Nepál tehdy a dnes

Nepál – stejně jako mnoho dalších populárních destinací ve světě – se v dnešní době potýká s přívalem turistů, kteří míří zejména do horských oblastí. Jen v roce 2016 navštívilo zemi téměř 753 000 turistů, což představovalo meziroční nárůst o 40 %. Pravda, rok 2015 nebyl pro Nepálce zrovna šťastný. V dubnu, tedy půl roku před začátkem hlavní turistické sezony, došlo v horách východně od Pókhary k zemětřesení, které zemi naprosto paralyzovalo a zejména vystrašilo cestovatele, kteří měli v plánu Nepál toho roku navštívit. Důsledkem byl pokles absolutního počtu turistů, kteří zemi v roce 2015 navštívili, na „pouhých“ 539 000, nejnižší počet od roku 2009. Přesto se země i díky významné mezinárodní pomoci dokázala rychle z neštěstí otřepat a v roce 2016 již čísla zveřejněná nepálskou vládou prokázala, že turisti se vrátili zpět. Nepál je zkrátka in.

Busem a letadlem vysoko do hor

Když přistáváme na horském letišťátku v Jomsomu, nebo možná padáme, jak trefně poznamenal můj kamarád Pavel, čímž skvěle popsal situaci, kdy je pilot nucen přistát na dráze dlouhé pouhých 739 metrů, a letadlo tedy musí sestoupit velmi rychle, přemýšlím, jaké byly asi pocity prvních Evropanů, kteří do Jomsomu vstoupili soutěskou nad řekou Kálí Gandakí. Tehdy jim cesta z Káthmándú až sem trvala dlouhých 20 dní nebezpečného a vyčerpávajícího pochodu. Naproti tomu nám stejný úsek zabral 8 hodin jízdy busem (pravda trošku adrenalinové) a neuvěřitelných pouhých 20 minut letu. I tak ale lamentujeme nad zdlouhavým přesunem, který nás neustále odděluje od prvního šlápnutí do pedálů. Vždyť z Prahy jsme odlétali před čtyřmi dny a od té doby jsme pořád na cestě.

Let nad nejhlubším údolím světa

Protože na vysokohorském letišti mohou přistávat pouze menší typy letadel s velmi omezeným nákladním prostorem, museli jsme kola poslat do Jomsomu náklaďákem po zemi. Byl to trochu logistický oříšek, který vyžadoval zdlouhavé vyjednávání, přesvědčování a prosení a samozřejmě také tlustý balík dolarů, ale nakonec se podařilo sehnat náklaďák se zkušeným řidičem a závozníkem, jimž cesta sem trvala celých 30 hodin. Teprve až za týden, když jsem stejnou cestou sjížděla na kole, jsem pochopila, proč se jim na tuto výpravu tolik nechtělo. Cesta z Káthmándú do Jomsomu není nic pro slabé povahy, ale k tomu se ještě dostaneme.

Let nad nejhlubším údolím světa patří opravdu k velmi neobvyklým zážitkům. V podstatě celou dobu máme pod sebou široké koryto posvátné řeky Kálí Gandakí, která si neúnavně proráží cestu skrz na první pohled neprostupný masiv Himálaje, z tibetské náhorní plošiny burácí kaňonem, jehož stěny střeží z jedné strany hřeben Annapuren a z druhé masiv Dhaulágirí, až se po 650 km v poklidu vlije už na území Indie do mohutné Gangy. V jednom místě je rozdíl mezi vrcholem Annapurny a dnem kaňonu celých 5571 metrů, což této soutěsce získalo přízvisko nejhlubší kaňon světa. Pokud chcete z okýnka letadla zahlédnout zasněžené vrcholy hor musíte koukat nahoru. Jak neobvyklé!

Jomsom a horní tok divoké Kálí Gandakí

Přistání v Jomsomu je rychlé a studené. Rozdíl teploty mezi Pókharou, kde jsme do letadla nastupovali, a zdejším letištěm je 15 ˚C, samozřejmě směrem dolů. Rychle v batohu hledám péřovku, šálu a čepici. Nechci nastydnout hned na začátku výletu. Teplá rajčatová polévka a pohled na šestnáct papírových krabic úhledně vyskládaných v chlívku na dvorku hotelu mě však brzy zahřejí. Podle zachovalého exteriéru krabic soudím, že i cenný obsah dorazil bez poškození. Kola jsou zkrátka tady, a celá show tedy může začít. Jomsom je horská vesnice střežící vstup na nepálskou stranu tibetské náhorní plošiny. Nachází se v nadmořské výšce 2743 metrů a kromě toho, že je zde malé letiště, se také pyšní rozsáhlou vojenskou posádkou. Pro všechny, kteří směřují do oblasti Annapuren, je to důležitý bod v jejich itinerářích, ať už k doplnění zásob, nebo výběru hotovosti z bankomatu. Na hlavní a jediné třídě ve městě se nachází několik dnes už elektrifikovaných guesthousů a pár krámků s čímkoliv (nazývám to rakve, biče, olejovky). Nejlákavěji vypadají pyšně vystavená, doruda zbarvená jablka. Už při přistání jsem z okýnka letadla pozorovala rozlehlé jabloňové sady na terasovitých políčkách nad řekou. Neodolám a brzy musím zjistit, jak chutnají jablka vypěstovaná ve výšce skoro 3000 metrů. Je to nakonec jediné čerstvé ovoce, které se zde dá sehnat.

Jak se co nejlépe adaptovat na Himálaj

Dopředu víme, že nadmořská výška nám bude ze začátku dělat problémy. Vždyť jsme za pouhých 20 minut vystoupali z 850 metrů do téměř 3000 m. Ze zkušenosti vím, že musíme začít s cyklistikou pomalu, příliš se nenamáhat, aby mělo tělo dost času si zvyknout na nižší přísun kyslíku. Na výškovce je nejnebezpečnější, že ze začátku člověk nic nepozoruje, cítí se dobře a plný energie. Až pak se zcela bez varování objeví symptomy akutní horské nemoci, ale to už může být pro záchranu cestovatelského plánu pozdě. Jenže jak to vysvětlit mozku, když všude kolem vidíme stezičky a cestičky pro MTB jako stvořené, svítí sluníčko a proti azurově modré obloze se rýsuje sedmitisícový zasněžený masiv Nilgiri. Všichni už chceme vyrazit do terénu a vyzkoušet, zda náš materiál opravdu dorazil nepoškozený.

Pro horská kola je v této časti Himálaje ideální krajina. Úzké terénní cesty, brody, kameny, visuté mosty, náročné výjezdy i singltrackové sjezdy. To vše korunované majestátními výhledy na osmitisícové obry ve stínu mytického království Lo (známého spíše jako Mustang). Buddhistické vesničky a kláštery všude kolem září barvami všudypřítomných modlitebních praporků plápolajících ve větru. Zkrátka jako vždy srdce překoná rozum a kolem oběda už vyrážíme na první z našich naplánovaných výletů. Cílem je buddhistický klášter Nyingma a vesnička Syang. To, co bychom doma v Čechách vyšlápli jako nic, tady jedeme s několika zastávkami na vydýchání, plíce pálí a hlava třeští. Na druhou stranu, alespoň má člověk dost času koukat kolem sebe, fotit a nasávat tu unikátní atmosféru divokých hor.

Silný vítr se objevuje zcela nečekaně

V údolí Kálí Gandakí se však kromě výšky objevuje i jiný silný protivník. Vítr! Silný tak, že slabší jedince sráží z kola, všem vhání prach do očí, točí se v malá tornáda, zvedá vše, co mu leží v cestě a není dostatečně ukotveno. Začíná foukat každý den přesně v 11 hodin a utiší se až se západem slunce. Celý život v horských údolích se přizpůsobuje tomuto fenoménu. Letadla přistávají brzy ráno a dopoledne, otevřená okna, prádlo na šňůrách, pouliční židličky a stolky, to vše mizí, zavírá se a balí s prvním poryvem tohoto větru. Je jasné, že pokud nechceme jezdit s rouškami na puse, musíme se přizpůsobit i my. A tak v dalších dnech vstáváme se svítáním jako praví Nepálci, rychle snídáme, balíme a vyrážíme na kolo tak, abychom co nejvíce denních kilometrů ujeli dopoledne.

Trek, nebo na kole kolem Annapuren?

Cesta z Pókhary, po které přijela naše kola, v Jomsomu nekončí, ale pokračuje dále do vesničky Kagbeni, kde se větví. Severním směrem vede do tajemného království Mustang a dále do čínského Tibetu (hranice je však nyní neprodyšně uzavřená a pro vstup do Mustangu potřebujete speciální povolení). Druhá část cesty vede východním směrem do posvátného Muktinathu a pak v podobě úzké stezky překračuje sedlem Thorong La ve výšce 5416 metrů hřeben Himálaje, otáčí se jižním směrem a obkrouží celý masiv Annapuren. Pod názvem Annapurna Trek (Trek kolem Annapuren) přitahuje každoročně tisíce trekařů z celého světa, kteří za několik dní až týdnů ujdou trasu měřící celkem 300 km.

V jednom obchodě v Káthmándú jsem si koupila mapu Biking Around Annapurna z roku 2001. Píše se v ní, že sice lze absolvovat celý okruh i s kolem, ale každý den ho musíte alespoň část trasy přenášet. V nejtěžším úseku, v oblasti průsmyku Thorong La, se kolo nese na zádech celé dva dny. To vše platilo až do roku 2008. Do té doby byl totiž Jomsom s Pókharou spojen pouze úzkou cestou, kterou využívali zejména obchodníci a trekaři. Letecké spojení bylo kvůli vysoké ceně dostupné hlavně pro bohatší klientelu. Nicméně od roku 2008 je možné díky vystavěné nové cestě absolvovat i větší část původně pěšího treku na kole.

Údolí Kálí Gandakí

Po staletí bylo toto údolí známou obchodní stezkou mezi indickým subkontinentem a Tibetem. Z tibetské náhorní plošiny proudily na jih vlna a sůl výměnou za rýži a obilí z nížiny. Poté, co Čína zavřela tibetskou hranici po povstání v roce 1959, obchod ze dne na den ustal. Naštěstí přišli cizinci, turisté, kteří neodolali vábení vysoký hor a nechali se zlákat jednou z nejdobrodružnějších výprav té doby – pěším putováním z Káthmándú až do Jomsomu a dál. Postupně se sláva treku kolem Annapuren roznesla do celého světa a dodnes je to jeden z nejúžasnějších horských pochodů, který může člověk podniknout.

Nová cesta vede zejména po pravém břehu řeky Kálí Gandakí. Nepálci v podstatě dokázali v těch nejpříkřejších místech kaňonu vystřílet do stěny soutěsky cestu místy dva metry širokou, bez mostů a tunelů, avšak s pevnou vírou, že tím zpřístupní vysoko položené horské vesnice. Po každoročních letních monzunových deštích jsou celé kilometry této cesty zavalené kameny a bahnem z tzv. land slides (sesuvů) – pravidelný to jev stejně jako vítr ve vyšších partiích. Ať už cestu absolvujete pěšky, na kole, nebo v jakémkoliv dopravním prostředku, bude to zcela jistě jeden z nejadrenalinovějších zážitků vašeho života.

V Kagbeni na hranici Mustangu

My se ale z Jomsomu nejdříve vydáme na východ, výš do hor, kde je kaňon řeky široký a cesta vede víceméně jejím korytem až do 10 km vzdálené vesničky Kagbeni, která je bránou do Mustangu. Mezi bíle natřenými domečky obloženými dřevem, na jejichž střechách se suší vše, bez čeho horalé nepřežijí zimu, vítr jako by náhle ustal. Ubytujeme se na dvě noci v typickém nepálském guesthousu, sestávajícím ze dvou pater s pokoji, velké kuchyně v přízemí a jídelny, kde se ráno i večer sejdou k jídlu šerpové i turisté a vyprávějí si zážitky toho dne. Přes velké skleněné okno je vidět vesničany pracující na rýžových políčkách rozložených na úrodných teráskách nad řekou. Za nimi se skví sněhobílá hora Nilgiri, z okna jídelny vypadá opravdu obrovská! Každou chvilku se pod okny ozve cinkání zvonečků, to jak stáda jaků doprovázených oslíky a koníky jdou z pastvy domů. Kagbeni je právě jedno z těch míst, které vám vynaloženou námahu několikanásobně vrátí. Má nádech dávno zapomenutých dobrodružství – a to i tehdy, když se po západu slunce klepete zimou u hrnku silného čaje a misky nudlové polévky.

Vzhůru do Muktináthu

Dnes vstáváme ještě dříve než obvykle, čeká nás totiž jeden z hlavních cílů naší výpravy.

Ve výšce 3700 m, na úpatí průsmyku Thorong La, leží posvátný Muktináth – místo, jež ve svých modlitbách uctívají hinduisté i buddhisté. Buddhisté proto, že věří, že zakladatel tibetského buddhismu, indický mudrc Padmasambhava, meditoval v Muktináthu na své cestě do Tibetu, kam dorazil v roce 747. Hinduisté vidí posvátnost místa v tom, že v okolí pramení údajně 108 pramenů, což je číslo, jež si v hinduismu nese důležitý význam. Očistná koupel, kterou zde můžete absolvovat, má údajně zázračné účinky.

Z Kagbeni musíme do Muktináthu vystoupat celých tisíc výškových metrů, a to na pouhých třinácti kilometrech. Nakonec nám to trvá něco kolem šesti hodin. Cesta je prudká, kola se hrabou do štěrku, plíce pálí a neustále musíme zastavovat a vydýchávat se. Někdy má člověk pocit, že s každým šlápnutím jede spíše dozadu než dopředu. Naštěstí (nebo bohužel) jsem při své poslední cestě do těchto míst (na podzim 2017) s úžasem zjistila, že tato prudká a nepříjemná část naší trasy je čerstvě pokryta hladkým tmavým asfaltem, čímž se doba a námaha výjezdu významně snížily. Přesto i tak, když člověk konečně spočine na terase hotelu Bob Marley, poprvé se napije studeného piva, které odplaví únavu z bolavých stehen, a zakousne se do jačího steaku, cítí ten pozoruhodný pocit, který trvá sice jen pár vteřin, ale dokáže vás nabít energií na několik dalších dní.

Z terasy Boba Marleyho je za dobrého počasí vidět velká část osmitisícovky Dhaulágirí, opojný to pohled. A samozřejmě také klášter, ke kterému proudí každoročně tisíce poutníků. I pro trekaře má své kouzlo. Ve výšce 3710 metrů je to poslední osada, než se člověk vydá na náročnou a nebezpečnou cestu do průsmyku Thorong La (5416 m). Anebo první místo, kde se člověk může občerstvit po zdolání průsmyku, pokud jde z opačné strany. I to však platilo jen do loňského roku. Nyní už jsou ve výšce 4200 postaveny tři horské hotely, tedy těsně pod serpentinami pěší stezky vedoucí do sedla. Inu Nepál se mění před očima, pokrok nelze zastavit.

Sjezd do Beni

My však do sedla nepůjdeme. Vydáme se na druhou stranu. Čeká nás sjezd do Beni, trasa dlouhá 85 km našlapaná terénní cyklistikou. Je dobré si ho rozložit do několika dní, aby měl člověk čas i na focení a návštěvu vesniček po cestě. Také je potřeba počítat s časovou rezervou, protože zcela běžné jsou již zmiňované sesuvy půdy a závaly na cestě, které krajinu neustále přetvářejí a posouvají hranici silnice někde do těsné blízkosti řeky a jinde pár stovek metrů nad ni. I kdybych tudy jela podesáté, pokaždé to bude jiné. Stane se, že na některých místech úplně chybí most nebo je posunutý o pár stovek metrů dál, než byl loni. Jsou měsíce, kdy celou trasu projedete suchou nohou, ale také je možné, že se bude brodit po kotníky ve vodě a v bahně. Co mám říct, když se mě přátelé ptají, jaké mají obout pláště? No, co nejvíc univerzální přeci… Zcela jistě patří sjezd z horského Muktináthu ve výšce 3700 m do subtropického Beni ve výšce 800 m k nejlepším zážitkům, které může cyklista v Nepálu podniknout.

Nepálským venkovem

V rušném městečku Beni většina cykloturistů končí, přesednou do aut a vracejí se zpátky do Pókhary. Domnívají se totiž, že pouze vysoká údolí Himálaje jsou to, co může Nepál nabídnout. A také je odrazuje konec terénu a začátek asfaltu. My však pokračujeme na kole dál. Krajina se naráz naprosto změnila. Studené ošlehané náhorní pláně zbarvené do mnoha různých odstínů šedi vystřídala svěží zeleň banánovníků a rýžových či prosových políček. Tak jako odkládáme s rostoucí teplotou šplhající se ve dne až k 30 ˚C vrstvy oblečení z našich těl, tak mizí i naše předsudky o tom, že Nepál jsou hlavně hory. Průjezd šťavnatě zelenými údolíčky schovanými v předhůří Himálaje nám připravuje nečekaná překvapení. Všude nás vítají usměvaví Nepálci, teď už hinduisté, neboť buddhistické vesnice se nacházejí zejména v oblastech položených vysoko v horách. Turisty nepotkáváme žádné, čemuž odpovídá i chudší infrastruktura. Cyklisticky je to však ráj. Cestičky, které nacházíme, jsou vesměs hliněné s minimálním provozem. Vinou se někdy po vrstevnicích, obkružují údolí a poskytují nám tak famózní výhledy na krajinu a život kolem. Výjimkou však nejsou ani prudká stoupání, mnohdy významně náročnější, než jsme absolvovali tam nahoře. Kolo nám umožňuje pozorovat život na nepálském venkově opravdu zblízka. Můžeme nasávat všemi smysly, ochutnávat absurdně vypadající pochutiny v zaprášených kioscích u cesty, ve kterých bychom doma nezaparkovali ani kolo. Můžeme také mluvit s místními, vysvětlovat, odkud jsme a kam míříme a proč jsme tady. Můžeme fotit a nechat se fotit. Můžeme vyzkoušet nebezpečně vypadající dětskou houpačku z bambusových tyčí nebo si před hospodou zahrát stolní hru připomínající dámu. Můžeme ochutnat národní pokrm dhal bát nebo oblíbený, z Číny pocházejí chow mein na sto a jeden způsobů. Můžeme srovnat, kde je pivo levné a kde ještě levnější. Můžeme si nechat svařit rám v opravně mopedů, kde majitel obchůdku nevěřícně kroutí hlavou nad faktem, že cena kola, které opravuje, několikanásobně překračuje jeho roční plat. Na kole můžeme zkrátka žít a zažít.

Posledních 70 km do Káthmándú raději busem

Mimo hlavní silnice se dá dojet malebnou venkovskou krajinou až do Káthmándú. My ale končíme asi 70 km před hlavním městem na raftové základně při řece Trisuli. Ideální místo na závěrečný večírek včetně koupele v řece a zabalení všeho materiálu. Do rušného Káthmándú se nám moc nechce. Město v posledních letech roste rychleji, než dokáže zvládnout, a v důsledku toho si s sebou nese civilizační nešvary typické pro mnoho dalších asijských metropolí – smog, celodenní dopravní zácpy, hluk – a v Káthmándú se k tomu ještě navíc přidává prach, jenž nad městem tvoří tlustou clonu a dělá z obyčejného dýchání nejnáročnější činnost dne. Zkrátka, nechceme si zkazit dojem, který jsme doposud získali a který nás bude dobíjet energií ještě mnoho dní. A pohled na osmitisícovku Manáslu v západu slunce, který nám byl dopřán poslední den naší cyklistiky, bylo to pravé rozloučení.

Text napsala Kateřina Lhotová, garantka a zároveň i průvodkyně zájezdů zaměřených na exotickou cykloturistiku. Článek byl publikován v časopisu CYKLOTURISTIKA v dubnu 2018.

S kolem do Himálaje se můžete vydat s CK Adventura, a to nejen do Nepálu, ale také do Bhútánu, Tibetu a Ladákhu. Tyto výpravy se uskutečňují každý rok v období srpen–listopad, více informací naleznete na www.adventura.cz

Zobrazit více