Cílem naší lyžařské výpravy je putování po tradičním úseku Kungsleden, který vede od horské stanice Kvikkjokk až téměř do osady Abisko vzniklé na břehu rozlehlého jezera Torneträsk. Až téměř v závěru odbočíme do oblasti vysokých skalnatých hor tak, abychom prošli odlehlým údolím Vista do tradiční sámské osady Nikkaluokta.

Zobrazit více

Brána do divočiny

Malá vesnička Kvikkjokk (305 m n. m.) je nejnižším bodem celé Královské cesty a leží v těsné blízkosti národních parků Sarek a Padjelanta. Obklopena hlubokými borovými lesy je tak jakousi pomyslnou branou do skutečné divočiny. Ačkoliv je horská stanice Kvikkjokk jednou z nejstarších a působí tradičním dojmem, vládne zde zároveň svěže moderní atmosféra. Právě končí Velikonoce, a tak se jinak liduprázdnou stezkou vrací spousty Švédů na skútrech. Jejich cílem byla řeka, respektive rozlehlé jezero Tjaktjajaure, velmi oblíbené místo pro zimní lov ryb na dírkách. Poté, co přejdeme jeho zamrzlou hladinu, ocitneme se na jednom z nejhezčích míst Laponska.

Přímo ze srdce národního parku Sarek zde vytéká říčka Rapaälven, která vytváří jednu z nejkrásnějších vnitrozemských říčních delt, známou jako údolí Radadalen. V blízkosti ústí do jezera Laitaure se nachází horská chata Aktse, odkud je to již nedaleko k mystickému vyhlídkovému bodu na vrcholku skály Skierfe. Krajina je zde již liduprázdná a obzor na západě tvoří rozeklané vrcholy jen stěží dostupných hor centrálního Sareku. K severu se krajina postupně zplošťuje a nás čeká první delší sjezd až k jezeru Sitojaure. S pulkami, nákladními saněmi pevně zapřenými do zad kličkujeme březovou tajgou. Tu a tam se v dohledu objeví stádo sobů.

Liduprázdnou krajinou do dávných dob

Následující den nejprve mírně stoupáme, abychom v jeho závěru absolvovali opět dlouhý a tentokrát již téměř třísetmetrový sjezd k dalšímu jezeru Langas. Po několika dnech se tu na chvilku potkáváme s civilizací. Její podoba je ale veskrze romantická. Zázemí horského hotelu Saltoluokta je jakýmsi návratem do dávných dob – původní interiér doplňují dříve všudypřítomná, a dnes již nepoužívaná litinová kamínka. Nabízená večeře o třech chodech je vítanou změnou po několika dnech s lyofilozovanou stravou. V tomto místě je Kungsleden přerušena a následujících 40 kilometrů podél přehradního jezera absolvujeme minibusem. Po obědě se ale již opět noříme do liduprázdné divočiny.

Pouze bez motoru

Naše další etapa začíná nejprve strmým stoupáním. Přes větrné pláně NP Stora Sjöfallet, odkud se otevírají opět nádherné výhledy na hory Sareku, pokračujeme až na další chatu u jezera Teusajaure. Cestou dále na sever se postupně objevuje nejhornatější a krajinově nejdramatičtější část celé trasy. V naprostém tichu si po ranním dlouhém a strmém výstupu opět užíváme dlouhý pozvolný sjezd až k závěru kaňonu říčky Kaitum, jež přitéká do stejnojmenného jezera. Nacházíme se v přísně chráněné oblasti, kam je zakázán vstup jakékoliv motorové dopravě, tedy v místních zimních podmínkách především sněžným skútrům. Jako připomínku dávných časů si cestou prohlížíme tradiční sámské obydlí, tzv. kotu. Původní obyvatelé jimi dříve pokryli celou krajinu. Základ tvořila konstrukce z březových větví, kterou pak pokryli březovou kůrou a mechovými drny. V místních drsných podmínkách představovaly koty důležité zázemí a útočiště při lovu i během shánění sobích stád. V dnešní době již tradiční koty postupně nahrazují dřevěné lovecké chatky, ale účel plní stále stejný.

V kraji ledovců

Krajina okolo nás se postupně dramaticky mění. Okolní svahy dosahují až dvou tisíc metrů a pokrývají je zbytky kdysi rozlehlých ledovců. Mezi nejvýraznějšími vrcholky hledáme v oblacích i ten nejvyšší v celém Švédsku – Kebnekaise (2097 m n. m.), který v následujících třech dnech doslova obkroužíme kolem dokola. Celý den mírně stoupáme až do rozlehlého údolí Salka. Na sever od nás leží nejvyšší horský průsmyk na trase – Tjäktjapasset (1150 m n. m.), my se ale stáčíme k východu, abychom v podvečer stanuli tváří tvář monumentálnímu horskému představení obklopeni strmými skalisky v údolí Nallo. Krajina tu zdaleka neodpovídá všeobecně vžité představě o rovinatém Laponsku, okolní kamenné katedrály evokují spíše pocit vzdálené Patagonie.

Na trase nás čekají závěrečné dva až tři dny. Sjíždíme do méně navštěvovaného údolí Vista.

Březová tajga lemující oba břehy stejnojmenné říčky je domovem nejvyššího evropského savce – mohutného, až 800 kilogramů těžkého losa evropského. Jeho velké stopy nacházíme, kamkoliv se zahledíme. A k našemu velkému překvapení spatříme i stopy dalšího vzácného živočicha. Zdejší klid si oblíbil i obávaný lovec – rosomák. Až na výjimky se pohybujeme mírně z kopce, a tak i přes nastřádanou únavu postupujeme zdejší členitou krajinou s relativní lehkostí. Poslední noc bychom chtěli strávit v blízkosti nesmírně romantického srubu známého jako Lízina chata. Stavba je tak malinká, že se do ní vejdeme jen na podvečerní posezení, a noc už trávíme ve stanech, které s sebou vezeme i pro případ, že bychom z jakýchkoliv důvodů nedorazili na místo plánovaného noclehu.

Závěrečný úsek absolvujeme již prakticky celý po hladině pomalu rozmrzajícího jezera. Když v dálce na vrcholu nevýrazného kopce spatříme stavbu sámského kostelíku, víme, že letošní severské putování je už za námi. Přicházíme do sámské osady Nikkaluokta, odkud se zpět do civilizace vrátíme opět autobusem. Dokupujeme mapy na příště, protože kdo okusí kouzlo dalekého severu, propadne touze se sem vracet znovu a znovu…

BC lyžování

Backcountry lyžování je běžkařský styl nejblíže příbuzný prapůvodnímu způsobu lyžování, jehož kořeny sahají do Skandinávie tisíce let zpět. Tehdy šlo o jediný možný způsob pohybu zasněženou divokou zimní krajinou, bez ohledu na to, zda byla rovinatá, zvlněná či hornatá. Nejstarší plastické znázornění lyžování v podobě skalní rytiny objevil Gutorm Gjessing v roce 1933 v severním Norsku a jeho vznik byl datován asi do období kolem roku 4000 př. n. l. V dnešní moderní podobě obnáší backcountry lyžařskou výbavu, která si vzala od každého „klasického“ stylu trochu. Lyžáky připomínají spíše vysoké pohorky a podobně jako skialpové skelety mívají vibramovou podrážku. Lyže jsou širší, robustnější běžky, ze sjezdových lyží si přidaly kratší ocelové hrany. Vázání jsou různorodá – od masivních běžeckých „hrazdičkových SNS profilů“ až po moderní pinové, výjimkou není ani tradiční norma 75 mm či klasický pružinový „kandahár“. Pro snazší stoupání bývají skluznice opatřeny stoupacími šupinami. Do náročnějšího terénu či podmínek se pak přidávají i stoupací pásy pod patu, resp. na celou délku lyže. Lyžařské hole se používají delší s velkými talířky. Protože se lze na BC běžkách pohybovat dobře i mimo běžné značené turistické trasy, je doporučenou součástí výbavy i tenké lano a souprava bodců pro případ proboření na ledu.