Náš výlet začal ve městě Cebu, metropoli centrální části Filipín, které se říká Visáje. Leží uprostřed mezi severním ostrovem Luzon s hlavním městem Manilou a jižním ostrovem Mindanao. Na Visájích se mluví cebuánsky, což je dialekt relativně odlišný od jinde běžné filipínštiny, ale obecně lze říci, že drtivá většina Filipínců ovládá alespoň základní angličtinu, což je z hlediska cestování po souostroví obrovská výhoda.

Cebu je typická asijská metropole s rušnou dopravou, několika památkami na španělskou koloniální éru (právě tady se v 16. století vylodil a záhy přišel o život v boji s domorodci Ferdinand Magellan) a obrovským rušným tržištěm, na kterém seženete cokoli od lahodného tropického ovoce přes desítky druhů ryb a rozličných mořských plodů až po kohoutího šampiona, který vám podle ujištění pana prodavače zaručeně vyhraje každý kohoutí zápas (konají se vždy v neděli a jsou považovány za filipínský národní “sport”).

V Cebu jsme se příliš nezdrželi a hned druhý den vyrazili trajektem na nedaleký ostrov Bohol, jenž proslul zvláštními geologickými útvary, tzv. Čokoládovými vrchy, a také výskytem nejmenšího primáta na světě - nártouna filipínského. Ten je pozoruhodný nejen svou velikostí (pouhých patnáct centimetrů) ale i tím, že dokáže otáčet hlavou o 360°, kořist loví až tři metry dlouhými skoky a jakožto nočního dravce ho příroda vybavila neobvykle velkýma očima, které mu propůjčují značně roztomilý výraz. S nártouny jsme se mohli seznámit v malé rezervaci, v níž se jejich ochraně už mnoho let věnuje Filipínec Carlito Pizarras, zvaný Nártouní muž. Místní průvodce nás zavedl k několika jedincům odpočívajícím přes den v úkrytech na kmenech stromů a ve větvích keřů a my jsme si mohli tato unikátní zvířátka prohlédnout opravdu zblízka.

Je vedro k zalknutí a my ještě k tomu šlapeme do kopce po malé asfaltce mezi kokosovými palmami a banánovníky. Jsme na hornatém ostrově Negros a obloha je už zase bez mráčku. Stoupání za chvíli naštěstí končí rovinkou a my se občerstvujeme v obchůdku u cesty. Sympatický prodavač má nejen příjemně vychlazené a překvapivě lahodné místní pivo San Miguel, ale i oblíbenou filipínskou svačinku biko - rýži s kokosem zabalenou v banánovém listu. Po vítaném občerstvení pokračujeme táhlým sjezdem do úzkého údolí řeky Okoy a posléze podél jednoho z bočního přítoků ještě asi kilometr do kopce k úchvatným vodopádům Pulangbato, v jejichž chladivých vodách se nadšeně cachtáme. Následuje ještě příjemná koupel v nedalekém termálním prameni napájejícím jezírko pod širým nebem s výhledy na okolní horské svahy porostlé bujnou tropickou vegetací.

Středem ostrova Negros prochází výrazné pohoří, jehož nejvyšší vrchol tvoří vulkán Kanlaon s téměř dvěma a půl tisíci metry, který je zároveň jednou z nejaktivnějších sopek filipínského souostroví. Hora hrála coby sídlo bohů významnou roli v náboženství původních obyvatel Negrosu, díky jejichž tmavé pleti získal ostrov svůj název. My si ji prohlédneme zblízka za pár dnů, až se vydáme na projížďku mezi terasovými rýžovými políčky negroské centrální vysočiny. Drobnou perličkou je skutečnost, že na vrchol Kanlaonu vede české turistické značení, které zde v roce 2016 vytvořili studenti brněnské Mendelovy univerzity. 

Ostrov Negros je rovněž proslulý pěstováním cukrové třtiny, která dala v 19. století vzniknout vrstvě pohádkově bohatých cukrobaronů. Jejich výstavné haciendy jsou k vidění na severu ostrova ve městě Silay, v oné době přezdívaném filipínská Paříž. Dodnes živí zdejší plantáže výraznou část obyvatel Negrosu. Většina třtiny se zpracovává na cukr, ovšem z nezanedbatelné části se pálí vyhlášený filipínský rum, který svou lahodnou chutí a hlavně velmi přátelskou cenou (litr rumu za cca 60 Kč) mile  překvapí nejednoho žíznivého cestovatele.

Prší. Konečně. Po více než týdnu tropických veder je vlahý deštík příjemným osvěžením. Vlhko nevadí, protože teplota ani teď neklesá pod 25 stupňů. Trochu nás jen mrzí, že vrchol sopky Kanlaon halí bílá mračna. Občas se sice na chvíli roztrhnou a vrchol se na pár vteřin objeví, na focení to ale moc není. Škoda, krásné scenérie rýžových polí na jejím úpatí by si takové pozadí zasloužily. Na oběd stavíme ve vesnici Quezon. Právě tu skončil trh a místní se věnují hazardu různého charakteru. Několik skupinek hraje karty, dva kulečníkové stoly jsou obklopené pokřikujícím a fandícím dorostem, další skupinka sedí kolem muže, který háže dvěma mincemi, a okolo sedící uzavírají sázky na pannu nebo orla a spiklenecky pomrkávající chlapík nás zve k nedaleké kohoutí aréně, kde prý za chvilku začínají zápasy. Jsme evidentně jediní běloši široko daleko a vřelost vesničanů a jejich upřímný zájem o nás dávají tušit, že do zdejších končin turisté opravdu často nezavítají. To, že se pohybujeme na kolech nám navíc dává jedinečnou výhodu bezprostředního kontaktu s Filipínci. Kdykoli můžeme zastavit, vyfotit si zajímavou scenérii, popovídat si s místními, ochutnat exotické lahůdky a nasávat neznámé vůně (a občas i zápachy) zdejších krajů. Není lepší způsob jak opravdu důkladně poznat cizí zemi.

PS: Sopku Kanlaon jsme nakonec viděli v celé její kráse při přesunu trajektem na další ostrov. Obrys hory se majestátně rýsoval proti úchvatně zbarvenému západnímu nebi. Více než důstojná náhrada za ten propršený den.

Zobrazit více