Nejlepší dobou k návštěvě Islandu je červen a červenec. Tehdy zažijete nekončící polární den, díky němuž se můžete lépe přizpůsobit vrtkavému počasí. V srpnu se už noci protahují a v září při troše štěstí prosvětlí polární záře večery svým mihotavým magickým zeleným svitem. Auroru Borealis je nejlepší pozorovat přímo z některého z termálních bazénků. Ideálně přitom popíjejte místní pivo Viking říznuté českou slivovicí. Podnebí je v létě na Islandu typicky severské, i za slunného počasí většinou trochu chladnější a s rychlými zvraty oběma směry. Je třeba počítat s občasným deštěm, silnými větry a ojediněle i se sněžením. Průzkum ostrova podniknete jen stěží bez vlastního vozidla. Dává naprostou svobodu podívat se, kam oči táhnou. Ovšem pozor – běžné auto je vázáno jen na pobřežní okružní silnici a do divokého vnitrozemí se s ním vydat nemůžete. Proto je úplně nejlepší cestovat terénním autem, ideálně unikátním Tatrabusem, který poskytuje pohodlí, nezávislost a flexibilitu i v náročném terénu odlehlejších oblastí. Tatra pochází z roku 1991, kdy byly sestavena pro závod do Marrakéše a dále jezdila na Dakkaru jako doprovodné vozidlo. Potom ji koupila CK Adventura a nechala přestavět na dvacetimístný autobus, který je od června do podzimu deset turnusů na Islandu, v prosinci se podívá do Maroka a přes zimu se servisuje u nás.

Cestování Tatrabusem

Přestože se Tatrabus dostane tam, kam ostatní vozidla nemohou, musí dodržovat pravidla – například nesmí jezdit mimo oficiálně vyježděné a značené cesty zvané „gradery“. Ty v pustině propluhovává šestikolka s radlicí. Tatra na okružní cestě Islandem ujede téměř 3000 kilometrů, ale stejně většinu času strávíte venku na procházkách, túrách a obdivováním přírodních divů. Zavazadla si dáte pod pohodlné, velké a polohovací sedačky, cestou můžete nabíjet z USB všechnu svou elektroniku. Tatrabus veze také sudy s pitnou vodou a zásoby jídla, takže vydrží ve vnitrozemí až čtyři dny. Spíme ve stanech nebo jsou i zájezdy s ubytováním pod střechou (v rybářských vesnicích, malých srubech, ve vnitrozemí ve velkokapacitních horských chatách). Ráno nás čeká snídaně islandského typu – stůl z čerstvých islandských potravin, hlavně zelenina, ovoce, sýry. Večer, když dorazíme do cíle a naši expedičníci si staví stany, vytáhnu hliníkovou bednu polní kuchyně s vařiči, hrnci a nádobím, rozložím kuchyňský stan a pustím se do vaření. K večeři je aspoň jednou fermentovaný „islandský žralok“, což je pochoutka pro otrlé. Žralok se totiž po ulovení zakope do země na půl roku a poté, co zfermentuje, nakrájí se na kousky a nechá ještě tři měsíce vyvětrat, pak už se bez tepelné úpravy pojídá. „Vůni“ syrečků je potřeba zapít silnou kmínkou, typickou kořalkou. Večery pak trávíme v termálních pramenech, které jsou v tábořištích téměř vždy.

Zlatý trojúhelník

Nejvíce navštěvovaný je islandský „zlatý trojúhelník“. Brzy ráno se budíme v národním parku Þingvellir, abychom stihli prohlídku, než sem dorazí turisté z blízkého Reykjavíku. Þingvellir leží na dně širokého riftového údolí u poloostrova Reykjanes, tam, kde se rozestupuje evropská a americká litosférická deska rychlostí 7–20 mm za rok. Zvlněná lávová pole porůstá mech a vřes, jezerní pláně brázdí několik působivých puklin. Místo má i svůj historický význam – v 10. století tu byl založen nejstarší parlament světa pod širým nebem zvaný AlÞing a Þingvellir zůstal místem jejich konání až do roku 1798. Další dva vrcholy zlatého trojúhelníku tvoří oblast Geysir s aktivním gejzírem Strokkur a mohutný vodopád Gullfoss.

Landmannalaugar a divoké vnitrozemí

Teprve při průjezdu islandského vnitrozemí si uvědomíme neuvěřitelnou odlehlost ostrova, sílu a drsnost jeho přírody. Automobil se prodírá lávovými poli, pak náhle brodíme metr hlubokou ledovcovou řeku a následují další desítky kilometrů sopečného písku černého jako noc, abychom viděli to, co má možnost vidět jen málokdo. Místo silnice jen vyjeté koleje, turistická infrastruktura minimální a počasí severské. Terénní průjezd pustinami centrálního vnitrozemí do Landmannalaugaru je rozhodně největším zážitkem na trase, ale pozor, je dostupný až v červenci. Kromě výmolů a několika brodů, které projede jen ostřílené terénní vozidlo, vás potěší hlavně duhově zbarvené hory okolo. Vyvřelá hornina ryolit tu hraje barvami od žluté přes okrovou a oranžovou až do červena. Paletu odstínů doplňují bílá sněhová pole, černý sopečný prach a sytě zelený mech, který je to jediné, co přežije v místním drsném klimatu. Atrakcí místního kempu je horký pramen, který se mísí se studenou vodou potoka a vytváří různě teplé tůňky. V okolí si užijete okružní vycházky v mimořádně barevných horách, vroucí vřídla, teplé potoky i lávové proudy. Výlety můžete podniknout i na koních a večer se naložíte do termálních pramenů.

Jižní pobřeží: Vík, Skógafoss a Jökulsárlón

Další terénní přejezd vás pak posune na jižní pobřeží do malebné osady Vík, u níž můžete na přímořských útesech Dyrhólaey až do srpna sledovat ptačí kolonie papuchalků. To jsou roztomilí ptáčci podobní tučňákům i papouškům zároveň. Papuchalk je islandským národním ptákem a celý Island je velkou ptačí rezervací. Určitě se na jihu podívejte také na blízké vodopády Skógafoss a Seljalandfoss, u něhož se dá vstoupit za vodní stěnu. Za návštěvu stojí zdejší skanzen malých domků porostlých travou a ukazujících život Islanďanů v dřívějších dobách. Obzvláště fotogenická je pak pláž s černým pískem Reynisfjara se skalními útvary vybíhajícími do moře. Další zastávkou na jižním pobřeží je přírodní rezervace Skaftafell. Tady vede krásný a nenáročný tříhodinový výlet po rozkvetlých horských loukách s výhledy na bílé hřebeny a splaz ledovce až k hřmícímu vodopádu Svartifoss, jehož vody padají působivě přes čedičové varhany. Kousek dále se u pobřežní silnice otevírá jeden z nejhezčích islandských pohledů na ledovcové jezero Jökulsárlón. Rozprostírá se mezi mořem a ledovcem Breiðamerkurjökull, z něhož se odtrhávají kusy ledu a plují pak po zářivě modré hladině jezera. Mezi ledovými krami je možné podniknout výlet obojživelným člunem a spatřit třeba i tuleně.

Trek Laugavegur napříč Duhovými horami

Cestu z islandského vnitrozemí můžete podniknout i na těžko „po svých“. Duhové hory, termální vřídla a sirné fumaroly, sopečná poušť, vodopády a ledovce, pod nimiž dřímají sopky – to všechno se dá vidět během třídenního putování. Výchozím místem treku Laugavegur je právě oblast Landmannalaugar, vyhlášená svou geotermální aktivitou. Cesta, značená červenými kolíky, stoupá s výhledy na barevné kopce, do kterých se zařezávají ostrá údolí. Ve vyšších polohách přibývá sněhových polí a výhledy halí mlha. Na černém štěrku se podél cesty povalují ostré kousky lesklého sopečného skla – obsidiánu. Zhruba po deseti kilometrech dosahujeme nejvyššího bodu etapy a schováváme se aspoň na chvíli před deštěm v chatě Hrafntinnusker (1027 m). Surová pustá krajina připomíná Mordor a člověk si v její nekonečné rozlehlosti připadá nicotně. Před klesáním k jezeru Alftavátn se otvírají ohromující výhledy do černozelené krajiny na kopce porostlé mechem. Horizontu vévodí obří ledový příkrov ledovce Mýrdálsjökull. Trek dále překonává třicet kilometrů dlouhou černou poušť posetou bizarními útvary a u chaty Botnar se na horizontu konečně přibližují obří ledové čepice ledovců Mýrdálsjökull a Eyjafjallajökull. Pokud vám stačí síly, za drobnou zacházku určitě stojí vyhlídka na impozantní kaňon řeky Markarfljot, která vyhloubila v okolním terénu zářez hluboký několik desítek metrů. Závěrečný úsek cesty do Thórsmörku vede prastarým lesem zakrslých bříz a borůvčí, který je jedním z mála pozůstatků původních lesů na Islandu. Přes hlubokou rokli se dostáváme až ke kempu Langidalur, který leží na břehu dalšího širokého ledovcového řečiště.

Podél řeky Skógá až k Atlantiku

Alternativou je turistika nalehko v úvodní a závěrečné části trasy a terénní přejezd od startu k cíli prostřední den. Krásná je ještě túra přes sedlo na úpatí ledovce Eyjafjallajökull a sestup k jižnímu pobřeží podél vodopádové řeky Skógá. Jakmile překonáme depresivní měsíční krajinu, mlha se rozpouští a otvírá se nám pohled na zvlněnou krajinu, pozvolna klesající až ke břehům Atlantiku. Sestupujeme kamenitou cestou pro terénní auta, od níž se po pár kilometrech odděluje pěší stezka, kopírující řeku Skógá až k majestátnímu Skógafossu. Ten je se svými 60 metry nejvyšším vodopádem ostrova. Cestou podél hlubokého kaňonu řeky s němým úžasem obdivujeme nejméně desítku dalších vodopádů, které s rámusem padají z travnatých svahů a tříští se o dno kaňonu. Poslední z nich, Skógafoss, přivádí řeku k jejímu ústí do oceánu.

Na severu u jezera Mývatn

V otevřené ploché krajině se leskne rozlehlé jezero Mývatn, jehož břehy jsou poseté asi padesáti vulkanickými kopečky s krátery a rozkvetlými loukami. Průzračné mělké vody přejí unikátnímu výskytu řasokoule zelené, zvané jezerní skřítek. Celá oblast hraje nesmírně sytými barvami a je příjemná k odpočinku a toulání v zeleni i sopečné pustině. Zůstáváme tu dvě noci. Krásný výlet je do oblasti pod sopkou Krafla, kde si můžete v rezervaci Namáfjall prohlédnout kouřící fumaroly, solfatáry i bublající bahenní jezírka a nedávné lávové proudy. Celodenním výletem je cesta přes lávové město Dimmuborgir, lesíček Hofdi a pseudokrátery Skutustadagigar. A nejlepším zážitkem je koupání v kráteru Viti, který vznikl poměrně nedávnou erupcí a je zaplaven sytě modrou vodou. Ovšem užít si termální mléčně modré vody můžete i přímo u jezera Mývatn.