Náš výstup na "střechu Afriky" začal před šesti dny aklimatizačním výstupem na sopku Mt. Meru. Vyšli jsme od rangerské stanice v národním parku Arusha s menšími batohy na zádech, doprovázeni dvěma místními horskými vůdci a osmi nosiči. Ti nesli jídlo, vodu, vařiče. Pomoc nosičů patří ke koloritu afrických expedic. Zatímco na začátku tohoto výstupu se někteří z nás cítili trapně, že náš proviant nám nese někdo jiný, s přibývajícími dny jsme si zvykli, že velký jídelní stan, balená voda, čerstvá vejce, ovoce a kuřecí maso dělají z výstupu opravdovou expedici. Navíc, když se naši nosiči trochu osmělili, bylo večerní povídání s nimi stejně silným zážitkem jako hora samotná.

Poslední fáze závěrečného výstupu byla krutá. Serpentinovou cestičku na ledovcové plato Uhuru Peak jsme šli mechanickým tempem 30 na 60. Třicet kroků a minutu odpočinku. Pocit z vrcholu byl ale osvobozující. Vítali nás naši "mlaďoši" a k euforii se přidala i další výprava. Po dvaceti minutách ve vycházejícím slunci, přípitku plechovkovým Prazdrojem a mnoha stisky spouště fotoaparátu, které budou navždy v cestovatelském albu dokladovat vrcholný sportovní výkon, jsme se pustili s úlevou sopečným tufem dolů.

Treking přes hlavní vrchol Kilimandžára trvala celkem pět dní. Naši skupinu deseti účastníků podporoval jeden průvodce Adventury, tři místní horští průvodci a dvacet pět nosičů. Ale jinak to zde nefunguje a alespoň můžete mít dobrý pocit, že místním lidem přispíváte na živobytí. Prošli jsme si všemi klimatickými pásmy hory. Tlačili jsme džíp na bahnité silnici vedoucí k výchozí stanici, skákali jsme mezi loužemi v pralese v marné snaze nezapadnout po kolena do bahna, stoupali jsme čerstvě vypáleným lesem, kličkovali vřesovištěm mezi obrovskými lobéliemi, bořili se v sopečném tufu a nakonec "zchladili" vibram na ledovci, který tu podle ekologických pesimistů za nějakých dvacet let už nebude. Kilimandžáro je zkrátka hora s velkým H.

Euforii z nejvyšší hory Afriky jsme v našem pralesním hotelu Mamacamba v Arushe zalili ucházejícím pivem a dobrým steakem. Hned další den jsme vyráželi na méně sportovní ale na zážitky neméně bohatou část zájezdu. V džípu jsme prokřižovali baobabí národní park Tarangire, nekonečné pláně Serengeti a propadlý sopečný kráter Ngorongoro. Každý park byl jiný.

V další zatáčce jsme opět zastavili. Šofér a průvodce v jedné osobě Victor zaostřil a se zájmem pravil: "Sto metrů vpravo sedm prasat bradavičnatých, jeden samec, tři samice s mláďaty." Chvíli pozoruji v dalekohledu a pak Victorovi povídám. "Prase bradavičnaté je asi nejošklivější z afrických zvířat." "Mě se líbí, protože žádné jiné zvíře nevypadá podobně.", řekne Victor po chvíli s tím šibalským úsměvem v očích, který běloši neumějí.

Kromě pozorování divoké zvěře z džípu jsme navštívili informační centra zmíněných parků s naivisticky názornými geologickými modely a vybledlými fotkami, masajskou vesnici hliněných chatrčí, kempovali jsme v divočině a užívali si afrických pikniků.

Skoro jsme začali litovat, že jsme vstávali zbytečně. Úsvit na savaně zněl romanticky, ale nic neobvyklého jsme po hodině v džípu neviděli. Trpělivost ale přináší růže. Jako blesk z čistého nebe přes cestu před námi přehnalo stádo pakoňů. Náš průvodce jen syknul a ukázal vedle džípu. Dva metry od nás se ve vysoké trávě vzepjal pakůň. Několik sekund trvalo než jsme v ranním světle rozpoznali lvici pevně zakousnutou do jeho šíje. Několik marných pokusů vysmeknout se. Když lvice zahlédla nás, pomalu odtáhla stále bojující oběť do křoví. Začali se slétat supi. Trvalo několik minut, než byl kdokoliv z nás schopen říci slovo.

Kráter Ngorongoro si zaslouží své místo v seznamu přírodních unikátů UNESCO. Na malém území jsou zastoupeny všechny východoafrické biotopy – otevřená savana pro zebry a pakoně, skalky s úkrytem pro hyeny a šakaly, bažina pro hrochy a vodní buvoly, velké jezero pro plameňáky, zátoka s obrovskou akácií pro vodní orly. Neminuli jsme ani nosorožce, i když na stovky metrů v dalekohledu připomínal postupující balvan.

Bylo to v kempu nad kráterem Ngorongoro. Asi třicet stanů a tucet džípů. Dřevěná bouda jako jídelna, a betonové záchody a sprchy. V podvečerním ruchu je najednou slyšet jasné výkřiky, že se něco děje. Mezi budovami stojící slon šmátrá chobotem dovnitř. Nechtěl bych být v kůži toho sprchujícího se, i když zase  takový originální africký zážitek každý do sbírky nezíská ...