V nouzi schroustá rohožku

Velbloud je úžasné zvíře už když si o něm přečtete, neřku-li když se s ním seznámíte osobně. Vlastně se přesně neví odkud pochází, pravděpodobně z Arabského poloostrova, ale jisté to není. Do severní Afriky se dostal někdy kolem roku nula v době Říma a nahradil zde koně, kteří se nedokázali přizpůsobit vysychání Sahary. V římské vojenské příručce z této doby se legionářům doporučuje „uvázat koni pod břicho vak s vodou, protože není jisté, že každý den vodu naleznou“. Jednodenní žíznění velbloudovi nevadí, vydrží bez vody týden a v případě, že má k dispozici čerstvou pastvu, nemusí pít vůbec. Na stravování taky není náročný. V nouzi schroustá i vyhozenou rohožku z palmových listů a drť, která zbude z oliv po vylisování oleje, je pro něj pochoutkou.

Životu v poušti je přizpůsoben naprosto dokonale. Hustá srst jej chrání před slunečním žárem i ledovým nočním chladem, dokáže se bez problémů přehřát na 41 C nebo podchladit na 34 C, má uzavíratelné nozdry proti písku a neforemná rozpláclá chodidla mu umožňují chodit po písku aniž by se bořil.

Šiřitelé islámu

Velbloudi patří k Sahaře stejně neodmyslitelně jako Eiffelovka k Paříži. Žádné jiné zvíře tak neovlivnilo saharský život posledních dvou tisíc let, jako jednohrbý velbloud. Dodnes se vyprávějí zkazky o karavanních trasách spojujících severní a subsaharskou Afriku. Na jih se vozila sůl, látky, nástroje a nádobí (dnes bychom řekli spotřební zboží) a zpět slonovina a otroci (neboli suroviny a energie). Po trasách karavan vznikaly oázy, kde si zvířata i lidi odpočinuli, nabrali sílu a dozvěděli se i novinky. Po stejných trasách se také šířil Islám a ne náhodou snad nejslavnější karavanní zastávka Timbuktu byla zároveň nejsvatějším místem Islámu v subsaharské Africe a dodnes je zde bohatá historická knihovna nejen náboženských, ale i lékařských, přírodovědeckých, matematických a dalších odborných spisů.

Timbuktu, 52 dnů

V Zagoře, nejjižnější oáze Maroka, je dodnes historická cedule: Timbuktu, 52 dnů. Když jsem ji poprvé uviděl, okamžitě jsem se rozhodl tuto trasu, kudy údajně dodnes čas od času nějaká karavana projde, také absolvovat.

I když jsem musel ze svých představ trochu slevit, můj sen se mi alespoň částečně splnil: Koncem prosince 1999 stojím na hranici pouště v jižním Tunisku a sleduji, jak Beduíni vážou můj batoh na hřbet velblouda. Naše týdenní dobrodružství začíná.

Nikde nikdo

První kontakt s pouští je neuvěřitelně silný zážitek. Za zády nám pomalu mizí oáza Douz, ze které jsme vyrazili, a před námi se rozprostírá několik tisíc kilometrů ničeho. Pro Evropana zvyklého na neustálou přítomnost civilizace je nepochopitelné, že tady opravdu nic není, nikdo nebydlí, že jediní lidé v okruhu mnoha desítek kilometrů jsme my. Pouze my.

To ticho

Je tu ticho. Takové, že když se zastavím, slyším šumění písku, který se sype po hraně duny. A začínám si všímat, že i tady je život. Skarabeus (česky se mu daleko méně poeticky říká hovnivál – hádejte proč!) valí svou kuličku po poušti. Stopy jako po vesmírném vozítku tu zanechala písečná zmije. Pohybuje se zvláštními esíčkovitými přískoky, stopa pak vypadá jako otisk kol nebo pásů. Z písku občas vykoukne chuchvalec trávy nebo nějaký sukulent, kde v tak nehostinných podmínkách vezmou vodu?

Velbloudí karavana jde rychlostí pomalé chůze a tak mám možnost si vylézt i na pár vyšších dun a rozhlédnout se po okolí. Z oázy Douz už vidím jen GSM vysílač a až nám zmizí za obzorem, přeruší se i poslední pouto s civilizací – signál mobilu.

Je jako my

Pak dohoním karavanu a vylezu si na svého velblouda. Musí si kvůli mě sednout a je kvůli tomu pěkně naštvaný. Jeho majitel jej tahá za kroužek v nose a při tom vydává povel „chhhrrr“. Velbloud protestuje, ale nakonec si klekne a já nasednu. Stejným povelem se velbloud zvedá a zase protestuje. Až časem jsem pochopil zajímavou mentalitu velblouda: Je permanentně naštvaný, proti čemukoliv protestuje, ale nakonec to stejně udělá. Nepřipomíná vám to něco?

Mořská nemoc na poušti?

Až po chvíli chůze pochopím doslova příměr velblouda ke korábu pouště. I když by se více hodilo bárka pouště. Velbloud je mimochodník, to znamená že jde vždy současně oběma nohama na jedné straně. Výsledkem je, že se kolébá – nahoru, dolů, doleva, doprava, dopředu, dozadu. Opravdu jako loďka na vlnách. Za chvíli z toho mám slabost v žaludku a přemýšlím, že se vrátím k osvědčené chůzi za karavanou. Ale časem kinetóza mizí a tak se mohu v klidu kochat proměňující se krajinou kolem mne.

Erg, Hamada, Reg...

Poušť totiž z daleka není jen písek! Jako mají Eskymáci údajně 28 různých slov pro sníh, je v arabštině mnoho výrazů pro poušť: erg – to jsou písečné duny, hamada je štěrková nebo kamínková plochá krajina, reg je skalnatá poušť s různými útvary a feš-feš je prach tak jemný, že teče jako voda a dostane se úplně všude. Vyskytuje se zejména tam, kde je oued, což je arabsky řeka, ale také prázdné koryto, ve kterém teče voda jen po vzácném dešti. Z toho pak vzniklo francouzské wadi, které se v Evropě vžilo jako výraz pro vyschlé řečiště.

Trocha čtení na cestě - Malý Princ, Alchymista...

Po hodině jízdy už se odvážím si vytáhnou jednu ze dvou knížek, které jsem si s sebou vzal specielně pro čtení v poušti: Malého prince a Alchymistu. Začínám Alchymistou a když si čtu o karavaně v poušti a přitom se pode mnou kolébá velbloud, je to opravdu zážitek.

Slunce už je nízko nad obzorem, když narazíme na oblast keřů. Velbloudáři z nich lámou suché větve, tady budeme tábořit. Velbloudům se svážou přední nohy, aby neutekli moc daleko, a pustí se najít si v písku něco k večeři. Rozdělá se oheň a vybalují zavazadla.

Spacáky si rozložíme na úpatí velké duny, která by nás měla chránit před případným nočním větrem, a rychle lezeme nahoru zachytit poslední paprsky slunce. Okamžitě se prudce ochlazuje a tak se za chvilku všichni slézáme kolem ohně na kterém bublá hrnec šorby, husté rajčatové polévky, která se vaří v celém východním středomoří.

Berbeři

Konečně je čas se trochu více poznat s našimi průvodci. Nejsou to Arabové, ale Berbeři, tedy původní obyvatelé severní Afriky ještě před příchodem Římanů a později Arabů. Sami sebe nazývají Beduíny. Když jsme s nimi včera večer v Douz vyjednávali cenu, připadali nám nejen protivní a namyšlení, ale i špinaví a neupravení. Ale tady v poušti se z nich najednou stávají úplně jiní lidé: jsou veselí a komunikativní, chtějí si s námi u ohně povídat, neustále vaří další a další konvičky velice silného sladkého čaje, kterému říkají „berberská whisky“, a nabízejí nám. Vyptávají se nás, jak se máme v Evropě. Francouzsky mluví ještě hůře než my, ale za pomoci rukou se konverzace rozjíždí.

Po večeři vytáhnou bubínky, přidají prázdné plastové kanystry od vody a začnou bubnovat a zpívat táhlé monotónní písně pouštních národů. Za chvíli už nevydrží sedět, začnou tancovat kolem ohně, zvednou ze země i nás a společně se bavíme dlouho do noci.

Najednou jsem vše pochopil: Tihle lidi patří do pouště, tady jsou doma, šťastní a spokojení, a do města zajdou jen když je to nutné. Měli jsme štěstí, že jsme na ně narazili.

Raději deku navíc

Když zalezu do spacáku a zadýchávám se v něm, z polospánku cítím, jak přese mě Mabruk, hlavní šéf velbloudářů, hází ještě jednu deku. Až ráno, když vystrčím hlavu ze spacáku a vidím kolem sebe jinovatku, si uvědomím, jak opravdu drsná je poušť.

Zvykli jsme si rychle

Po několika dnech už život v poušti chytí svůj stálý rytmus. Ráno se rozdělává oheň s rozbřeskem a peče se v něm chleba. Placka pečená přímo v popelu chutná skvěle, i když mezi zuby občas zaskřípe zrnko písku. Pak se jdou pochytat velbloudi, kteří i se svázanýma nohama dokážou v noci zmizet i docela daleko. Zabalíme, naložíme a vyrazíme. Denní dávky jsou kolem 20 km. Dávné karavany sice chodily dvojnásobek, ale nám i tohle docela stačí.

Potkali jsme se s pastevci polodivokých velbloudů, našli vyvěračku s průzračnou vodou a navštívili opuštěnou vesnici mizící v písku, kde žila už jen jedna poslední žena.

Nezapomenutelná byla silvestrovská noc. Zatímco se tisíce kilometrů vzdálené Václavské náměstí pokrývalo střepy z vypitých lahví, my jsme seděli pod oblohou tak hvězdnatou, jak dokáže být pouze na poušti.

Zvykli jsme si i na to, že se nemusíme mýt. V poušti je všechno vlastně úplně čisté, člověk se nemá od čeho ušpinit. A když je nejhůř, tak si s lahví vody zaleze za dunu a ta nejdůležitější místa si opláchne.

A přišli jsme na to, že i v poušti se dá žít. Někdo to dokáže celý život, my jsme to zvládli týden a bylo to nádherné.