Souostrůvkoví de San Blás

Malé letadélko s dvaceti pasažéry na palubě již delší dobu klesá po přeletu nevysokého horského hřebene, který v délce 250 km odděluje provincii Comarca de San Blás od centrální části Panamy. Rozlehlá selva, tropický deštný prales, se z neurčité zelené plochy v hloubce proměňuje v bujný „brokolicový“ koberec. Otevřenými dveřmi pilotní kabiny vpředu vidíme dnes trochu potemnělé Karibské moře. Již rozeznáváme jednotlivé koruny, jakoby křivicí divoce pokroucené větve pralesních velikánů ovinuté parazitickou zelení, vějíře palmových listů nad stinnou říčkou, rybářskou loďku na hladině, …. jen přistávací dráha nikde. Teprve když podvozkem téměř rozhrnujeme zelenou hradbu, objeví se v ní nenápadná průrva a během několika vteřin již drncáme po asfaltové dráze až na pobřežní mýtinku a vykukujeme z okének. Jedinou letištní budovou v Río Sidra je sice jen dřevěná kadibudka, zbudovaná ve zdejším stylu na kůlech nad vodou a spojená s pevninou volně loženou fošnou, nicméně kolem letiště panuje dvakrát denně čilý dopravní ruch. Dlabané dřevěné kanoe přirážejí ze všech stran k letišti a snědí indiáni Kuna vítají své soukmenovce, kteří tvořili většinu našich spolucestujících, a někteří je střídají na úzkých sedačkách. Z nevelkých útrob letadla se vykládají krabice a balíky s civilizačnímu výdobytky a zpět putují koše s rybami, síť plná kokosových ořechů a nakonec i batohy několika málo turistů.

Za pár minut jsme již zase ve vzduchu směr ostrov Porvenir. Pod námi pravidelným větrem načechraná mořská hladina a …. ostrůvky. V širokém pobřežním pásmu podél dlouhého pobřeží jsou jich stovky. Pokud některý přesáhne velikost fotbalového hřiště, patří k velkým. Průměr se blíží s trochou nadsázky spíše k hřišti basketbalovému. Některé jsou osamocené, některé v houfu, jiné raději ani nevystrčily hřbet z vody. Ty jsou obzvlášť pěkně zdobeny průzračně nazelenalými odstíny vody v jinak temně modrém okolí, zlatavými pruhy mělčin prozářených sluncem a nahnědlým lemováním korálovými útesy. Písečné, kterých je většina, se ježí kokosovými palmami, které zde téměř nemají konkurenci v podobě jiných rostlin. Na palmové ostrovy se musí sladká voda dovážet z ostrovů se skalním  podložím, kde je výskyt sladké vody signalizován nižším křovinatým porostem. Ale žije se na těch palmových, protože kokosy, spolu s hojností ryb, jsou základním bohatstvím zdejší přírody a navíc zde nejsou žádní komáři.

Většina obydlených ostrůvků patří indiánské rodině, která na něm žije a pečuje o něj. Skromná, ale malebná a účelně zařízená chýše se střechou z palmového listí stojí obvykle na špici ostrova, často těsně nad hladinou moře, protože příliv a odliv jsou zde minimální. Některé ostrovy jsou kompletně zastavěny stylovou vesničkou a okolní pole, na která jsme zvyklí z našeho venkova, jsou zde nahrazena mořem. Na několika málo ostrůvcích se již nacházejí hotely pro turisty, ale naštěstí jsou budovány tradičním způsobem a na dálku jsou k rozeznání od běžných místních příbytků jen rozložením bungalovů do pravidelnější sestavy. Na vratkých otevřených dlabaných kanoích místní lidé překonávají po moři respekt budící vzdálenosti i při větrném počasí a někteří to bravurně zvládají i s oplachtěním. Ti movitější mají větší kanoe s motorem, kde již zhruba 10 turistů může sedět po dvou vedle sebe a putovat na sousední ostrovy za koupáním, šnorchlováním nebo i vícedenním tábořením pod palmami, aby nahlédli do života zdejších indiánů.

I my jsme si jeden ostrůvek vybrali a strávili zde tři nefalšované karibské dny. Pravda, poplatek majitelům za přenocování pod hvězdami se nám zdál dost vysoký, ale když jsme se sblížili, zjistili jsme, že většinu peněz odevzdávají kapitánovi, který nás přivezl. Pozor, je nutno uléhat opravdu pod hvězdami, ne pod kokosovými ořechy! Jednou na nás v noci spadl pouze palmový list a i ten nás dost vylekal a zanechal modřinu na paži.

Indiáni kmene Kuna jsou velmi výrazným etnikem. Na první pohled  je to zejména díky tradičním pestrým krojům, které ženy a dívky nosí jako standardní oblečení. Součástí zádové části kroje jsou krásné tradiční výšivky „mola“, které jsou ceněny jako umělecké suvenýry a na kterých ženy trpělivě pracují po většinu volných chvil.  Zdobí se také ornamentálně pojednanými korálkovými „chrániči“ nohou, které pevně obkružují nohy nad kotníkem do poloviny lýtka nebo až pod koleno, a často také zlatým kroužkem v nose. S okolním obyvatelstvem se mísí velmi zřídka. Pokud se některý příslušník kmene Kuna ožení nebo vdá za příslušníka jiného kmene, má zakázáno vrátit se zpět ke své rodině. Kunové mají na území provincie Comarca de San Blás svoje zákony a ekonomickou samosprávu. Asi třicet tisíc z celkových sedmdesáti jich ale žije mimo provincii. Rodinu, na jejímž ostrově jsme tábořili, tvořili postarší manželé a dvě vnoučata školou povinná, chlapec a děvče, která zde trávila prázdniny. Dozvěděli jsme se, že mají byt v hlavním městě a že ostrov patří  šesti spřízněným rodinám, jejichž zástupci se po osmi měsících střídají v jeho opečovávání.  Nicméně bylo zřejmé, že skromný život srostlý s přírodou je jim vlastní a že ve městě nezapomněli nic z potřebných dovedností.

I my se nyní vydáme zpět na pevninu! Opět nejlépe letadlem. Lodí do přístavu Colón je to dost problematické a jediná silnice, která spojuje celou provincii s civilizací je sjízdná v období sucha pouze bytelným terénním autem a po deštích údajně tankem.

Námořní lodě v džungli

Panamský kanál je unikátní dopravní stavbou, která významně ovlivnila moderní dějiny a ekonomiku země. Začali ho budovat Francouzi pod vedením vizionářského stavitele průplavů Ferdinanda Lessepse, který měl v té době již za sebou úspěšné prokopání Suezského průplavu. Teprve on se odvážil chopit myšlenky, která se rodila už od 16. století. Francouzský projekt, který počítal s prohloubením kanálu až na úroveň hladiny moří, nakonec finančně ztroskotal v souboji s nepřístupnou tropickou přírodou, které padlo během stavby za oběť dvaadvacet tisíc dělníků z celého světa. Rozestavěný kanál nakonec odkoupili Američané, kteří přepracovali projekt na současnou variantu.

Ta pomocí šesti dvojic obřích plavebních komor zdvihá námořní plavidla do výšky 35 metrů na hladinu rozsáhlé přehradní nádrže Gatún na řece Chagre a na opačné straně šíje je spouští zpět do oceánu. Přesto v nejhlubším Gaillardově zářezu mají strmě stupňovité svahy převýšení 95 m nad plavební hladinou. Většinu trasy ale absolvují lodě po hladině jezera a je to opravdu originální pohled na zaoceánské lodě proplouvající tropickým pralesem, který kanál po většinu délky obklopuje. I zdymadla jsou zajímavou turistickou atrakcí. Z provozní plošiny, umístěné v bezprostřední blízkosti, můžete sledovat práci dvou čtveřic speciálních lokomotiv, které usměrňují lodě tak, aby nenarážely do bočních stěn komory. U těch největších plavidel zbývají po obou stranách jen decimetry, takže obsluha zdymadel, která za celý proces přebírá plnou zodpovědnost, musí pracovat velmi přesně.

Na obou koncích průplavu se nacházejí dvě největší města země. Panama City na pacifické straně je hlavním městem s efektní siluetou desítek mrakodrapů, zejména při pohledu od moře, i se starými částmi města se španělskou koloniální architekturou v rozmanitém stupni rozpadu. Colón na karibské straně je drsným přístavem s vysokou nezaměstnaností a vysokou kriminalitou. Loupežné přepadení i na rušné ulici je zde téměř běžnou záležitostí, takže prohlídka města se cizincům vůbec nedoporučuje. Ale i v Panama City jsou některé nebezpečné čtvrti, takže je třeba být obezřetný a neztratit zde orientaci. Zajímavé je, že tyto oblasti jsou v Panamě poměrně přesně ohraničené a většina země je relativně bezpečná i ve srovnání s jinými běžně navštěvovanými zeměmi. Naopak v Panamě můžete počítat s příjemným, nevtíravým zájmem o vaší osobu a se samozřejmou pomocí v případě potřeby. Jen je dobré naznačit, že nejste Američané, které tam nemají příliš rádi. Nicméně značná část obyvatel hlavně poblíž průplavu zjistila, že se zhoršila jejich ekonomická situace po odevzdání amerického průplavového pásma Panamě v roce 1998. Zisky z provozování průplavu nyní sice plynou do státní pokladny, ale narozdíl od kupní síly amerických vojáků, obchodníků a úředníků se k běžným lidem příliš nedostanou. A počítejte s tím, že rozdělení Československa dosud v Panamě nezaznamenali, ale možná se to teď změní po mistrovství světa v baseballu, kde měli Panamci ve skupině Slováky.

Ostrovy boubelatých krásek

Hned ráno jsme si stopli jeden z malých autobusů, kterých se po místních silnicích pohybují stovky a dovezou vás téměř odkudkoliv kamkoliv v patnáctiminutových intervalech. Cestou z rozpáleného pacifického městečka Davidu do karibského přístavu Almirante jsme opět, tentokát po zemi, překonali hřeben Kordillery ponořený v příjemně chladných mlhách a mrholení. Cestou potkáváme sympatického Portugalce Jaimeho, profesionálního fotografa, který se v Panamě chce usadit, a pokračujeme dále společně. Z Almirante je to už jen půlhodinka rychlým člunem  na Isla Colón, největší z ostrovů. A dále pohodlně vodním taxíkem na nedaleký Bastimentos, jen batohy máme opět osprchované vodní tříští. Jediná větší vesnice ostrova je rozložena v úzkém pásu podél široké zátoky. První řada dřevěných domků, většinou hospůdky a hotýlky, se tlačí a vysouvá na kůlech nad moře. S pevninou je spojují úzké lávky, mezi kterými kotví nevelké čluny a bárky, na jejichž přídích posedávají nahnědlí pelikáni, odpočívající mezi svými rybářsko-leteckými kreacemi. Modro a zeleno, klid a pohoda.

Ubytováváme se u černošské rodiny a protože prší,  posloucháme reggae, usrkáváme výborný černý rum a z terasy pozorujeme dění na ulici. Lidská směsice  je tu skutečně úžasná: indiáni, jamajští černoši, kreolové, snad i potomci francouzských osadníků. Ale černá barva pleti výrazně převažuje. Proto je zde také karibská angličtina rovnocenná se španělštinou. Muži jsou převážně štíhlí a šlachovití, zato tmavé dívky a dámy jsou vybaveny nepřehlédnutelnými postavami s důrazem na mohutné zadní partie. Ale většinou jsou moc hezké a i ty se značnou nadváhou elegantní a sebevědomé. "Zůstaňte tady týden a můžete si vybírat. Chlapů je tu málo a většinou za moc nestojí," říká naše, vnadami hojně obdařená domácí. Na to se nejvíce chytá Jaime, který hned zjišťuje, jak je to na ostrově s internetem, který nutně potřebuje pro svou práci. My tolik času nemáme a jakmile přestane pršet, vyrážíme na obhlídku. Brzy je nám jasné, že naše úvahy o zhruba třídenním obejití celého ostrova nejsou reálné. Jižní část pobřeží je zarostlá mangrovy, a tudíž neprůchodná. Ale ten zbytek stojí za to. Rozervané skály, tyrkysové moře, divoká vegetace, jedovaté červené žabičky Dendrobatides a krásné dlouhé písčité pláže s efektním příbojem. Do vody se ale noříme obezřetně. Jsou zde údajně silné spodní proudy a plavčík s motorovým člunem nikde není ku pomoci.

Člun si bereme až druhý den na „povinný“ výlet se šnorchlováním na korálovém útesu poblíž nejvzdálenějšího cípu ostrova. V mělké, sluncem prozářené vodě obdivujeme barvy i tvary bohaté korálové zahrady i pestrou rybí havěť, která se kolem ní točí. O něco dále v hloubce se mihla želva kareta. I  jedenapůlmetrová barakuda připlula nás trochu postrašit. Bylo zajímavé, že kolem její zubaté tlamy se soustavně drželo hejno ryb, z kterého si občasným bleskovým pohybem hlavy vybírala další sousto pozdní snídaně. Dobrou chuť!

Jmenovci Publia Ovidia

Stopli jsme si dlabanou kanoi a nyní nás jmenovci římského básníka, indiáni kmene Naso, vezou do svého odlehlého teritoria. Tentokrát omývá boky sladká voda řeky Teribe. Zvuk motoru nabývá na intenzitě a decimetr po decimetru pomalu zdoláváme další peřej. Vlny olizují okraje člunu, rameno motoru lehce klepne do dna, ale je to dobré, šroub vydržel. Tentokrát nemusíme vysedat a pomáhat tlačit loď přes mělčí štěrkové lavice. Ne že by nám občasné omytí nohou vadilo, naopak. Řeka je krásná a čistá, tropicky lednová teplota vody lázeňsky vlažná a kyslíkem nabitý vzduch měkce hladí průdušky, které již dávno zapomněly na pražské pokašlávání. Předjíždíme menší štíhlou kanoi bez motoru. Indián ve stoje na zádi zručně zdolává peřej při břehu jen s pomocí bidla. Jeho hezká mladá žena nám ještě stihne zamávat, pak odloží mimino do přídě a s lanem v ruce jde do vody pomoci přes poslední vodní stupeň.

Ale to se již za zákrutou, na okraji svahu nad řekou vynořuje mezi stromy několik domků vstupní stanice národního parku La Amistad. Za vlády diktátora Manuela Noriegy zde byl výcvikový tábor speciálních armádních jednotek zvaný Pana-Jungla. Po americké invazi byl tábor zrušen a jeho trosky nyní skupina nadšenců z kmene Naso proměňuje v originální a příjemné útočiště pro ty z cestovatelů, kteří chtějí poznat život dál v nitru území těchto zajímavých lidí. Příslušníci kmene Naso se živí zemědělstvím a lovem. Z jejich přístupu k přírodě by se měli mnozí poučit. Neodlesňují masivně svoje území, plodiny pěstují ve skrytu vyššího lesního patra. Na skácení velkých stromů – například pro stavbu kánoí - musejí získat povolení od správy rozlehlého národního parku La Amistad. Protože turistů sem dorazí zatím minimálně, v sezóně průměrně jedna skupinka týdně, v době dešťů téměř nikdo, tak jedním z hlavních úkolů národního parku je právě napomáhat, aby si zájmy ochrany přírody a místních obyvatel neodporovaly.

Nasové mají jednu velkou zvláštnost – jako jedinému kmeni v Panamě jim vládne královská dynastie. S králem jsme se bohužel nesetkali, dlel zrovna na "diplomatické misi" u spřáteleného kmene kdesi v Kostarice…Navštívili jsme alespoň rodinu našeho průvodce. Obydlí otce rodu stojí na malé pasece, obklopeno čtyřmi staveními jeho synů s rodinami. Domky jsou prostorné, čisté stavby na kůlech, postavené z masivního cedrového dřeva. V přízemí žijí v období dešťů domácí zvířata, lidé v patře prvním… K obědu jsme si pochutnali na pečeném jelenci karibském s yukou, jako moučník nám naservírovali ten nejsladší a nejšťavnatější ananas, jaký jsme kdy jedli.

Péče našich hostitelů byla příkladná. Ale všechno jednou končí a musíme se vydat zpět. S díky odmítáme odvoz kánoí dolů po řece, to nám připadá málo dobrodružné. Inspirováni zbytky rozmanitých plavidel, roztroušených na březích řeky, rozhodujeme se postavit bambusový vor. S vypůjčenou mačetou se nám dílo po třech hodinách daří a plavidlo je připraveno.  Rezolutně odmítáme nabídku našeho průvodce, že nás odveze a odpichujeme se vstříc první peřeji. Propluli jsme ji kupodivu bez koupele, i když trochu nejistě. Postupně se osmělujeme, zvládáme bidla, na která nejsme zvyklí, a níže po proudu již i stíháme sledovat krásnou scenérii tropického deštného lesa a stříbřité řeky zaříznuté mezi kopce.

Po třech hodinách jsme si již jako zkušení bidelníci s indiánskou noblesou poradili s poslední peřejí, bambusové kmeny pod našima nohama naposledy opláchly hravé vlnky a necháváme se nést proudem zpět do všedních dnů se songem E.F.Buriana na rtech: „Má panna je v Panama sama, má milá je hvězda má bílá, má tvrdou postel a měkký klín, budeme spolu pěstovat rozmarýn ...“ .
Panamo, ahoj! Určitě někdy příště.