Jak je to na Špicberkách s bezpečností? Jak velké je riziko, že potkáte při treku ledního medvěda?

Pokud se ptáte na bezpečnost obecnou, tak ta je absolutní. Peněženka, zapomenutá v restauraci na stole, se za dva dny najde u barmana i s penězi. Skútry nebo auta se nechávají odemčená, s klíčem v zapalování, kola se nezamykají... trochu horší to bývalo v ruských oblastech, tam se třeba mohly ztratit boty, když je někdo sušil před hotelem, ale ani to už tak úplně neplatí. Pokud se budeme bavit o bezpečnosti zdravotní, tak záleží především – a k tomu se budeme často vracet – na ročním období.
V zimě jsou velice častým a podceňovaným nebezpečím omrzliny a vůbec podchlazení nebo sněžná slepota – v podstatě zánět spojivek. V létě hrozí kamenné sesuvy a nebezpečí od padajících kamenů či při brodění řek. Takže abych to shrnul, narozdíl od jiných částí světa jsou z hlediska obyvatel Špicberky bezpečné, ale nebezpečné může být klima a přírodní podmínky. Setkání s ledním medvědem je specifikum polárních oblastí a to riziko se těžko dá nějak vyčíslit, protože s medvědem se můžete potkat kdykoli a kdekoli, anebo ho také nemusíte potkat vůbec. Takže jestli za každou cenu chcete číslo, tak 50 %. Buď ano, nebo ne.

Jak se na takové setkání připravit?

Základní pravidla jsou dvě - "vždy ve střehu" a "buď připraven". Buď opatrný, když ledního medvěda vidíš, a dvojnásob opatrný, když ho nevidíš.

Jak často narazíte na Špicberkách na civilizaci? Je opravdu nutné si například jídlo na celý trek nést na zádech?

Civilizace, tak jak si ji představujeme turisticky, na Špicberkách v pravém smyslu neexistuje. Vstupní branou na Špicberky je správní středisko Longyearbyen, a ano, to je civilizace se vším všudy. Při pobytu ve městě se zdá, že nic není problém. Jsou tu restaurace, bary, supermarket s veškerým myslitelným sortimentem, obchody se sportovním vybavením všeho druhu, autobusová doprava, taxislužba, ubytování různých kategorií, nemocnice, policie... Jakmile ale vytáhnete paty z města – a to je na jakoukoli stranu do dvou kilometrů – musíte se postarat sami o sebe. Žádné další záchytné místo neexistuje. Ano, jsou tu osady, jako ruský Barentsburg, kde se lze ubytovat v hotelu a najíst v hotelové restauraci, ale třeba v hostelu už je k dispozici jen kuchyňka a potraviny ne. A spoléhat na nákup potravin v Barentsburgu je značně nejisté.
Další místo, Ny Alesund, je jednak mimořádně nedostupné a jednak ani zde neexistuje možnost oficiálně dokoupit potraviny. Místo slouží především jako vědecká základna a na turisty tu dvakrát zvědaví nejsou. V obchůdku se prodává spíše doplňkový sortiment, jako čokoláda, alkohol nebo vánoční marcipán. Osobně nevěřím – i na základě osobní zkušenosti - že by nechali místní obyvatelé člověka umřít hlady, pamatuju si i případ, kdy nedostatek potravin řešil guvernér jako záchrannou akci a vrtulníkem přivezli cestovatelům zásoby, ale rozhodně na tom nelze postavit plán cesty. Takže říkám ano, jídlo je potřeba mít na celou dobu mimo Longyearbyen s sebou.

Která místa by cestovatelé při první návštěvě Špicberk rozhodně neměli vynechat?

Na takovou otázku se nedá odpovědět. Záleží na ročním období, povaze člověka a cíli cesty. Pro obecné povědomí a pochopení Špicberků, nebo chcete-li Svalbardu, je dobré naplánovat první cestu na léto, navštívit funkční osady Barensburg i opuštěné město Pyramiden a čelo nějakého telícího se ledovce.

Jaký je na Špicberkách terén? Je nutné nějaké speciální vybavení a nebo stačí pohorky a například trekové hole?

Otázka je zaměřená spíše na letní období. Výbava je tedy obdobná, jako na jakýkoli jiný severský trek nebo vysokohorskou túru – rukavice, čepice, návleky, membránové oblečení. Z vlastní zkušenosti bych doporučil i na lehké treky cepín nebo mačky. A je také potřeba počítat s broděním ledovcových řek. Terén v létě je diametrálně odlišný od zimního. A v létě je terén kamenitý a nestabilní, tzv. Balvanitá suť na permafrostu se chová úplně jinak, než třeba alpská vysokohorská suť. A ze všech seveských treků je na Svalbardu nejmíň komárů.

Jak náročná je orientace na ostrovech? Existuje zde nějaké značení? A kde je nejlepší pořídit kvalitní mapu?

Na Špicberkách se lze obstojně orientovat pomocí buzoly a mapy, magnetický pól leží v Kanadě a je tedy na podobné přímce, jako pól geografický. Značení, vyjma občasných mužiků a kolíků neexistuje a podle oficiálního vyjádření guverenéra je spíš kontraproduktivní z hlediska eroze. Map existuje celá řada od norského polárního institutu. V nabídce je několik řad podle měřítka, přehledové 1:500 000, 1:200 000 a topografické speciálky 1:100 000. K dispozici jsou i mapy pro GPS.

Kdy je nejlepší na Špicberky vyrazit? Jaké je tam přes rok počasí? A je vůbec reálné je navštívit v zimě?

Na takové otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží především, co tam chce kdo dělat. Samozřejmě, že v zimě je možné Špicberky navštívit, dokonce se tam zima považuje za nejvyšší sezonu. Na druhou stranu je termín zima značně zavádějící, protože zima může být až do druhé půlky května (což je závěr té zimní high season), a to už je skoro nefalšované léto.
Abych se ale vrátil k otázce: pro začátečníky je každopádně nejlepší léto, kdy počasí odpovídá skandinávskému optimu. Tedy se střídají hezké dny s deštivými, teploty bývají od nuly do 15°C. V lednu a únoru, navzdory úplné polární noci, můžou přijít i oblevy a naopak, v dubnu a začátkem května často panují mrazy až kolem mínus 30°, ačkoli sluníčko svítí na obloze nepřetržitě. Za nejhorší považuji konec května a první půlku června, když všechno překotně roztaje. Řeky jsou rozvodněné, břehy podmáčené, ledovce nesoudržné. Na lyžích nebo na skútrech už se jezdit nedá a pěšky to ještě nejde. V tuto dobu vyhledávají Špicberky snad jen seakajakáři a jachtaři při zahájení dlouhých okružních plaveb.

Je potřeba při cestě na Špicberky dopředu vyřizovat nějaké povolení nebo vízum? Nebo stačí koupit letenky a letět?

Protože Špicberky patří pod správu Norska a jejich guvernérem – což je v podstatě král, či podle místních takový malý diktátor – je norský úředník, platí pro Špicberky stejná pravidla, jako pro Norsko. Potřebujete tedy cestovní pas, protože nepatří do Schengenského prostoru, ale žádné vízum ani povolení potřeba není – pro základní návštěvu. Pokud už na Špicberkách jsme, pánem situace se stává guvernér. Špicberky jsou rozděleny na deset zón s různým stupněm regulace návštěvnosti. V okolí Longyearbyenu je tzv. Zóna 10 – poměrně rozsáhlá, běžný návštěvník celkem nemá šanci během několika dnů ji opustit a na pohyb v této zóně není potřeba žádné povolení.
Ale i v zóně 10 je povinnost mít při pohybu mimo město zbraň na obranu před ledními medvědy (ačkoli se nesmí použít) a k zapůjčení zbraně je potřeba zbrojní průkaz nebo povolení guvernéra, které se vydává na základě předem zaslaného výpisu z rejstříku trestů. Tato pravidla se ale v poslední době překotně a každoročně mění, takže doporučuji si sehnat informace aktuální. Každopádně stačí obvykle na skupinu jedna zbraň, je ale potřeba si uvědomit, že taková skupina se pak nesmí rozdělit.
Co se týče ostatních zón, je potřeba žádat guvernéra (potažmo k tomu určeného zaměstnance úřadu) o povolení ke vstupu. V současné době je potřeba toto povolení zařizovat on-line minimálně s třicetidenním předstihem a všechny schůzky na úřadě si dohodnout ještě před příjezdem na Špicberky, jinak jsou z toho průšvihy. Samotné povolení je obvykle formální záležitost a pokud cestovatel splňuje požadavky na vybavení (a řádné protokolární úkony), obvykle povolení dostane. Jedná se ovšem o svébytné rozhodnutí guvernéra, na které není odvolání.

Jak je to s noclehy? Je možné treky naplánovat od chaty k chatě a nebo se spaní pod stanem člověk nevyhne? A jak je to potom s nočními hlídkami kvůli medvědům, jsou opravdu nutné?

Motáme se pořád kolem toho samého – kam se člověk chce dostat a v jakou roční dobu Špicberky navštíví. Mirek Jakeš chodí zásadně od chaty k chatě, ale až na pár výjimek v ruském sektoru jsou to vesměs staré lovecké chaty, kde je nocování zakázáno (ale fakt je, že to nikdo nekontroluje). Ale naplánovat cestu od chaty k chatě nejde, některé mohou být zamčené nebo rozpadlé, takže bez stanu by člověk do terénu vůbec vyrážet neměl. Úplně jiná situace je ale u poznávacích cest, které se realizují většinou na lodích a člunech (nebo v zimě na skútrech), a v takovém případě se dá obvykle naplánovat ubytování v hotelech a hostelech.
Noční medvědí hlídky jsou samostatná kapitola. Ačkoli se jedná o nejspolehlivější prvek pasivní obrany, záleží na mnoha faktorech – kde se zrovna táboří, kolik lidí je k dispozici na hlídání, jak dlouhá je cesta celkem a samozřejmě i jaké je počasí. Takže s hlídkou by se mělo počítat vždycky, ale vlastní realizace záleží na konkrétních okolnostech. Pokud má skupina malý počet členů, je v terénu na dlouhou dobu nebo zrovna řádí vichřice, může být hlídka větší riziko, než útok ledního medvěda. Vím, že se mnou mnoho lidí nebude souhlasit, ale tak to prostě je. Pokud neexistuje dobré řešení, vybíráme si zkrátka to nejméně blbé.

Jak dlouhou dobu by si měli cestovatelé vyhradit, pokud se na Špicberky chystají?

Opět záleží na tom, co chtějí podnikat, do jaké vzdálenosti od Longyearbyenu se vůbec chtějí dostat a samozřejmě znova na ročním období. Na jednoduchou povrchní návštěvu stačí týden, během kterého uvidíte a navštívíte rozmanitá místa v okolí – v zimě na skútru a v létě lodí objezdíte okolní města, projdete nejbližší okolí Longyearbyenu a celkem dobře se seznámíte s charakterem prostředí, podnebí i obyvatel.
Trochu složitější už je to u trekařů nebo lyžařů, pokud spoléháme na vlastní fyzický pohon, je potřeba plánovat aspoň 10–12 dní, ale není problém strávit v divočině třeba měsíc – pokud se postaráte sami o sebe, protože se dost dobře nedá pořád vracet a vyrážet znovu. Výchozích cest z města je málo a jsou dost dlouhé, než se vůbec dá vyrazit někam jinam.

Máte nějaký tajný tip na místo, které není tak známé, ale cestovatelé by ho rozhodně podle vás neměli vynechat?

S takovými místy je to na Špicberkách dost složité. Ano, je jich celá řada, ale záleží především na provedení cesty. Pro někoho je ústí Bjorndalen nebo Plata Berget obyčejným místem na začátku cesty, pro jiného nejzazším místem, kam se může dostat. Pro mě je takovým místem třeba kotevní stožár vzducholodí v Ny Alesundu nebo Rusanovova chata. Ale Ny Alesund je dost těžko dostupný a Rusanovova chata je zase pro spoustu turistů cílem první volby.
Na obou těch místech ale cítím obrovský genius locci, mají svou atmosféru. Stejně tak ale může takovým místem být Nordenskjoldenfjellet, tisícimetrová hora přímo nad Longyearbyenem v dosahu polodenního pochodu, když ovšem zrovna nerozhodne počasí jinak. Zrovna na Špicberkách je nějaký imperativ jako "rozhodně neměli vynechat" dost ošemetný a ani já se na vrchol "Nordenšelda"nedostanu při každé návštěvě.

Autor Jan Šťovíček je profesionální záchranář a publicista, zároveň náš dlouholetý průvodce, kterého můžete potkat na zájezdech mířících do Afriky nebo na Špicberky, o nichž napsal svoji nejnovější knihu.