Expedice Libye

Rozhovor před pár lety za volantem terénního mikrobusu při projíždění jednoho národního parku v Zimbabwe:
„Jardo, jaký máš motoristický sen?“
„Chtěl bych jednou projet Saharu náklaďákem, pěkně napříč, přes kamenité i písečné pouště, vyzkoušet si takový malý Dakar, ale bez servisních vozů, vrtulníků a štábu novinářů. Jen tak, sami v poušti.“
„Vidíš, já také sním o tom, že jednou sednu za volant tatrovky a projedu se až do Timbuktu. Jednou to musíme podniknout.“

Růžena

Jednou nastalo letos na konci zimy. Odpadla plánovaná expedice na vrchol Aconcaguy, a najednou nebylo kam jet. Zkusil jsem zavolat Jardovi, jestli něco nechystá. Chystal. Koupil terénní střednětonážní náklaďák ROSS VIZA a chtěl projet Libyí až na její jižní hranici do pohoří Akakkus. Okamžitě jsem se chytil. To je přeci ono. Kvůli takové cestě jsem si pořídil řidičák na náklaďák. Ještě je ale potřeba připravit spoustu věcí. Z těch organizačních zajistit víza, sehnat trajektové lístky, ale hlavně – domluvit druhé vozidlo, abychom nebyli úplně sami, a připravit Růženu, jak jsme naše autíčko přezdili, na velkou cestu.

Úpravy

Hlavní úpravou byla výměna nádrže na naftu. Místo původní 80litrové necháváme namontovat 160litrovou nádrž z liazky, za kabinu do nevyužitého prostoru pak ještě druhou 200litrovou z autobusu. Dále je třeba přivařit držák na velké sudy s vodou, vyměnit nízké sedačky v nástavbě za staré polohovatelné z autobusu, přivařit držáky na přepravky pro uložení zavazadel a několik dalších detailů.

Konečně nastává 3. březen a vyrážíme z Prahy-Pankráce. Náš minikonvoj tvoří Růžena a malé Subaru Libero – na pohled výprava Davida a Goliáše. Před námi cesta přes Německo, Rakousko a Itálii do Neapole.

Vyrážíme

První komplikace přišly před Plzní. Ukazatel paliva kecá, a tak nám došla nafta v hlavní nádrži dřív, než jsme dojeli k pumpě. U náklaďáku je to problém, neboť motor se zavzdušnil. Poprvé sklápíme řidičovu kabinu a sundaváme kryt motoru. Napoprvé nám odvzdušnění trvá skoro hodinu. Vše musíme hledat, na podrobné seznámení s motorem Růženy nebyl čas. Pak již cesta probíhá bez problémů.

Šineme se 70 km za hodinu směr Itálie. Druhý problém nastává při průjezdu průsmykem Brenner. Napadl čerstvý sníh a cesta je skoro nesjízdná. Kamiony postupně zastavují. Naštěstí Růžena i Subarka sníh zvládají. Cesta nabírá rytmus. Čtyři hodiny spát, čtyři řídit. Kolem se míhají kamiony, které nás houfně předjíždějí. Jen si pospíchejte, naše chvíle teprve přijde.

Trajekt

V Neapoli si připadáme jak v italském filmu. Všichni troubí a hlavně nedodržují žádná pravidla. Do sebemenší skuliny se hned někdo nacpe. Naštěstí Jarda má za sebou řízení i v nejtvrdších podmínkách afrických a asijských velkoměst a vepředu máme velkou traverzu. Růžena rozhání místní auta a Subarka se drží v těsném závěsu. V zrcátkách jí vůbec nevidíme. Jirka se doslova přilepil. Trajekt do Tuniska je neskutečně malý. Není to nejčastější trasa – kamiony jezdí z Janova nebo Marseille. Chvíli po vyplutí na otevřené moře přicházejí velké vlny a s nimi začíná na palubě veselo. Někteří z nás na tom nejsou dobře. Ještě hůř jsou na tom Tunisané vracející se zpátky do Afriky. Jejich organismy nejsou vůbec stavěny na pohyb na moři. Na lodi je brzy velký zápach a záchody nepoužitelné. Ještěže se na obzoru již objevují světla města Tunis.

Rychle do Lybie

Tuniskem projíždíme co nejrychleji. Přece jen je to relativně civilizovaná země a nás láká divočina v Libyi. Konečně se blížíme k tunisko-libyjské hranici. Všude kolem cesty postávají chlapíčci s kanystry a prodávají pašovaný benzin z Libye. Ptáme se na cenu. Pohádková. Litr benzinu stojí v přepočtu kolem pěti korun. Naftu nikde nemají. Kluci ze Subarky váhají, ale nakonec nekupují. Bůh ví, jaká je to kvalita. Radši počkáme do Libye. Dobře udělali. V Libyi je ještě levněji.

Konečně jsme na hranicích. Před tuniskou celnicí dvě fronty. V jedné stojí domácí, v druhé Libyjci. Po chvíli váhání se řadíme do fronty Libyjců. Dobře jsme udělali, jde mnohem rychleji, a hlavně jsem pak zjistili, že je určena cizincům, v té druhé by nás nevzali. Asi po hodině se dostáváme na řadu. Vyplnit spoustu papírů, naštěstí v Tunisku se mluví i francouzsky. Celník chvíli obchází naše auta, něco takového tu ještě nikdy neviděl. Pak konečně vezme razítko a cesta je volná.

Za územím nikoho jsou opět dvě fronty. Tentokrát stojíme mezi Tunisany. Vybíhám dopředu zjistit, co je potřeba. A ouha. Nikdo z celníků neumí jinak než arabsky. Ještěže jsem se stihl dostat alespoň k 9. lekci arabštiny. Krkolomně, rukama nohama, se dohaduji. Je potřeba vyplnit několik papírů. Naštěstí se k nám přidal jeden Libyjec, který umí anglicky. Po chvíli přichází též náš domluvený průvodce od místní cestovky. Samozřejmě to byl tajný, předposlední den mu vypadla pistole. Umí krkolomně anglicky. Nicméně papíry vyřizuje bez problémů. Pasové odbavení je hotové.

Nové libyjské značky

Přichází elegantní černoch v perfektním černém obleku. Skvělou angličtinou nám vysvětluje, že je zástupce místního autoklubu a že s námi vyřídí všechny formuláře. Vyplní několik papírů a někam odchází. Asi po půl hodině, když jsme již mírně nervózní, přichází zpět a nese dva páry čerstvě ručně vyklepaných poznávacích značek. Každé auto jedoucí v Libyi musí místní poznávací značku napsanou arabským písmem. Přidrátováváme je na auta. Konečně můžeme do Libye. Celá hranice nám trvala asi tři a půl hodiny. Na arabský svět úspěch.

Asi 30 km za hranicí je první místní pumpa. Mají jen benzin. Kluci si kupují do Subarky. Nabírají plnou a do všech kanystrů. Cena fantastická – litr v přepočtu za míň než 4 Kč. To se to jezdí. U druhé pumpy mají konečně i naftu. Nabíráme plnou – to je 360 litrů.

Konečně poušť

Přespáváme v poušti ve spacácích vedle aut a konečně začíná to, o čem jsme snili. Jedeme napříč pouští. Sice zatím po asfaltu, ale již je to Saharu. Večer jsme již skoro v Ghadámesu, což je staré pouštní město. Dříve sloužilo jako překladiště pro velbloudí karavany před průchodem těmi nejsuššími částmi pouště. Asi 30 km před městem se nacházejí v poušti malá jezírka. Jarda u nich vloni byl, na své první cestě v Libyi (tenkrát jeli VW Transportérem – ponorkou vyrobeným v 50. letech).

Podle gépéesky zahýbáme ze silnice do pouště. Cesta je zpočátku jasná. Po chvíli následuje ale jen změť stop v písku. Na povrchu slabá pevná krusta a pod ní jemný tekoucí písek. Místní tomu říkají feš-feš. Pokračujeme dál. Růžena se pomalu zabořuje. Musím řadit jedničku, a v tu chvíli je konec. Jak jsme zpomalili, zadní náprava se zabořila a za chvíli beznadějně stojíme. Tak je to tady, poprvé jsme zapadli. Rozděláváme si spaní a čekáme do rána.

4 x 4 je nutnost

Po rozbřesku vyndáváme z nástavby přední kardan a lezeme pod auto. Kardan jsme měli přes Evropu vyjmutý, abychom snížili spotřebu. Růžena má naštěstí velkou světlou výšku, a tak nemusíme heverovat. Nasazujeme kardan. Pak chvíle napětí. Za volant usedá Jarda, je na něm řada. Dává redukci a jedničku. Pomalu zasouvá přední náhon. Přidá plyn, pustí spojku... a jedeme. Růžena se vytáhla na krustu a jede jako nic. Oceňujeme jízdní vlastnosti. Přeci jen je to pořádný teréňák. Subarka se mírně boří, ale se zapnutým náhonem na všechny čtyři jede dál.

Kočkopes

Růžena je takové zvláštní auto. Zkonstruovali ji v roudnických strojírnách. Vzali nápravy z Pragy V3S, přidali k nim místo lisťáků spirálové pružiny, svařili nový rám, na něj posadili motor z Avie, nad něj kabinu z Tatry 815, za motor připojili hlavní převodovku z Karosy, za ni přídavnou. Skládačka, ale s výbornými jízdními vlastnostmi. Dokonce vyhrála test NATO na univerzální střednětonážní nákladní vozidlo. Bohužel pak z velkých obchodů nějak sešlo.

Hřebíková cesta

Z Ghadámesu nás čeká cesta Hamadou Al Hamra. V překladu červená kamenitá poušť. Čeká nás 560 km mimo silnici. Podle GPS odbočujeme z asfaltky. Nabíráme směr jihovýchod a začíná velké dobrodružství.

Hamada je zpočátku rovná jak placka. Podklad je drobný štěrk. Pro Růženu ideální terén. Hasíme si to šedesátkou. Subarka se činí, ale za chvíli přichází první defekt pneumatiky. Přecejen osobní pneumatiky méně vydrží. Kluci ji zručně vymění a uháníme dál. Asi po 10 kilometrech má Subarka druhý defekt. Dochází nám, že to začíná být vážné. Kolo vyměníme a přendáváme vše do Růženy. V Subarce zůstává jen řidič a navigátor. Dál pokračujeme již pomaleji. Pavel za volantem Subarky opatrně vybírá cestu. Přesto přichází třetí defekt. Nasazujeme poslední náhradní kolo. Příště již budeme muset lepit. Bezdušovky. Naštěstí k dalšímu defektu již nedošlo.

Vlastní Dakar

Po jednom a půl dni přijíždíme k hraně hamady. Sjíždíme prudký sráz a blížíme se k písečné poušti Erg Ubari. Písek objíždíme po rozhraní mezi kamenitou a písečnou pouští. Cesta začíná být sjízdná jen s velkými obtížemi. Místo po štěrku jedeme po kamenech o průměru tak 20–30 cm. Před Subarkou musíme „uklízet“ cestu. Jirka běží před ní a odvaluje ty největší kameny. Průměrná rychlost asi 1,5 km za hodinu. Teplota na sluníčku určitě přes 40 stupňů.

K večeru se již písku nemůžeme vyhnout. Dokud je vodorovný, je to dobré. Subarka jede po povrchu, pokud se jí podaří nabrat alespoň 30 km v hodině. V Růženě řadím redukci a přední náhon. Jedem tak 20, ale zato pořád.

Jak přes duny

Za chvíli přichází první větší duna. Kluci se Subarkou se rozjíždějí, co to jde, a podařilo se. Vyhoupli se až na vršek duny. S Růženou je to horší. Nemáme rychlost. Pod vrcholem duny se zahrabáváme. Řadím zpátečku a sjíždím zpět. Druhý pokus. A opět nic. Znovu. Zase nic. Všichni vystupují a přemýšlíme co dál. Já to zkouším ještě jednou. Najíždím ze šikma. Motor řve v plných otáčkách. Auto mi ujíždí do boku, ale nakonec se podařilo. Vyjel jsem nahoru.

Teď nás čeká sjezd. Od místních Tuaregů jsme si nechali poradit, jakou technikou se přes duny jezdí. Nahoru se jezdí tak, že se auto rozjede co nejrychleji, zařadí se vyšší stupeň a setrvačností se vyjede nahoru. Navrchu se zastaví. Zařadí se nejnižší rychlost a velmi pomalu se sjíždí dolů. Pod koly se utrhne malá lavina písku a dolů se jede jako na sáňkách. Bohužel s Růženou to moc nejde. Aviácký motor je příliš slabý, proto musíme mezi dunami kličkovat a hledat průjezdy.

Teď už je to zábava

Po 4 dnech dojíždíme k silnici. Sláva. Podařilo se. Za sebou máme 560 km napříč pouští. Dále nás čeká 800 km po silnici dále na jih. Až do města Ghát. To jsme již uprostřed Sahary na jihozápadní hranici Libye. Kolem Ghátu leží fantastické pohoří Akakkus. Pískovcové hory a věže zaváté pouštním pískem. Na pískovcových věžích jsou pod převisy prehistorické malby dávných pastevců, kteří zde žili v dobách, kdy Sahara byla zelená. Postupně jich nacházíme velké množství.

V Akakkusu trávíme tři dny. Zkoušeli jsme několik velkých dun, ale ani jednou jsme neuspěli. Růžena nemá rychlost. Naštěstí vždy to bylo kudy objet.

Poušť byla drsná, ale krásná. Určitě pojedeme někdy příště znovu. Naše zkušenosti jsou k nezaplacení a zážitky máme na celý život.

Jan Bím, květen 2002