Zpět jsem přijela s láskou ještě větší. Maroko musí mít člověk rád, zůstane mu totiž pod kůží na celý život.

Láska prochází žaludkem. Tolik různých oliv jsem nesnědla za celých dvacet let, co jezdím do milované Francie. Zelený, černý, růžový, různě veliký, různě naložený a k tomu suchá, ale neskutečně dobrá chobza (chleba). Kuřecí kuskus, jehněčí kuskus, kuře na citronech, tadžin na švestkách, ryby, a to ovoce! Mandarinky se šťopkama i s listím, obří šťavnatý pomeranče. Radost chodit nakupovat a nejen proto, že jídlo je to jediné, kdy se při nákupu nesmlouvá.

Asi nejrozmanitější smlouvání čeká v Marrákeši, v tržnici u náměstí Djemaa el-Fna, kousek od něj je i dost hotýlků na to, aby to neměl člověk večer daleko na pomerančový čerstvě vylisovaný džus za 4 dirhamy (cca deset korun českých) a dobrou večeři v pojízdných restauracích, kterých je tu nespočet a zkušení naháněči lapají hladové a mlsné turisty na výbornou polévku harira (čočková) a na masíčka na špejli. Po procházce kolem mešity Koutoubia (12. stol.), v jejíž blízkosti je i poštovní úřad a informační centrum a po návštěvě Saadidských hrobek (14.-16. stol.), pro mne končí Marrákeš, kterou znám. Nově se pro mě otevírá vstup do Paláce Bahia, s nádherným labyrintem sálů, chodeb a zahrad, a odpoledne přichází nejsilnější zážitek v podobě návštěvy mé první Medresy. A pak hurá koupit buben, ve spleti uliček místní Mediny hledáme vyhlášený krámek s hudebními nástroji pomocí GPS. I tak skončíme dvakrát v jiném dvorku, než chceme, stolaři, řezbáři, kovotepci, Maročani jsou zruční v řemesle. Kupujeme bubny tři, jeden z nich je potažen rybí kůží, má zvláštní hlásek, kterým si hledá svoji pozici k poctivému basáku udělanému z jednoho kusu dřeva.

Písek patří k Maroku jako sůl k moři. Mám doma schovaný první písek z místa zvané Erg Chebi z roku 1997, to je ta severnější setra duny Erg Chigaga, ke které jsme zamířili my s naším osvědčeným místním průvodcem Brahimem. Nezklamal, dojeli jsme po vypuštění kol pod hvězdnou oblohou souhvězdí, které u nás neuvidíme, stihli jsme i Venuši těsně nad obzorem. A ráno při smažení palačinek k snídani profrčel kolem nás Tomáš Tomeček v jedné z etap závodu Afrika Eco Race se svoji tatrou (závod ve stopách původního Dakaru). Ale to jsem přeskočila společné večerní rozbalování, krájení a vaření jehněčího kuskusu pro dvacet lidí, kdy při svitu svíček a čelovek vznikala krmně vpravdě královská pod vedením zkušeného gurmána. Pomocných rukou se našlo tolik, že jsem nestačila rozdělovat úkoly. A pak s plnými bříšky všichni pomocníci lehli do připravených stanů. Je dobré se na poslední den v roce dobře vyspat. A vyspat se i přes den na písku a slunci v místě, kde jsme dofukovali kola a jedno museli měnit, patřilo k zastavením v životě mnoha přítomným tak nečekaně příjemným, že si to uměli náležitě vychutnat. I nejlepší fotky portrétovky vznikaly zde. Najednou bylo tolik času. Byl to dárek starého roku, aby se na něj nezapomnělo.

A novoroční předsevzetí? Vrátit se do Maroka, vidět zase usměvavé policisty, kterým se náš Tatrabus moc líbí.