Geografické informace

Název oficiální:  

• Íránská islámská republika
• Džomhúrí-je islámí-je Írán

Rozloha:

•  1 648 000 km2

Počet obyvatel:

• 65,4 milionů (odhad na červenec 2007) 

Státoprávní uspořádání:

• teokratická republika
• územní členění: 30 provincií.

Hlavní město:

• Teherán (cca 8 mil. obyvatel)

Nejvýznamnější města:

• Mašhad
• Isfahán
• Tabríz
• Karadž
• Šíráz

Jazyk:

•  perština (ovládá zhruba 58 %), dále se mluví turkicky (28 %), kurdsky (9 %), lúrijsky, balúčsky, arabsky a turecky (celkem 7 %).

Národnostní složení:

• Peršané 51 %, Ázerbájdžánci 24 %, Gílánci a Mázanderánci 8 %, Kurdové 8 %, Arabové 3 %, Lúrové 2 % a Turkmeni 2 %.

Náboženství:

•  98 % muslimové (šíité 89 %, sunnité 9 %), zbytek zoroastriáni, židé, křesťané, baháí.

Přírodní poměry:

• Írán leží mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem a je obklopen na severu až 5605 m vysokým pohořím Elbroz a na jihu pohořím Zagros. Na jihozápadě zasahuje do Íránu rozsáhlá Mezopotámská nížina.
• Ve vnitrozemské vysočině se vyskytují četné pánve pouštního charakteru. Oblast přechází směrem na východ v poušť Lut. Na severu navazuje pušť Kavír (Velká solná poušť).
• Ve městech na severu a západě je přes den horko a v noci chladněji. V jižních oblastech Íránu panuje pouštní suché horko s teplotami i přes 40 °C. V oblastech na jihu či v poušti prší opravdu pouze výjimečně. 

Hospodářství:

• 38 % rozlohy země je sice zemědělsky využíváné, ale jen díky podzemním umělým zavlažovacím systémům. Vedle pšenice, ječmene, citrusů a cukrové řepy se pěstuje hlavně na export tabák, čaj, pistácie a datle. Významný je také chov jeseterů kvůli kaviáru, bělic a rejnoků v Kaspickém moři.
• Zásoby ropy a zemního plynu v Perském zálivu, Kaspickém moři a v severovýchodním pohraničí tvoří společně s nalezišti uhlí, mědi, niklu a chromu základnu těžkého průmyslu, který přináší 85 % všech výnosů z exportu a je převážně kontrolován státem.
• Tradiční manufaktury jako tkalcovny koberců nebo dílny na zpracování mědi a stříbra jsou sice podporovány státem, ovšem přesto stále více ztrácejí na významu.

Praktické informace

Cestovní doklady a víza: 

• Pro udělení turistického víza potřebujete pas platný minimálně 6 měsíců po návratu a pro udělení víza musí mít alespoň 1 stránku volnou. Zkontrolujte si, zda nemáte poškozený pas. 
• Turistická víza se udělují jednovstupová maximálně na 30 dní, vyplňují se 3 vízové formuláře a přikládají se 4 fotografie pasového formátu, kopie zadní strany pasu a kopie či rezervace letenky. Nedoporučujeme žádat o vízum do pasu s izraelským razítkem.

České zastupitelské úřady:

• Velvyslanectví ČR v Teheránu

Měna:

• 1 íránský rijál (IRR) = 100 dinárů
• Platební karty a šeky: Síť bankomatů sice není tak hustá, jako v západní Evropě, nicméně existuje. Akceptovány jsou karty MasterCard. Kreditními kartami můžete platit ve větších obchodech, obchodech se suvenýry, avšak pouze ve větších městech. Obecně lze však doporučit kreditní kartu jako záložní zdroj peněz po dolarové hotovosti. 

Důležitá telefonní čísla:

• policie (110)
• první pomoc (123)
• informace o telefonních číslech (118 - je nutno znát adresu volaného)
• mezinárodni předvolba: +98

Posun času:

• GMT/UTC + 3,5 hodin.; oproti ČR tedy +2,5 hodin v době zimního času a 1,5 hodin v době letního času.

Spojení s ČR:

• Internet je dostupný ve všech větších městech a turistických střediscích za velmi nízké ceny.
• Telefonování:
  • Místní telefon - V každém větším městě jsou centra volání do zahraničí, volání je levné.
  • Mobilní telefon - Írán je územně rozdělen mezi 3 místní operátory. Aktuálně má roamingovou smlouvu se všemi podepsán pouze T-Mobile CZ. Ani to však neznamená, že si všude zavoláte. Pokrytí není souvislé a ještě záleží na řadě technických okolností. Uživatelé mobilních telefonů musí také počítat s vysokou cenou volání – Írán patří do nejvyšších tarifních pásem. Na přesné ceny se informujte u svých operátorů. 

Bezpečnost a zvyklosti:

• Vzhledem k tomu, že státní zřízení disponuje silnou bezpečnostní složkou, je Írán zemí bezpečnou. Místním zvyklostem však odporuje pohyb osamělých žen po ulicích města po setmění. Zejména na malých městech se může „zbloudilá“ turistka setkat s „péčí“ místní policie, která jí neprodleně odveze do hotelu… Přes nízkou míru kriminality ale doporučujeme dodržovat běžná, ale účinná bezpečnostní opatření.
• Předpisy ohledně ošacení jsou velmi přísné a je třeba je dodržovat: ženy jsou povinny nosit šátek zakrývající vlasy, svrchní díl oděvu s dlouhými rukávy a zakrývající boky a stehna (plášť či delší košile), obě pohlaví pak dlouhé kalhoty. Na veřejnosti je rovněž třeba se vyhýbat projevům vzájemné náklonosti. Nerespektování těchto pravidel může v krajních případech vést k zatčení.

Stravování:

• Stravovat se lze velmi dobře v místních restauracích nebo jakýchsi MacDonaldech po íránsku. Tradičním jídlem je kebab (masový špíz, zajídá se chlebem nebo rýží) nebo pečené kuře s rýží. K pití se servíruje silný čaj, případně voda v konvici s ledem. Nejoblíbenější (a často i jedinou) snídaní v místních čajovnách jsou míchaná vejce s rajčaty a chlebová placka.

Očkování: 

• Potřebné informace o očkování naleznete zde.

Jízda na silnicích:

• vpravo

Elektřina:

• Převážně napětí 220 V/50 Hz, zástrčky – evropská dvouvidlice. Síť, zejména na venkově, trpí výpadky.

Fotografování a filmování:

• V zásadě bez potíží, šíitský islám nemá problém se zobrazováním člověka. Zejména v mešitách je však nutno respektovat věřící a nerušit je. A samozřejmě nefotografovat při případných projevech nesouhlasu. Obsah vaší paměťové karty vám mohou přepálit na CD za mírný poplatek v internetových kavárnách.

Celní předpisy:

• Dle íránských předpisů smí cizinec přivézt: fotoaparát, videokameru, dalekohled, příruční hudební nástroj, počítač (vše po 1 ks). Zatím nikdy množství těchto věcí nekontrolovali, ale může se to stát.
• Do Íránu se striktně nesmí přivážet: alkohol, výrobky z vepřového masa a jakékoliv pornografické materiály.

Turisticky zajímavé oblasti

Alamut

V údolích pohoří Elborz se nachází několik hradů sekty assasínů. Nejznámějšími jsou hrady Alamut (u vesnice Gázor Chán) a Lambesar. Hrad Alamut byl původně postaven r. 860. Asasíni ho do své moci získali až r. 1090.
Asasíni bylo tajné hnutí šíitské sekty ismáílíje, které vzniklo ve 2. polovině 11. století a zaniklo asi o dvě stě let později. Asasíni jsou pouze považováni za nájemné vrahy, které jejich vůdce, jemuž byli oddáni, posílal odstranit ze světa jemu nepohodlné představitele seldžukovského státu atd. „Stařec z hor“, hlava asasínské sekty, si podle legendy zajišťoval naprostou poslušnost členů bratrstva tím, že jim ukázal, jak bude vypadat rajská zahrada, kam se dostane každý bojovník, který padne při plnění úkolu.

Bísotún

Bísotúnský skalní nápis, dříve nazývaný Behistúnský, se nachází na skále u vesnice Bísotún, v předhůří pohoří Zagros, vzdálené asi 30 km SV od města Kermánšáh ve směru na Hamadán, na staré karavanní cestě. Nápis je v klínovém písmu ve třech jazycích, které se užívaly v achajmenovské říši – elamštině, akkadštině a staroperštině. Nad nápisem je obraz boha Ahuramazdy, pod nímž stojí vítězný král s devíti spoutanými vzbouřenci. Nápis je 25 metrů široký a 15 metrů vysoký a sestává z 1200 řádek textu. V r. 2006 byl po rekonstrukci zapsán na seznam památek UNESCO.

Bišápur

Bišápur byl hlavním městem v době vlády sásánovské dynastie (2.–7. století). Starověké město leží na levém břehu řeky, na pláni, kde řeka opouští hory a vtéká do údolí. Na skalách v údolí kolem řeky nechali sásánovští králové zachytit svá vítězství na několika reliéfech. Reliéfy nesou prvky římského umění – řady vojáků, zajatci atd. Také na mozaikách jsou zřejmé římské prvky. Některé mozaiky byly odvezeny do Louvru a některé do Teheránského archeologického muzea.

Bišápur má typické uspořádání sásánovského města. Nalézá se v údolí, proto byly jeho vchody snadno hájitelné. Boky města byly chráněny strmými srázy.

Na severu města jsou pozůstatky chrámu ohně. Jedná se o budovu se čtvercovým půdorysem, která je zapuštěna 7 m pod úroveň okolního terénu.

Poblíž chrámu jsou pozůstatky paláce, který je tvořen velkou místností křížového půdorysu zastřešenou kupolí. Dochovaly se zbytky venkovní zdi a chodby.

Čoqá Zambíl (zikkurat) a Haft Teppe (Sedm pahorků)

Zikkurat je stupňovitá věž se třemi až sedmi stupni. Schodištěm šlo vystoupat ke chrámu. Tyto stavby se stavěly v Mezopotámii a Elamu v době kolem 3 tisíciletí př. Kr.

Zikkurat Čoqá Zambíl je nejlépe zachovanou ukázkou elamské architektury a jednou z nejdůležitějších íránských památek. Je nejlépe dochovaným zikkuratem nejen v Íránu, ale i v celé Mezopotámii. R. 1979 byl zapsán na listinu UNESCO. Měl původně pět soustředných poschodí, ale do dnešní doby se dochovaly tři o celkové výšce 25 metrů. Původní výška byla asi 50 m.

Archeolog Ezzatolláh Negahbán objevil r. 1965 Haft Teppe, což jsou pozůstatky elamského města. Z peněz UNESCO bylo v Haft Teppe postaveno muzeum, na místě muzea zničeného za války Iráku s Íránem. V Haft Teppe lze vidět pozůstatky elamského města z 2. tisíciletí př. Kr. Nalézá se zde hrobka Tapati Ahara, elamského vládce tohoto města. Lze shlédnout také pozůstatky několika zikkuratů, hrobek a chrámů.

Esfahán

Je třetím největším městem v Íránu za Teheránem a Mašhadem. Má asi 2 miliony obyvatel. Esfahán je hlavním městem stejnojmenné provincie. Maidáne Emám Chomejní (Náměstí Emáma Chomejního) je zapsáno na seznamu UNESCO. Rozkládá se v úrodné nížině na březích řeky Zájande, v nadmořské výšce 1570 m.

Íránci považují Esfahán za nejkrásnější město Íránu. Říká se, že kdo neviděl Esfahán neviděl Írán. Má přídomek Nasfe džahán, „polovina světa“. Je významným centrem kultury a vzdělanosti. Dokonce existuje návrh na přesun hlavního města z Teheránu do Esfahánu.

Fírúzábád

Ve Fírúzábádu se nalézají pozůstatky paláce sásánovského krále Ardašíra ze 3. století po Kr. Po porážce svého protivníka Artabana V. na pláních, kde leží dnešní Fírúzábád, zde nechal založit město. Jméno města je odvozeno od slova pírúzí, tj. vítězství. Ardašír si nechal vystavět město a palác s překrásnými zahradami, rozloženými vedle silného vodního pramene. Palác je prvním palácem na území Persie, jenž je zaklenut kupolí.

Hamadán

Hamadán se nachází v nadmořské výšce 1829 m na úpatí hory Alvand. Klima Hamadánu je velmi příjemné v létě a velmi studené v zimě.

Moderní Hamadán byl vystavěn podle plánů německého architekta Karla Fritche. Centrum tvoří kruhové náměstí Emáma Chomejního, ze kterého vybíhá šest ulic.

Patří k nejstarším perským městům. Byl vystavěn na místě starověkých Ekbatan, které byly sídelním městem Médů už v 7. století př. Kr. a po vytvoření persko-médské unie se staly letním hlavním městem achajmenovské říše. V 7. století padl do rukou Arabů, ve 12. a 13. století seldžuckým Turkům a ve 13. a 14. století Mongolům. V pozdější době byl oblíbeným místem parthských a sásánovských vládců, kteří sem utíkali před letním vedrem.

Chorramábád

Chorramábád je centrem západoíránské provincie Lorestán. Leží na úpatích pohoří Zagros. Převážnou většinu jeho obyvatel tvoří Lorové. Pevnost Falak-o-Aflak leží na kopci uprostřed města a patří k nejimpozantnějším íránským hradům. Postavena byla za doby dynastie Sásánovců, kteří vládli v Íránu od 2. století po Kr. V době dynastie Pahlaví sloužila tato pevnost jako vězení. Hradby jsou vysoké až 22,5 m a nachází se v nich 8 obranných věží z původních 12. Místnosti a chodby jsou rozloženy kolem dvou nádvoří. V současné době se v pevnosti nachází etnologické muzeum provincie Lorestán.

Jazd (Yazd)

Jazd se nachází na rozhraní dvou pouští – Dašte Kavír a Dašte Lút v nadmořské výšce 1200 m. Místní klima je velmi suché, za rok zde spadne asi 60 mm srážek.

Největším problémem Jazdu je nedostatek vody. Největší zásobárnou vody je pohoří Śír Kúh, z kterého přivádí vodu do Jazdu unikátní systém qanátů (podzemní šachty, tunely či potrubí, které nezřídka měří až 45 km).

Architektura starého Jazdu je typická pro suchou pouštní oblast, které je dokonale přizpůsobena. Domy byly stavěny z pálených cihel „omítnutých“ hlínou se slámou. Město je labyrintem úzkých křivolakých uliček. Bazarové uličky jsou zaklenuté kupolemi, které chrání před horkem. Městu dominují bádgíry (klimatizační věže), které slouží pro ventilaci domů a jsou jakýmsi předchůdcem klimatizace. Ve starém městě se nachází několik cisteren, které jsou zapuštěny 8–10 m pod úroveň ulice. Voda v nich byla chlazena až šesti bádgíry. Cisterny sloužily donedávna, protože od zavedení vodovodu do starého Jazdu neuplynula dlouhá doba.

Kermánšáh

Kermánšáh je hlavním městem stejnojmenné provincie. Nachází se 120 km od hranic s Irákem.
Táqe Bostán (Zahradní výklenek) jsou  skalní reliéfy v Táqe Bostán a jsou jedinými sásánovskými reliéfy, které se nalézají mimo území provincie Fárs. Jsou také posledními sásánovskými skalními reliéfy. Nacházejí se ve vytesaném výklenku (táqe) v zahradě (bostán) s jezírkem, odtud pochází jméno místa.

Naqše Rostam

Asi 8 km od Persepole nalezneme skalní stěnu, do které jsou vytesány reliéfy a hrobky ze tří historických údobí – z doby elamské říše, achajmenovské říše a doby Sásánovců. Nejstarší je elamský reliéf datovaný asi 1500 př. Kr., který představuje jednoho z elamských bohů. Místo je pojmenováno podle reliéfu, o němž si lidé mysleli že představuje bájného perského hrdinu Rostama. Ve skutečnosti se jedná o reliéf sásánovského krále Šápura I.

Pasargady

Pasargady byly hlavním městem Kýra Velikého (559–530 př. Kr.) a prvním hlavním městem achajmenovské říše. Nalézají se asi 50 km od Persepole. Dominantou Pasargad je hrobka Kýra Velikého. Celá archeologická lokalita zaujímá 1,6 km² a zahrnuje Kýrovu hrobku, audienční palác, soukromý palác, ruiny Ka´abaje Zardošt (zoroastrovského chrámu ohně) a ruiny pevnosti. Pozůstatky zahrad jsou prvním známým příkladem perské čahárbágh (čtyřzahrady).

Persepolis (Tachte Džamšíd)

Persepolis bývá Peršany nazývána TachteDžamšíd (Trůn Džamšídův), protože se domnívali, že zde sídlil bájný král Džamšíd. Starověký název Persepolis, tj. „město Peršanů“, je pořečtěnou formou staroperského jména pro Persii – Pársa. Tento starověký palác se nachází v dnešní provincii Fárs, asi 60 km od Šírázu. Byla postavena za vlády achajmenovského krále Dareia I. (521–486 př. Kr.). Ve stavbě pokračovali jeho nástupci – Xerxes I., Artaxerxes I. a další.

Nachází se zde paláce, audienční síně, pokladnice, zásobárny, stáje. Ruiny vypovídají o nádheře dvora achajmenovských králů. Celý komplex podle profesora Popa nebyl klasickým hlavním městem, ale pouze palácem sloužícím k rituálním účelům během oslav jarního svátku Nourúz (20. 3. začíná perský nový rok). Hlavními městy achajmenovské říše byly Ekbatany a Súsy.

Město bylo zničeno požárem, který založili vojáci Alexandra Makedonského v r. 331 př. Kr., aby se pomstili za zničení Athén Xerxem I. Požár Persepole je symbolem vyvrácení perské říše.

Palác je vystavěn na 18 m vysoké terase široké 300 m a dlouhé 450 m na úpatí hory Kúhe Rahmat. Jediný přístup na terasu tvoří široké schodiště, které pochází z doby Xerxa I. Jednotlivé schody jsou vysoké jen 10–11 cm. Tato památka byla zařazena do seznamu Světového dědictví UNESCO v r. 1979.

Qazvín

Nalézá se 130 km na západ od Teheránu. Leží ve výšce 1800 m n.m. a má asi 370 000 obyvatel. V 16. století byl po krátkou dobu hlavním městem Persie za vlády safíjovského vládce Tahmáspa I.

Významnou mešitou v Qazvínu je Velká páteční mešita, Masdžede Džome. Zaujímá rozlohu 4000 m². Rozlehlé nádvoří obklopují čtyři ívány. V jižním ívánu je mihráb. Mešita byla postavena v letech 1060–1153, ale později byla mnohokrát přestavována, zejména za vlády šáha Abbáse. Podle legendy byla postavena chalífou Hárunem ar-Rašídem na konci 8. století na místě zbořeného zoroastrovského chrámu ohně. Dva jedenáctimetrové minarety zakončují severní íván a byly restaurovány za doby šáha Abbáse. Nejstarší částí mešity je tzv. Masdžede Hárúní, která přiléhá ke vstupní chodbě.

Soltáníje

„Město sultánů“ se nachází v provincii Zandžán v nadmořské výšce 1900 m. Soltáníje byla hlavním městem říše Ílchánů. Založil ji mongolský chán Arghun na konci 13. století. Město bylo rozšířeno za vlády jeho synů Ghazána a Oldžajtua během 14. století. Největší rozkvět dosáhlo město v letech 1304–16 za vlády sultána Oldžajtua. Sultán Oldžajtu je pověstný tím, že za svůj život čtyřikrát stihl změnit náboženství. Nakonec se stal šíitským muslimem.

Místu v současné době dominuje obrovská hrobka tohoto sultána. Hrobka s kupolí měla původně sloužit k uložení ostatků Alího, zetě a bratrance Proroka Mohammeda a jeho syna Hosejna. Duchovní z Nadžafu odmítli vydat ostatky, a tak je nakonec v hrobce pohřben sultán Oldžajtu. Mauzoleum je 53 m vysoké, průměr kupole je 25 m.

Šíráz

Hlavní město provincie Fárs, která je srdcem Persie. Podle jména této provincie získal jméno jazyk Íránu – fársí (perština). Šíráz je pověstný krásou růží, žen a perštiny… a také básníky. Bývá nazýván městem básníků. Žili zde dva významní perští básníci – Háfez a Sa´dí. Město se nalézá v zeleném údolí obklopeném horami, v nadmořské výšce 1600 m.

Rozvoj Šírázu spadá do 9. a 10. století, byl na čas hlavním městem Persie. Ve 12. a 13. století patřil k největším perským městům. V 18. století za vlády Karíma Chána Zanda se stal znovu na krátkou dobu hlavním městem. Z této doby rozkvětu pochází většina stavebních památek – bázáry, mešity, citadela, cesty i zahrady. Po porážce zandské dynastie Áqá Muhammadem Chánem z dynastie Qádžárovců v 19. století ztrácí Šíráz na významu a hlavním městem se stává Teherán.

Nedílným prvkem perského umění jsou zahrady - např. Bághe Eram nebo Bághe Narendžestán. V pouštní vyprahlé krajině představují ráj, místo, které je místem odpočinku. Zahrady se vyznačují přísným geometrickým uspořádáním, systémem pravoúhlých vodních kanálků, které rozdělují zahradu na čtyři části – čahárbágh (čtyřzahrada).

Šúš (Súsy)

Leží v úrodném údolí na břehu řeky Kerchy (starověká Uknu). Největší dominantou Sús je pevnost, která byla postavena francouzskými archeology na obranu proti arabským kočovnickým kmenům. Pevnost stojí na prehistorické akropoli, kde bylo nalezeno nejstarší osídlení, pak elamské královské budovy a nakonec achajmenovská citadela.

Súsy patří k nejstarším městům na světě. Doklady o osídlení jsou už kolem z období 7000 let př. Kr. První nalezená malovaná keramika pochází z let 5000–4000 př. Kr. První zbytky staveb se datují do let 3800–3300 př. Kr. V polovině 3. tisíciletí př. Kr. zde stávalo hlavní elamské město.

Archeologickou lokalitu lze rozdělit na tři části. Nejzachovalejší je apadana, kde stával palác krále Dareia a další dva paláce. Nalezly se zde dvě tabulky, jedna v elamštině a druhá v babylónštině, které vypovídají o rodovém původu achajmenovských králů. Nyní jsou v Teheránu v archeologickém muzeu. Z královského paláce se dochovaly pozůstatky 72 sloupů a jedna hlavice sloupu ve tvaru býčích hlav.

Šúštar

Městečko se nalézá v provincii Chúzestán pouhých 150 m n.m., na březích řeky Kárun. Podle legendy je druhým nejstarším íránským městem po Súsách. Kdy přesně vzniklo, není známo, ale pravděpodobně bylo založeno někdy v sásánovské době.

Nejvýznamnějšími památkami města je několik mostů, které postavili římští zajatci pro sásánovského krále Šápura I. (241–272), po jeho vítězství u Edesy nad římským císařem Valeriánem r. 260. Valeriánův most, nejdelší z mostů, je 165 metrů dlouhý. Zachovalo se 28 oblouků na levém břehu řeky a 7 na pravém břehu. Byl vystavěn z pečlivě opracovaných kamenů pospojovaných cementem. Na řece byly také v sásánovské době vystaveny tři přehrady, jejichž voda sloužila k zavlažování okolních polí. V Šápurově době se zde pěstovala cukrová třtina. Lze zde vidět také několik vodních mlýnů ze sásánovské doby.

Tachte Solajmán

Tachte Solajmán je nejvýznamnější památkou v západním Íránu. Od r. 2003 je na seznamu světového dědictví UNESCO. Leží v nadmořské výšce 2400 m, poblíž města Takáb.

Pozůstatky historických staveb pochází z různých historických údobí. Nejstarší stavby jsou z doby dynastie Sásánovců, pak Arsakovců a poslední z doby mongolské. Nacházel se zde jeden ze tří nejvýznamnějších zoroastrovských chrámů v Íránu za doby sásánovské dynastie. Sásánovský král se sem prý přišel poklonit k ohňovému oltáři a pak teprve usedl na trůn. Podle legendy se zde narodil Zarathuštra. Podle jiné legendy zde pobýval král Šalamoun a dle něho bylo toto místo pojmenováno „Trůn Šalamounův“.

Místo se nachází v krajině sopečného původu, o čemž svědčí dva krátery – jeden uprostřed archeologické lokality, ve kterém se nachází jezírko, a druhý za vesnicí Tachte Solajmán. Druhá sopka se jmenuje Zendáne Solajmán, tj. „Vězení Šalamounovo“, do jejíhož kráteru prý nechával král Šalamoun vhazovat své odpůrce.

Vykopávky zde prováděli íránští a němečtí archeologové v 70. letech minulého století. Nejcennějšími částmi lokality jsou: vstupní brána, chrám ohně, opevnění s obrannými věžemi.

Teherán

Teherán je hlavním městem Íránu od r. 1789, kdy sem přenesl své sídlo qádžárovský vládce Mohammad Áqá Chán poté, co zavraždil posledního zandského vládce v Šírázu. Rozkládá se na úpatí pohoří Elborz, v nadmořské výšce 1200 m n.m. (jižní část Teheránu) až 1800 m n.m. (severní část). Je centrem stejnojmenné provincie a sídlem nejvyšších úřadů Islámské republiky.

Na začátku 19. století měl kolem 50 000 obyvatel. K velkému rozvoji města došlo za vlády dynastie Pahlaví ve 20. století. Kolem r. 1956 mělo město kolem 1,8 milionu a o deset let později už 2,72 milionu. V r. 2006 v něm žilo 7 797 520 obyvatel, v širším okolí metropole, zhruba totožným s hranicemi provincie, pak 13 413 348 lidí. Chudinská jižní část metropole je v ostrém kontrastu s moderní částí rozloženou na severu. Platí, že čím více je byt severněji, tím je dražší.

Při procházkách městem byste jistě neměli minout Múzeje mellíje Íráne bástán (Národní muzeum), Káche Golestán (Palác Golestán), Bázár, Múzeje džavaharát (Muzeum klenotů), Bordže Ázádí (dříve Šáhjád – „Šáhův památník“), Káche Saadábád (Saadábádský palác), Árámgáhe Hazrat Abdolazím (Hrobka Hazrat Abdolazím), Árámgáhe Emám Chomejní (Hrobka Emáma Chomejního), Behešte Zahrá a mnoho dalších.