Varianta článku, tak jak vyšel v časopisu Hydro v roce 2004 (PDF)

Naprostá většina Iránců dychtí po jakémkoliv kontaktu s cizinci. Mnohaletá izolace je cítit na každém rohu. Kdekdo je ochoten okamžitě nabídnout pomocnou ruku. Bloudíte-li po městě, stačí jen požádat a rázem vedle vás sedí ochotný navigátor. Jakmile zastavíme, obklopí naše auto hromada nadšených obdivovatelů. Kdo může, rád by se připojil do konverzace, návštěvníků z ciziny se zde objeví během roku jen hrstka. A navíc s vlastním autem! Přestože máme na tranzit více než 3 400 kilometrů oficiálně povolen necelý týden, snažíme se navštívit alespoň zlomek toho nejzajímavějšího, co nám tato překrásná pouštní krajina nabízí. Bohužel, některé unikátní památky jako středověkou pouštní citadelu Bam spatříme jako jedni z mála posledních. Nevyzpytatelná síla matky přírody ji na jaře roku 2004 srovnala spolu s přilehlou oázou se zemí. Ačkoliv odlehlé uličky měst nebo malebných zákoutí hliněných vesniček působí na pohled velice zaostale, hlavní silniční tahy bychom mohli Íráncům jenom závidět. Mimo velká města je obvyklý řídký provoz a příjemným překvapením jsou nečekaně kvalitní vozovky. Naopak průjezd většími městy jako Teherán, Isfahán, Kermán je možný pouze za použití kompasu. Málokterá cedule je v latince, běžnější jsou nápisy v perštině, někdy chybí úplně. Po překonání velké písečné pouště Lút na afgánsko-pákistánském pomezí nás již čeká skutečná brána na území asijského kontinentu.

Zpátky do minulosti

Jestliže vstup na íránské území vzbudil mezi účastníky výpravy překvapení, pak překonání íránsko-pakistánské hranice vyvolalo šok. Během několika hodin jsme se vrátili doslova o několik staletí zpět. Asfaltová silnice zmizela jako mávnutím proutku a nás čeká zhruba 700 kilometrů rozpálenou pouští obávaným Balúčistánem. Naše tváře už byly pokryté žádaným vousem, na tržišti jsme brzy kupujeme typické oblečení šalvár a kamíz a snažíme se tak co nejvíce splynout s davem. Pohybujeme se po pradávné Hedvábné stezce a tak zhruba po 20 kilometrech je malá hliněná pevnůstka se zásobou pitné vody v mohutných podzemních nádržích. Přes cestu nám čas od času přejde poutník na velbloudu, jednou dokonce kolona asi čtyř tanků. Všichni mizí v zápětí v nekonečné poušti. Denní teploty zde během září překračují určitě padesát stupňů a ani v noci příliš neklesají. Na noc stavíme v pouštní oáze Dal Bandinu. Mimo ni by se neodvážili nocovat ani místní. Po překonání počátečních bariér zjišťujeme, že Pákistánci jsou vesměs přátelští a nesmírně pohostinní. Okamžitě nám nabízejí ozbrojenou ochranu pro nadcházející noc a zvou nás na společnou večeři. Protože se jedná o území, které bylo kdysi součástí koloniální Indie nemáme mezi s sebou větší jazykové bariéry. S angličtinou se dorozumíme bez problému a pár slov balúčsky nebo paštúnsky nám vždy otevře dveře dál. Anglický vliv je poznat i na silnicích. Jezdí se zde již vlevo, ale to je to poslední co nám civilizovanou Evropu připomíná. Během několika hodin tedy také významně povýšila funkce navigátora. Při předjíždění je to on, kdo dá povel – můžeš. Pro silniční provoz zde platí vesměs to samé jako Írán. Ale vozový park a pravidla silničního provozu to je světový unikát. Na motorkách, které zde z neznámého důvodu mají maximálně 175 cm3 , vidíte běžně ujíždět pětičlennou rodinu a autobusy s truky - to je kapitola sama pro sebe. Nádherně zdobené a vykládané kabiny a štíty stařičkých Belfortů, jsou chloubou každého řidiče. Na korbu nebo do busu se zde vejde běžně tak pětinásobek zatížení a obsazení povoleného v Evropě. I malé dodávky jsou zde počítány běžně tak pro 15-20 osob. A zaměstnanec naší STK by se zde po pár hodinách asi zbláznil. Blinkry jsou úplnou zbytečností, často i reflektory, pneumatiky sjeté na kovové výztuhy se zpravují kousky pronýtovaného plechu, brzdy si raději ani nechci představit. Absolutní dopravní chaos a džungle má ale zvláštní skrytá pravidla. Přednost má vždy větší vůz, případně ten se silnějším klaksonem nebo ten, kdo se o ni na úzké cestě přihlásí včasným přebliknutím dálkových světel. I tak se k vám takové auto řítí plnou rychlostí a uhne sotva pár centimetrů před nevyhnutelnou srážkou. Po běžném nočním provozu, ve kterém vídáte pouze kužely reflektorů vystupující se změti prachu a smogu, jsou příkopy plné převrácených, polorozpadlých či jinak poškozených automobilů. Před a za takto porouchaná auta nastaví řidiči pouze pár kamenů nebo jednu či dvě větve a v klidu podřimují až do rána.

Karakoram Highway

Naše cesta nyní míří daleko na sever. V nitru mohutného předhůří Himaláje, v Hindúkuši a Karakoramu zde vede podél řeky Indus nejvelkolepější vysokohorská silnice – Karakoram Highway. Řeky a hory v její blízkosti, ale i cesta sama jsou jedním z našich vytyčených cílů.

Karakoram Highway začíná u města Abbottabad v nadmořské výšce 800 metrů, aby se po 890 kilometrech vyšplhala do výšky téměř pěti kilometrů na pakistánsko-tibetské hranici (Khunjerab pass – 4753 m.n.m). Odtud pokračuje dál po tibetské náhorní plošině až do čínského Kacgaru. Tato část silnice je už ale pro cizince s vlastním autem nepřístupná.

Stavba Karakoram Highway započala v polovině sedmdesátých let a trvala téměř dvacet let. Na mnoha úsecích však pracovní ruch nikdy neutichá. Neustále je potřeba odhrnovat velké množství půdních sesuvů a opravovat poškozené nebo stržené úseky. Není výjimkou, že se některé úseky čas od času na několik dní zasypou a úplně tak zastaví spíše sporadický provoz. Z čínské strany přijíždí pouze pár kamiónů týdně na překladiště v příhraničním městečku Sost a ani Pákistánci silnici nijak přehnaně nevyužívají. Ze strategické stavby se tak stala nejkrásnější panoramatická cesta světa. V mnoha set metrů hlubokém údolí pod námi se válí tisíce kubických metrů zkalené vody posvátného Indu a hned v jeho těsné blízkosti se tyčí legendární osmitisícovka Nanga Parbat. Kdo nesedí za volantem, tráví většinou na střeše našeho speciálu, odkud se do sytosti kocháme nekonečnými výhledy.

Cestáři

Během cesty máme velké štěstí. Až na pár proražených pneumatik neutrpěla naše V3Ska v zásadě vážnější poruchy. O dramatické chvíle ale ani tak není nouze. Při jednom z mnoha výletů do bočních údolí jsme projížděli kolem podezřele se uvolňujícího svahu. Co chvíli se vysoko nad cestou uvolnil menší kámen a strhával s sebou dolů spoustu dalších. Při průjezdu bylo slyšet i drobné bubnování na střechu. Při návratu už u cesty posedávalo několik šoférů a s obavou sledovalo co se bude dít. Rychle jsme vystoupili a raději rychle přeběhli zpět a auto převezl bleskově pouze jeden z nás. Pár minut po té se ozvalo mohutné hřmění a sesunul se obrovský kus svahu. Do řeky padalo kamení o velikosti rodinného domku a když po chvíli opadl zvířený prach, nebylo po cestě ani památky. Na jiném místě jsme zas přijeli ke koloně aut. Po půlhodině čekání nám to nedalo a vyrazili jsme se podívat co se děje. Za zatáčkou leželo na cestě několik velkých kamenných bloků a okolo posedávalo nejméně padesát lidí. Všichni čekaly na příjezd buldozeru, ale ten se dlouho nikde neobjevoval. Vylovili jsem z kufru palici a sochor a začali jsme shazovat menší kamení do řeky. Místní nás sledovali bez mrknutí oka. Nakonec jsme potřebovali pohnout několika největšími bloky, ale na to už lidská síla nestačila. Přijeli jsme tedy blíž s naší krasavicí, zařadili jsme náhon na všech šest a s pomocí ocelového lana jsme bloky roztahali tak, že bylo možné těsně projet. Naše činnost sklidila obrovský aplaus a každý si chtěl zblízka prohlédnout naše vozidlo. Tak silný vůz prý ještě neviděli a je to prý tím, že má místo běžných čtyř kol šest.

Po týdenním putování nakonec dosahujeme pomyslného cíle a nakonec se bez větších potíží dostáváme až na samý Khunjerab Pass. Cestou si ještě prohlížíme kromě fantastických výhledů do okolních zasněžených hor i stádo divokých jaků. První část naší cesty je tedy zdárně za námi a nás čeká její druhá část jejímž cílem je přejezd Indie, průjezd částí indického Himaláje i neslavně proslulého Kašmíru až k řece Karnali v opuštěné části západního Nepálu. Zde bychom se měli setkat s dalšími vodáky a po té společně dojet až do středověkého královského města Káthmándú. Nepálská metropole Káthmándú je nejvýchodnějším bodem našeho putování.

Ochotní Indové

Na chvíli tedy opouštíme velehory a projíždíme rovinatým krajem, který se nazývá Punjab. Po několika týdnech nás čeká přechod další státní hranice. Jak je známo, vztahy mezi Pákistánem a Indií jsou dlouho době napjaté a tak je toto místo téměř jediným oficiálním přechodem na jejich společné několika tisícikilometrové hranici. Očekáváme tedy nával, ale opak je pravdou. Na přechodu je ospalá atmosféra, čas od času oživená barevným střídáním indických pohraničníků. Ačkoliv ten den přejíždíme hranici první a v zásadě téměř sami protáhne se vyřízení veškerých formalit téměř na celý den. První kilometry na indickém území působí nesmírně osvěžujícím dojmem. Po několika týdnech jsou zde vidět běžně na ulici, což je v Pakistánu možné pouze ve dvou malých knížectvích – Hunze a v okolí Chitralu. Po dvou hodinách jízdy přijíždíme do prvního většího města – Amritsaru. Po dlouhé době si kupujeme pivo a večer trávíme v proslaveném zlatém chrámu Sikhů– Golden Templu. Sikhové tvoří méně početnou skupinu indických obyvatel, jsou však známi jako vzdělaní, podnikaví a nemírně ochotní lidé. Díky jedné z nejdelších oprav našeho vozu jsme se mohli důkladně seznámit s životem v této významné komunitě. Starší pán nás zastavil na ulici, prý že s naším autem nebude něco v pořádku. Poznal to podle varovného modrého kouře a ačkoliv V3Sku nikdy neviděl, zacouval s ní bez problému do své dílny za nedalekým rohem. Nejprve to vypadalo na ventily, ale po jejich prohlídce v dílně jeho bratra bylo nutné hledat ještě někde jinde. Nakonec se ukázalo, že se strhlo pero na přírubě čerpadla. Ačkoliv jsme strávili několik hodin pobíháním po různých dílnách, byl to nesmírně zajímavý den.

Směr Nepál

Jízda po Indii je ovšem kdesi za hranicí dobrodružství. Nesmírné množství lidí, různých tažných zvířat nebo i volně pobíhajících posvátných krav, rikšové, motorky, osobní i nákladní auta tvoří téměř neprůjezdnou a kompaktní hmotu. Noční jízda je velice náročná a poté, co jsme se málem srazili se špatně osvětleným slonem, jsme ji raději více nezařazovali. Proto jsme již přeci jenom trochu netrpělivě očekávali, jaká změna nás čeká za poslední hranicí na naší cestě. Rozhodli jsem se pokusit projet málo známým a málo navštěvovaným západním Nepálem. Skutečnost ale nakonec předčila všechna naše očekávání. Několik stovek kilometrů jedem po staré hliněné cestě, v jejíž těsné blízkosti vznikala jen pomalu nová silnice – Mahendra Higway. Cestou bylo nutné překračovat desítky menších i větších potoků a řek. Jedna se nám stala málem osudnou. Protože brody vedly většinou šikmo řekou volili jsme tuto taktiku zcela automaticky. V jedné širší řece jsme ale najeli na zrádnou štěrkovou lavici a legendární vojenský speciál se po několika marných pokusech beznadějně posadil na dno. Následovala více než devítihodinová bitva, během které si vedle nás podobně sedlo několik dalších aut, strhly se dva stařičké traktory a zlámalo několik lopat. Po nadlidském výkonu se podařilo nakonec vejdu podkopat a podložit vyfouknutým raftovým člunem, po kterém se nakonec podařilo vyjet. Expedice byla zachráněna. Mohli jsme tedy pokračovat dál do vnitrozemí a po krásné cestě vedoucí po úbočích a hřebenech „třítisícového“ předhůří dojet až na hranu vysněného kaňonu řeky Karnali. Konečně si mohl motor na následující dva týdny odpočinout a my jsme vystřídali pohodlí našeho druhého domova za divoké peřeje himalájského veletoku. Dva týdny v nepřístupné přírodě byly pro všechny ideálním odpočinkem a relaxací. Do Káthmándú nám zbývalo „pouhých“ 650 kilometrů, což z hlediska délky našeho putování bylo doslova co by kamenem dohodil. Na místě na nás čekala parta kamarádů, kteří se rozhodli uskutečnit tuto cestu v opačném směru a vrátit se vozem zpět do Čech. My jsme si stihli ještě prohlédnout toto neobyčejně zajímavé středověké město a pak již nastoupit do letadla a vrátit se domů. Těch 18 hodin v letadle bylo přímo nesnesitelných. Nemohli jsem si zastavit, nakoupit čapáti (chlebové placky), poklábosit s šoféry ani se třeba na chvilku jen tak projít…

Závěrem

Závěrem se asi sluší sdělit několik nezbytných statistických údajů. Celkově jsme během dvou výprav urazili přes padesát tisíc kilometrů a statečná V3Ska strávila na cestě bezmála půl roku. Když nepočítáme občasné výměny pneumatik, vydržela celou dobu bez výraznějších oprav s výjimkou výměny tlakové hadice, pera příruby a jednoho pístu. Samotné splouvání tajemných himalájských veletoků je obrovským zážitkem, ale ta cesta k nim po zemi z Čech až na konec světa se nám usadila v našich myslích a vzpomínkách ještě daleko hlouběji.

Informace o řekách v Pakistánu jsme čerpali od přátel a z vodáckého průvodce Paddling the frontier od Wickliffe W. Walkera z r. 1989