkoušíme první a poslední z této nabídky, rum si raději necháme až na večer. Ceny jsou tu senzační – za kubánský sendvič, pokud tomu tak můžeme říkat, platíme čtyři koruny, sklenička limonády stojí korunu. Ale musíte mít místní malou měnu. To je trochu kubánská schizofrenie, v zemi totiž platí systém dvou měn a dvojích cen, přičemž rozdíly jsou obrovské. Měna pro místní obyvatele se jmenuje cupky, turisté a bohatší Kubánci používají „tvrdou“ měnu zvanou cucky. A rozdíly v cenách jsou značné: když půjdete do kavárny pro místní, kde se platí v cuckách, zaplatíte za šálek korunu, zatímco v turistické kavárně vás káva placená v cuckách vyjde na dvacet korun. A podobné je to i s jídlem, v jedné hospůdce pro místní jsme si dali čerstvou grilovanou rybu v přepočtu za dvacet korun, zatímco v centru Santiaga jsme za podobné jídlo platili naše dvě stovky. 

Kvik, kvik, pípla smutně večeře

Po malém občerstvení jsme pokračovali dál, zbývalo nám jen slabých třicet kilometrů do cíle, které jsme si proložili koupáním v klidním moři. A pak už jsme žízniví a vyprahlí přijeli do jediného kempu široko daleko, který vznikl před nějakými čtyřiceti lety a podle toho také vypadal. Ostatně právě bydlení je na Kubě největším zážitkem. Většinou jsme spali u místních, což je zde nejrozšířenější způsob bydlení pro turisty. Prostě jsme vždycky dojeli do vesnice, kde si naší skupinu rozebralo pár žen a odvedlo nás do svých domovů. Kubánci většinou pronajímají jeden či dva pokoje, takže občas byla každá dvojice zvlášť. A ubytování je to velmi zvláštní. Jednou jsme například dostali pokoj bez oken, zatímco jindy se do pokoje zase chodilo přes záchod, takže když jeden z nás musel na toaletu, druhý se nedostal z pokoje. Často tu navíc mají jen společnou postel s jedním prostěradlem, což je zvláště pro chlapy, kteří se poznali teprve na zájezdu před dvěma, třemi dny, celkem zajímavá zkušenost. Pod pohořím Sierra Meastra jsme ovšem vyzkoušeli místní kemp, což byl ovšem síla. V jednom pokoji stále tekla voda, v dalším nešly zavřít dveře a všude kolem nás navíc pobíhala malá prasátka, což bylo velmi důležité. Když jsme totiž po příjezdu do kempu zaháněli žízeň první plechovkou místního piva Bucanero, jinak velmi chutného, přišel se nás průvodce zeptat, zda si chceme dát k večeři vepřové, které je na Kubě považované za národní jídlo. Bezelstně jsme souhlasili, načež se asi za pět minut kousíček od nás ozvalo smutné „kvik kvik“, tedy naše budoucí večeře. Ale křehké selátko bylo famózní, navíc nám k němu přišla zahrát a zazpívat místní kapela, a byť to nebyla Buena Vista Social Club, čekali nás všechny místní hity, včetně stále nesmírně populární písně Hasta Siempre, Comandante, která vznikla na počest milovaného Che Guevary. No, a protože jsou kubánské melodie a rytmy značně nakažlivé, a z piva jsme už dávno přešli na kubánský rum s kolou, alespoň polovina z nás se bez ohledu na ušlapané kilometry pustila do tance. To jsme ještě netušili, že podobný program nás tu bude čekat téměř každý večer.

Tajemná stolová hora

Ale zatímco hudebně taneční večery byly většinou velmi podobné, jen místo vepřového jsme si dávali humra a místo cuba libre mojito či daiquiri, během dne jsme poznali nejrůznější tváře tohoto nádherného ostrova. Od koloniálních městeček, kde se doslova zastavil čas, až po neskutečnou krásu svěží přírody národních parků a magického pobřeží. Za zmínku stojí třeba malebné město Baracoa na samotném východě ostrova, v jehož ulicích se každý večer tančí a odkud jsme podnikli výlet na slavnou stolovou horu El Yunque, tentokrát ovšem pěšky, neboť na kolech bychom se na vrchol nedostali. I bez kola to byl celkem dobrodružný výšlap, neboť celou noc předtím vydatně pršelo. A tak jsme nejprve museli přebrodit rozvodněnou řeku, kde nám byla voda po pás a poté se vyšplhat nahoru po bahnité cestě, připomínající spíše skluzavku. To se ovšem naplno ukázalo až při sestupu, kdy někteří z nás, přestože byli vyzbrojeni dřevěnými holemi, několikrát uklouzli a dolů se vrátili omlácení a špinaví, takže jsme se všichni těšili, až si zase sedneme do sedel a budeme pěkně v klidu šlapat.

Dvacetimetrové betonové obludy

Třeba do nádherného přírodního parku na jih od Santiaga, kde na nás během jediného dne čekalo ohromné množství zážitků. Prvním cílem byl monstrózní prehistorický park s desítkami betonových soch dinosaurů v životní velikosti, kteří jsou zasazení do nádherné krajiny. A nejsou tu jen dinosauři, ale v druhé polovině parku můžete obdivovat také naše pravěké předky, třeba při lovu medvěda. Pak nás čekalo muzeum veteránů či slavná pláž Daiquiri, která dala název legendárnímu nápoji, dále botanická zahrada s přehlídkou kaktusů a sukulentů a na závěr malá farma krokodýlů. A po cestě zpátky jsme zastavili na krásné pevnosti u přístavu, která chránila město před piráty a z níž je dnes úžasný výhled na západ slunce. Se západem slunce jsme odložili kola a zamířili do vyhlášené střešní restaurace, odkud je krásný výhled na město a kde prý připravují nejlepší humry v Santiagu. A byli opravdu famózní, stejně jako lahodné daiquiri, ale tentokrát jsme nesměli příliš slavit, neboť druhý den nás čekal náročný výjezd do nedalekých divokých hor. A také nejnáročnější část výpravy, neboť jsme po strmé šotolinové cestě plné děr a výmolů nastoupali během 30 kilometrů do výšky 1 300 metrů, byť hlavně dámská část výpravy řadu úseků musela tlačit. Ale stálo to zato, neboť další noc jsme přespali v příjemném horském středisku a další den nás čekal famózní sjezd s dojezdem na vyhlášený ostrůvek s krásnou pláží, kde jsme v prohřáté vodě celé odpoledne relaxovali a nabírali sílu na další část výpravy.

Jak na Kubu

Pokud chcete projet Kubu na kole, nejlepší je vyjet s cestovkou, neboť máte dopředu sestavený program a k dispozici je jak doprovodné vozidlo, tak i autobus na přejezd některých větších vzdáleností. My jsme tento "výlet" absolvovali s Adventurou, která lítá na Kubu několikrát za rok (více na www.adventura.cz). Pravda, není to úplně nejlevnější - dvoutýdenní zájezd včetně letenky vyjde na 56 tisíc, přičemž zhruba dalších deset tisíc korun zaplatíte za jídlo a pití. Kuba je ovšem mimořádně bezpečná země, kde se nemusíte ničeho bát a kde již funguje celkem slušná infrastruktura. Na Kubu je možné vyrazit kdykoliv, snad jen s výjimkou začátku podzimu, kdy hrozí hurikány.

napsal Libor Budínský pro časopis Kondice