Pamír je třetím nejvyšším světovým pohořím a díky své centrální poloze vůči ostatním asijským velehorám je právem nazýván střechou světa. Jeho popularitu zastiňuje jižněji položený Himálaj, právě proto ale láká zejména cestovatele, kteří chtějí objevit něco nového. Jeho rozlehlé prostory zpřístupňuje unikátní horská silnice, tzv. Pamírský trakt. Ten propojuje odlehlý východ Tádžikistánu s jižním Kyrgyzstánem a otevírá širokou náruč velehor nejen horolezcům, ale i běžným cestovatelům, kteří jsou ochotni snášet trochu nepohodlí.

Po příletu do tádžické metropole Dušanbe strávíme tři úvodní dny v mimořádně malebných Fanských horách, které jsou součástí mnohasetkilometrového pásma Pamíro-Alaje. U nádherné soustavy jezer mezi horskými pastvinami, elegantními vápencovými štíty a ledovcovými stěnami se zde dobře zaklimatizujeme na vysoké nadmořské výšky pamírské trasy. Ta nás během deseti dnů provede srdcem Pamíru – krásně zbarvenými kaňony mohutných řek, vyprahlými náhorními planinami, kolem rozlehlých jezer i přes vysokohorská sedla včetně nejvyššího Ak-Bajtal (4655 m) – až do Kyrgyzstánu, kde se ocitneme tváří v tvář sedmitisícovému Piku Lenina. Poté se přehoupneme přes východní pásma Pamíro-Alaje do Oše, města s tisíciletou historií, kde naše putování ukončíme. Cestou se budeme věnovat pěším výletům v horách i prohlídkám pamětihodností na této větvi dávné Hedvábné stezky. Projedeme také pověstným Vachánským údolím podél hraniční řeky Pjanž, jež bylo teprve nedávno zpřístupněno cizincům a nabídne nám výhledy na sedmitisícovky afghánského Hindúkuše. Několik náročnějších pěších túr bude možné alternovat nenáročným programem.

Jordánsko je země, která kromě kulturního a historického bohatství ukrývá jedinečné přírodní skvosty a místa, jež lze navštívit a poznat pouze po svých. Vydejme se napříč nejkrásnější pouští Jordánska – Vádí Ram  – a zažijme jedinečné trekařské dobrodružství! Jedním z vrcholů naší cesty bude výstup na nejvyšší horu rezervace – Džabal Um al-Haším s bezprostředními výhledy do Saúdské Arábie. To vše uskutečníme za doprovodu místního průvodce, nalehko a s komfortem plné penze a potřebné vody po celou dobu pobytu v poušti. 

Kromě pouštní výpravy nás čekají i další místa, jež jsou neodmyslitelně spjata s Jordánskem a kde se přímo nabízí udělat si také příjemný pěší program: biosférická rezervace Dana s impozantními skalními úrvary a skalní město Petra .

Ázerbájdžán je největší kavkazský stát, který je turisty neprávem opomíjený, ačkoliv má rozhodně co nabídnout. Směsice islámských, zoroastrijských, perských a sovětských vlivů, do nichž dnes promlouvá moderna štědře placená petrodolary, nabízí velice netradiční mix. Zaměříme se na jeden z nejchudších regionů země u hranic s Ruskem, respektive Dagestánem, kde žijí převážně tzv. Lezginci (Lezgové) se svou svébytnou kulturou а jazykem. Právě zde se nachází malebné horské louky, divoké řeky a vodopády i čtyřtisícové skalní štíty Velkého Kavkazu. Jde o turisticky mnohem méně navštěvovanou oblast, než jsou hory v sousední Gruzii, přitom rovněž nabízí ohromující přírodní scenérie.

Trasa našeho zájezdu v jihovýchodním cípu Velkého Kavkazu představuje sedmidenní okruh dlouhý zhruba 80 km, který vede několika dramatickými údolími mezi bohem zapomenutými vesničkami. Jelikož jde o chudý a turisticky nepříliš rozvinutý kout Kavkazu, ubytování zde bude velice jednoduché – často budeme mít k dispozici jen pár pokojů. O to větší však zažijeme pohostinnost místních obyvatel, kteří nám pro pobyt v horách zajistí plnou penzi (v ceně). Půjdeme vždy nalehko – zavazadla nám budou po celou dobu převážet terénní auta.

Treking přes Vysoký Atlas je právem zařazován mezi nejhezčí treky světa. Budeme putovat po dávných karavanních stezkách dodnes využívaných místními pastevci, setkáme se s Berbery – místními obyvateli žijícími v harmonii s přírodou v kamenných vesničkách přilepených na úpatí majestátných hor. Překonáme několik třítisícových sedel a vrcholem naší cesty bude výstup na čtyřtisícový Džebel Toubkal, nejvyšší horu severní Afriky.

Celý trek absolvujeme v péči místního doprovodného týmu, zavazadla nám ponesou muly a o naše stravování se postará zkušený a zodpovědný kuchař. Spát budeme podle možností v horských chatách, u místních vesničanů a ve zcela neobydlených oblastech nám naši průvodci postaví stanový tábor.

Začátek a konec našeho pobytu věnujeme společné či individuální prohlídce Marrákeše, jednoho z nejkrásnějších marockých měst, pulzujícího autentickou severoafrickou exotikou.

Francouzský zámořský departement Réunion je jeden z mála ostrovů Indického oceánu, kam se nejezdí jen kvůli plážím a azurovému moři. Pláže se nacházejí jen na části pobřeží a směrem do vnitrozemí prudce stoupají neobyčejně krásné hory, jaké v Evropě nenajdeme. Hrany kráterů vyhaslé centrální sopky tvoří bizarní hřebeny s většinou nedostupnými vrcholy. Lávové homole se strmými svahy jsou zarostlé bujnou vegetací, ale přesto se po jejich úbočích vinou stezky, jež sestupují do hlubokých kaňonů a šplhají do vysokých sedel. Přivedou nás i na nejvyšší horu ostrova Piton des Neiges (3070 m), kde budeme při západu či východu slunce obdivovat hory vystupující z moře mraků či ze skutečného oceánu, na jehož obzoru se na vlastní oči přesvědčíme, že Země je kulatá.  Unikátní vulkanický masiv s často endemickou tropickou i subtropickou flórou je plným právem chráněn jako NP Réunion . Ostrov je zkrátka rájem pro romantické duše, kterým nevadí batoh na zádech.

V klidném tempu obkroužíme nejvyšší horu skrze krátery Salazie, Mafate i Cilaos, vykoupeme se v kaňonu řeky Galets a tajuplným horským pralesem pronikneme až k vyhlídce na nejefektnější vodopád ostrova Trou de Fer. V závěrečných dnech zájezdu si užijeme koupání a odpočinek na plážích Indického oceánu, ale s dopomocí pronajatých minibusů stihneme vyjet i na efektní vyhlídku Maïdo, ze které shlédneme na větší část trasy našeho pěšího treku, a absolvujeme i závěrečnou túru unikátní sopečnou kalderou jednoho z nejaktivnějších vulkánů světa Piton de la Fournaise až k jeho vnitřnímu kráteru.

Horní Svanetie má právem pověst nejkrásnější oblasti Kavkazu. Na horská údolí tu z jedné strany shlíží několik pětitisícových vrcholů hlavního kavkazského hřebene a z druhé čtyřtisícový Svanetský hřbet. V zabydlených údolích s bohatými horskými loukami pod ledovci a zasněženými štíty zůstala zachována středověká architektura horských sídel. Ve věžatých vesnicích se mluví svansky, dlouho tu přežívalo svérázné zvykové právo a krevní msta. Pro svou odlehlost a bojovného ducha Svanetie během historie často sloužila jako úkryt pro církevní relikvie z celé Gruzie. Drobné svanské kostelíky, některé z nich úctyhodného více než tisíciletého stáří, jsou skutečnými pokladnicemi gruzínského sakrálního umění.
Trasu treku tvoří souvislý osmidenní okruh Svanetií. Začneme pod Ušbou, nejkrásnějším vrcholem oblasti, stavíme se v hlavním městečku Mestii, přes odlehlé vesnice a hřbety Horní Svanetie přejdeme až do nejunikátnější vesnice Ušguli a odtud se budeme vracet po Svanetském hřebenu. Noclehy jsou v místních horských rodinných penzionech, vyznačujících se mimořádnou pohostinností, a zavazadla nám od jednoho k druhému poveze terénní auto.
Cestou z hor se zastavíme u moře a navštívíme katedrály a kláštery ve městě Kutaisi a jeho okolí, zdejší klášter v Gelati je zapsán na seznam UNESCO.

Thušsko je nejizolovanější horská oblast Gruzie, od centrální části země je odříznutá hřbetem Vysokého Kavkazu. Údolí se tu stáčejí už směrem na sever do muslimského Dagestánu. Z křesťanské Gruzie se do Thušska chodilo přes vysoká horská sedla od jihu. Jedním z nich, sedlem Abano (2920 m), vede od 80. let minulého století prašná silnička a učinila z něj nejvyšší sjízdné sedlo na Kavkaze. Thušové dnes po většinu roku žijí v podhorských nížinách a do svých starých vesnic plných pevnostních staveb a strážních věží se vracejí jen na pár letních měsíců. V tu dobu ožívají odlehlá horská údolí pohanskými i křesťanskými slavnostmi. Pokřesťanštěné pohanství je tu stále živé a pohanských svatyní je tu po vesnicích rozeseta více než stovka. Na přelomu července a srpna thušské vesnice slaví jedna po druhé své největší svátky.
Thušsko je i jedním z gruzínských národních parků, chrání se tu unikátní horské lesy a ekosystémy i vyhynutím ohrožené druhy velkých kavkazských savců: kozy bezoárové, kavkazští tuři a stále se ještě čeká, zda se z říše zkazek nevrátí i leopard.
Trasa treku vede podél dvou hlavních thušských údolí, při přechodu mezi nimi překonáme hřbet se sedlem ve výšce 2900 m. V severním údolí, kudy vede hlavní stezka přes hory do sousedního Chevsurska, ukazuje množství strážních věží na blízkost Dagestánců a Čečenců, v méně navštěvovaném jižním údolí projdeme odlehlými, už ne tak důkladně opevněnými vesnicemi. Turisté sem dorazí jen zřídka. Osady jsou tu posazeny vysoko ve svazích i přímo na horských hřbetech, odkud nás čekají překrásné výhledy z cest po horských hřebenech. 
Cesta do hor a z hor vede přes Kachetii. Je to nejvyhlášenější vinařská oblast Gruzie a místo s bohatou historií a s řadou významných kostelů a klášterů. Zastavíme se tu jak v katedrálách, tak i u vína.

V jihozápadní Gruzii leží v nevelké vzdálenosti od sebe několik atraktivních horských oblastí výrazně odlišného charakteru. Některé z nich jsou pro svoji odlehlost a chybějící infrastrukturu turisty skoro nenavštěvované. Náš program spojuje několikadenní pěší trasy ve čtyřech z nich.

Nejznámější a nejnavštěvovanější  jsou hory národního parku Bordžomi-Charagauli, pokryté lesy a alpinskými loukami. Na jaře a v časném létě si tu lze vychutnat výhledy ze svěže zelených rozkvetlých horských hřbetů. Zvolená trasa Panorama trail nabízí asi ty nejkrásnější v celém parku.

Oblast Džavacheti je také nazývána gruzínským Tibetem. Náhorní planina s výškou kolem 2000 metrů a s množstvím jezer je nejchladnější oblastí země. Protíná ji výrazný vulkanický hřbet s nejvyšší horou gruzínského Malého Kavkazu Didi Abuli  (3301 m). Oblast byla centrem tajemné megalitické kultury, která v širokém okolí zanechala řadu staveb. Nejpodivuhodnější z nich jsou dvě rozlehlé pevnosti, za kterými musíme vystoupat k vrcholkům hor až do výšky přes 2700 metrů.

Klášter Vardzia je oblíbeným turistickým cílem, málokdo si však pěšky projde i působivý kaňon řeky Mktvari. V údolí je i řada dalších skalních klášterů a obydlí, jsou zde vesnice s kamennými domy s plochými travnatými střechami, je tu jeden z nejlépe dochovaných gruzínských hradů i ruiny pevností a megalitických staveb. Oblast bývala důležitým centrem gruzínské říše v období Zlatého věku Gruzie ve 12. a 13. století.

V horské Adžárii žijí gruzínští muslimové. Jejich vesnice s dřevěnými mešitami leží v lesnatých západních svazích směrem na Batumi. Na tři letní měsíce se se svými stády krav stěhují do letních pasteveckých sídel těsně pod hřebeny hor. Chodí se tu horskými pastvinami mezi malebnými vesničkami s charakteristickými dřevěnicemi. V horách bez ubytovacích zařízení využijeme pohostinnosti místních a noci strávíme v jejich dřevěných baráčcích.

Mezi horami přejíždíme v minibusu, na výjezd pod Didi Abuli budeme potřebovat terénní auta. Spíme vždy pod střechou, většinou ve výškách kolem 2000 metrů, několikrát ve spartánských podmínkách.

Thušsko a Chevsursko jsou dvě nejodlehlejší oblasti gruzínského Kavkazu. Potoky a řeky, které tu pramení, už netečou do Gruzie, ale na sever do Dagestánu. Z Gruzie vede do Thušska jediná cesta – přes sedlo Abano (2920 m), které je nejvyšším sjízdným sedlem nejenom Gruzie, ale i celého Kavkazu. Větší část roku je kvůli sněhu pro auta neprůjezdné. Naprostá většina Thušů a Chevsurů se do starých domovů vrací se svými stády jen v létě. Na pár měsíců v roce tak ožívají izolovaná horská údolí se starobylými vesnicemi, kde ke každé z nich patřila řada opevněných strážních věží a stará sídla tu sloužila jako rodinné pevnosti. Do dnešních časů tu přežilo pokřesťanštěné pohanství. Vedle několika kostelů je tu více než stovka pohanských svatyní. Křesťanské i pohanské rituály a slavnosti jsou tu stále živé.
Trasa našeho treku vede dvěma vysokohorskými oblastmi, ve kterých se dochovalo nejvíce pevnostních staveb. Půjdeme nalehko a na cestě nás čeká přechod dvou vysokohorských sedel, vysokých téměř tři a půl tisíce metrů. Batohy naložíme i na hřbety koní, kteří nás na části naší cesty budou doprovázet. Trek ukončíme pod masivem Kazbeku (5033 m), a to výstupem k horskému kostelíku Tsminda Sameba, jehož silueta s bíle zářícím vrcholem Kazbeku v pozadí se stala jedním ze symbolů Gruzie.
Při přejezdu z Tbilisi do hor a zpět nás čekají opevněné kostely a kláštery a především původní hlavní město Gruzie Mccheta  s nejvýznamnějšími církevními památkami v zemi.

Ománské hory dosahují až třítisícové výšky. Poměrně snadno přístupné z vnitrozemí lámou se náhle do často více než kilometrových příkrých skalních stěn, padajících dolů do vádí směřujících na sever k moři. Do těchto skalních srázů vesničané vystavěli cesty spojující jejich zelené horské oázy s horskými hřebeny. Terén byl tak srázný, že bylo často nutné ve svazích vystavět schodiště čítající v některých případech i tisíce schodů. Najdeme tu lidská sídla, nad jejichž umístěním zůstává rozum stát - příkladem může být vesnice položená ve skalní kapse uprostřed kolmé stěny nejvyšší hory Ománu Džabal Šams. Kdekoli se objeví zdroj vody, tam je i oáza s datlovými háji, často vysoko v horách, napájená systémem zavlažovacích kanálů - faladží, někdy vedených ve skalnatých úbočích stovky metrů nade dny údolí. Slunce je tu sice silné, ale klima vysoko nahoře na hřebenech a náhorních planinách je po celý rok příjemné a v zimě i překvapivě chladné.
Pod horami je o dost tepleji. Čekají nás tu sevřené skalnaté kaňony, včetně ománského „Grand kaňonu“, projdeme se datlovými oázami u horských pevnostních vesnic. Pěší turistiku doplňují prohlídky hliněných hradů a historických měst v podhůří a návštěva velkého týdenního trhu v Nizwě.