Toskánsko na kole v pohodě
Itálie, Elba, Toskánsko
Podle staré báje byly tyto ostrovy původně drahokamy z Venušina náhrdelníku. Vypráví se v ní, jak jednoho dne spadly bohyni lásky do Tyrhénského moře perly ze zlatého řetízku, který obepínal její nádherné hrdlo. Tyto perly se proměnily v ostrovy Elba, Giglio, Capraia, Montecristo, Pianosa, Gorgona, Giannutri.
Kromě nich se tu nachází také několik maličkých ostrůvků (Topi, Palmaiola, Cebroli ...) Podle jiné legendy je souostroví pozůstatkem dávné zaniklé pevniny jménem Tyrrhenia. Jméno ostrova pochází od starého etruského slova "ilva", což znamená železo.
Elba leží v centru Toskánského souostroví v Ligurském moři - 10 km od přístavu Piombina na italské pevnině a 50 km od břehů Korsiky. Je třetím největším italským ostrovem s rozlohou 224 km2, délka pobřeží je 147 km a má asi 30 000 obyvatel. Pro svůj tvar trojhranu se ostrov přirozeně dělí na tři části: východní, kde je soustředěna těžba minerálů, střední s hlavním městem ostrova Portoferraiem a západní, převážně zemědělskou část.
Nejvyšší vrchol Elby tvoří masiv Monte Capanne (1019 m), odkud lze přehlédnout nejen celý ostrov, který odtud vypadá spíše jako souostroví, ale za jasného počasí i velkou část toskánského pobřeží na východě a na západním obzoru i břehy Korsiky. Na vrchol vede dvoumístná "košíková" lanovka z obce Marciana. Další vrcholy ostrova dosahují výšky kolem 500 m. Zdejší vegetace je typicky středomořská: kromě palem, eukalyptů, cedrů, olivy a vinné révy můžeme ve vyšších polohách vidět dubové a kaštanové lesy i typickou alpskou florou na náhorních rovinách a nesmíme zapomenout na všudypřítomnou teplomilnou středomořskou macchii.
Od prehistorických dob je ostrov známý svým nerostným bohatstvím, zejména těžbou železa. Na začátku doby železné zde jako první začali s těžbou původní obyvatelé ostrova Ilvaté, v 7. st. př.Kr. je vystřídali Etruskové a poté Římané. O těžbě ve středověku se nezachovaly žádné zmínky, je to doba častých pirátských nájezdů. V 11. st. Elbu získala Pisa, ve 13. st. Janované, ve 14. a znovu koncem 16. st. připadla Appianiům z Piombina, v polovině 16. st. Medicejským z Florencie a v 18. st. částečně Španělsku. V roce 1799 se ostrov dostává pod francouzskou nadvládu, v roce 1815 se znovu stává součástí velkovévodství toskánského a v roce 1860 je připojen k Italskému království.
Citáty:
Krádež neexistuje, za všechno se platí.
Jsou zloději, které zákon netrestá, třebaže kradou člověku to nejcennější: čas.
Zkoumáme-li všechny velké pravdy, zjistíme nakonec, že jsou jednoduché a snadno pochopitelné. Pokud ne, nejde o velké pravdy.
Muž potřebuje ženu tak chytrou, aby ocenila, jak je moudrý, a tak hloupou, aby jí nebylo zatěžko to říkat.
Elba je úzce spjata se jménem císaře Napoleona Bonaparta, který zde s malým dvorem sídlil v době své abdikace od 3. května 1814 do 26. února 1915.
Po porážce u Lipska se Napoleon vzdal vlády a Talleyrandova vláda mu z pověření spojenců nabídla velkorysé podmínky - generál si směl vyhledat místo mimo Francii, nějaký ostrov nebo cestu do zámoří. Směl si ponechat titul císaře a doprovod 400 mužů, které si sám mohl vybrat. Napoleon se rozhodl pro Elbu ležící na dohled rodné Korsiky, která mu jeho rodiště připomínala. Tak se z krále světa stal králem Elby.
Dne 4. května 1814 byl ostrov předán spojenci Napoleonovi jako knížectví se všemi svrchovanými právy. Když zdrcený opouštěl v Portoferraiu anglickou fregatu, netoužil po ničem jiném než po klidu: "Císař je mrtev, nejsem ničím a nemyslím na nic než na svůj malý ostrov, nic mě nezajímá kromě rodiny, domu, krav a mezků…," prohlašoval.
Avšak jeho neklidný duch brzy zapomněl na předsevzetí. Po několika týdnech pobytu se pustil se strhujícím elánem do práce, organizoval svůj ostrůvek jako velkou říši. Obyvatelé jím byli nadšeni. Budoval silnice, stavěl nemocnice a školy, zakládal divadla, organizoval celní správu, modernizoval těžbu železné rudy, vysazoval vinice, zveleboval přístav. Brzy Elba nebyla k poznání.
Bohužel tento rozmach trval jenom krátce. Když se Napoleon dozvěděl o spojeneckých neshodách a potížích francouzského dvora, využil vhodné chvíle a 25. února 1815 nalodil na dva koráby 600 věrných granátníků osobní gardy, 400 nově získaných korsických horalů a 100 polských hulánů. S touto hrstkou vojáků k nesmírnému údivu a zděšení celého světa znovu na sto dní dobyl Francii. Avšak v rozhodující bitvě u Waterloo v Belgii opustilo velkého vojevůdce definitivně příslovečné válečnické štěstí, bitvu prohrál a byl nucen znovu abdikovat.
Tentokrát ho Angličané vypověděli daleko do Atlantského oceánu na malý skalnatý ostrůvek, na Svatou Helenu, kde 5. května 1821 zemřel. Jeho tělesné pozůstatky byly pohřbeny na rozkaz guvernéra ostrova s vojenskými poctami příslušejícími generálovi. Anglická vláda nedovolila, aby byl postaven náhrobní kámen se jménem Napoleon. Povolili jenom nápis Generál N. Bonaparte, proto jeho matka raději nechala hrob bez nápisu. Roku 1840 byly tělesné pozůstatky císaře Napoleona slavnostně převezeny do Paříže a uloženy v porfyrovém sarkofágu v Invalidovně.
Dnes hlavní město Elby s 11 500 obyvateli a nejdůležitější přístav pro spojení s italskou pevninou. Jeho jméno v italštině znamená "železný přístav" a zjevně pochází od těžby rud, kterou byla Elba známá už od předhistorických dob. Později bylo toto místo etruským střediskem. Železné doly využívali Etruskové už od 8. st. př. Kr., avšak nenechali po sobě mnoho stop. Po Etruscích přišli na Elbu Římané a své středisko nazvali Fabricia. Nedaleko Portoferraia můžeme vidět ruiny římské Villy des Grottes z 1. - 3. st. s pozůstatky mozaiky. Později bylo město zničeno pirátskými nájezdy a bylo oživeno pouze v 8. st. pod jménem Ferraia. V roce 1548 koupil město Cosimo I. Medicejský, a Elba pak byla v držení florentské republiky. Rekonstrukce se ujal architekt Giovanni Battista Camerini, expert na fortifikační stavby. Během krátké doby město, nyní nazývané po svém vládci Cosmopoli, získalo mocné opevnění. Pevnosti Forte Falcone a Forte Stella, věž Torre Linguella (del Martello) a Porta a Mare jsou součástí tzv. Medicejských opevnění. Byly založeny v 16. st. a dokončeny za Napoleona a dnes představují významné dílo vojenské architektury.
V horní části města na Napoleonově náměstí se nachází bývalá císařova oficiální rezidence Villa Molini. Své jméno dostala podle mlýnů, které se tu původně nacházely. Je to prostý jednopatrový dům, kde žil císař se svou sestrou Paolinou a malým dvorem svých věrných. Dnes je tu napoleonské muzeum, kde je k vidění císařova osobní knihovna, kancelář, přijímací sál, nábytek ve stylu císařství a další památky na jeho pobyt. Z terasové italské zahrady je pěkný výhled na moře, nedaleký maják u pevnosti Forte Stella a pobřeží ostrova. Napoleona připomíná také kostel de la Misericordia, kde je uložena císařova posmrtná bronzová maska. V tomto kostele se slouží každý rok 5. května mše k výročí úmrtí tohoto významného muže, díky odkazu, který zanechal princ Anatole Demidoff (manžel Mathildy Bonaparte, dcery císařova bratra Jeroma).
Z městem Portoferraio, uprostřed lesů a vinic, na svahu Monte San Martino se nachází císařova letní rezidence Villa S. Martino. Císař měl k tomuto místu hluboký vztah, jeho původní majitel však cenu stále zvyšoval. Nakonec pomohla Napoleonova nejmilejší sestra Paolina - bez váhání prodala své šperky, aby je svému bratrovi umožnila koupit. Budova, která původně sloužila jako skladiště, byla přestavěna na dvoupodlažní vilu. Princ Anatole Demidoff, který vilu koupil v roce 1851, nechal restaurovat průčelí v neoklasicistním stylu a zřídil v přízemí napoleonské muzeum. V interiéru se nachází galerie Foresiana, nejznámější je socha Galatey, od A. Canovy, která prý byla inspirována císařovou sestrou Paoline Borghese. Nahoře na terase se nacházejí Napoleonovy apartmány - Egyptský sál, sál Rady aj.
Malé městečko na jihovýchodě ostrova, ležící na úbočí vrcholu Monte Calamita. Jméno obce pochází z latinského názvu Caput Liberum („svobodný vršek“) nebo Caput Liberi („vrchol zasvěcený Liberovi - Bacchovi“). Historie místa se shoduje s historií celého ostrova s jednou výjimkou - prý je to jediné místo, které neocenilo příchod Napoleona, který se rozhodl město bombardovat, aby jeho obyvatele probudil z netečnosti. Avšak jedna zdejší kráska intervenovala za město a její půvaby přiměly císaře, aby od svého záměru upustil.
Capoliveri hrálo významnou roli i ve středověku, o čemž svědčí výstavba kostela Sv. Michala. Z budovy se zachovala jen část s apsidou, v minulém století byla přebudována a stala se hřbitovní kaplí. Stopy původní konstrukce ukazují čistý pisánský vliv. Podle tradice v tomto kostele sloužil mši papež Řehoř XI., když se na své cestě z Avignonu v prudké bouři musel uchýlit ke zdejším břehům.
Nedaleko odtud západním směrem se nachází kaplička Madonny delle Grazie, jejíž interiér zdobí kazetový strop a obraz přisuzovaný Rafaelově škole.
Vrch Monte Calamita (413 m) obsahuje tolik magnetitu, že lodím plujícím kolem pobřeží vychylují ručičku busoly. Úbočí je pokryto vinicemi, obdělávanými políčky i středomořskou macchií, zatímco vrchol je tvořen skalními vrstvami rzivé barvy, které se střídají s bílými kameny. V jeho útesech žije množství racků.
Západním směrem se nachází krásná pláž l´Innamorata („zamilovaná“) s výhledem na dva útesy v moři nazývané Gemini. Ke jménu pláže se váže několik legend, z nichž ta nejromantičtější vypráví o nymfě, která se bláznivě zamilovala do jednoho rybáře. Jednoho dne přišla hrozná bouře a nymfa, která si myslela, že její milý v ní zahynul, ze zoufalství skočila do vln a utonula. Rybář se šťastnou náhodou zachránil před ztroskotáním a když se dozvěděl o tragickém konci své lásky, žádal bohy, aby ho proměnili v racka, aby ji mohl všude hledat.
Východním směrem od městečka na břehu moře leží španělská pevnost Forte Focardo ze 17. st. S majákem. Dnes je v majetku vojenského námořnictva. Nedaleko odtud se nacházejí krásné písečné pláže sevřené skalními útesy.
Městečko nazývané Marciana Alta (pro odlišení od Marcianny Mariny) má středověký charakter. Dominantu tvoří stará pevnost piombinského rodu Appianiů, kteří tu v 15. st. měli své sídlo. Do centra se vchází jednou ze středověkých bran. Ve středu městečka je neoklasicistní farní kostel s jednoduchým průčelím. Nedaleko městečka se nachází zámek, který byl v roce 1553 přepaden tureckým korzárem Dragutem. Směrem na Poggio leží pozůstatky románského kostelíka S. Lorenzo s malou zvonicí. V části zvané Tombe je malý palác Appianiů s tzv. Zeccou, kde zřejmě razili své mince. Městečko skýtá návštěvníkům nádherné pohledy na moře a hory Elby - až k Populonii na italské pevnině a k ostrovům Capraia a Gorgona.
V blízkém okolí na svahu Monte Giove se nachází nejstarší poutní místo na ostrově Madonna del Monte s křížovou cestou. Pochází ze 13. st. a uctívá se zde zázračný obrázek panny Marie namalovaný na žulovém kameni neznámým malířem v 15. st. Vedle kaple stojí poustevna, ve které pár dní (od 23. srpna do 3. září 1914) pobýval i Napoleon Bonaparte, aby se tu setkal se svou přítelkyní polskou hraběnkou Marií Walewskou. Setkání však bylo velmi krátké - pobyt hraběnky Walewské netrval déle než dva dny.
Sestoupíme-li k pobřeží směrem k mysu S. Andrea, dostaneme se k malému ostrůvku bizarního tvaru. Nazývá se Napoleonova židle a vypráví se o něm, že císař měl ve zvyku chodit do těchto míst, aby tu rozjímal a meditoval nad hladinou moře, s pohledem upřeným k rodné Korsice. Nedaleko od městečka směrem na Poggio se nachází poustevna s malou kaplí S. Cerbone z 15. st. připomínající podle tradice útulek poutníka - biskupa z Massy Marittima, který se sem uchýlil, aby tu strávil své poslední dny. Na výzdobě kapličky jsou dodnes patrné erby Appianiů, kteří ji nechali postavit.
Na místě dnešního městečka stávala stará římská osada PODIUM. Nyní je to nejmalebnější městečko na ostrově s úzkými a příkrými uličkami a schodišti, s tichým náměstíčkem kolem pramene léčivé vody, s výhledy na svahy masivu Monte Capanne, pokryté kaštanovými lesy. Na hradbách staré pevnosti stojí farní kostel S. Niccolo s obrazem svatého ve tvaru řeckého kříže z 18. st. Z městečka vychází jedna z turistických cest k vrcholu Mt. Capanne. Nedaleko odtud po silnici směrem k Marcianě se nachází místo nazývané Napoleonův pramen s léčivou vodou, která prý má urologické i jiné zázračné účinky. Dnes se tato voda stáčí a lze ji dostat ve všech obchodech i restauracích na Elbě.
Malebné rybářské městečko, letovisko a přístav na jihovýchodě ostrova. Původní jméno Porto Longone připomínalo káznici a proto bylo změněno na dnešní název „modrý přístav“, který pochází od nádherné barvy moře.
Historie města je bohatá na události - po celý středověk bylo cílem saracénských nájezdů. V 16. st. připadlo Španělsku a za jejich vlády v 17. st. bylo vybudováno opevnění - Forte Longone (S. Giacomo) ve městě a Forte Focardo s majákem na protější straně zálivu. Městská pevnost byla postavena podle návrhu Dona Garcíi de Toledo a dodnes slouží jako vězení. Uvnitř je malá barokní kaple a u vchodu malý bazar výrobků lidových řemesel. Porto Azzuro v 18. st. připadlo neapolským Bourbonům, pak Francii a roku 1815 Toskánsku.
Dnešní město se stává oblíbeným letoviskem a jachtařským střediskem. Ze zdejšího přístavu se lze dostat trajektovou linkou do ostatních přístavů na Elbě a do Piombina na pevnině. Je zde k vidění i malé mineralogické muzeum s možností nákupu zdejších nerostů a s ukázkou starého dolu. Trhy zde probíhají v sobotu
Asi 3 km od města směrem do hor na úpatí Monte Castello (390 m) se nachází poutní místo s kaplí Madonna del Monserrato, které svým názvem připomíná španělskou minulost. Kaple byla postavena v 17. st. na žádost španělského guvernéra Pons y Leon. V interiéru se nachází věrná kopie slavné madony ze španělského Monserratu. Terasa kaple skýtá výhled na nejbližší ostrovy Giglio a Giannutri, a dále na toskánské pobřeží. Na pobřeží směrem na východ leží malé tmavozelené jezírko Lago di Terranera, oddělené od moře jen písečnou kosou. Za svou barvu vděčí prosakování sirných vod.
Městečko leží v oblasti zvané Lamaia u kouzelné stejnojmenné zátoky s písečnou pláží, obydlené od nejstarších dob. Dnes oblíbené letovisko. Nedaleko se nachází skalnatý ostrůvek korunovaný bujnou vegetací, nazývaný Paulinina skála. Je pojmenován po Paulině Borghese, Napoleonově sestře, která mívala ve zvyku se koupat nahá ve zdejších průzračných vodách, skrytá před zvědavými zraky.
Dříve hlavní středisko těžby železa, dnes jedno z nejznámějších lázeňských městeček na ostrově s pěknou polohou na břehu zátoky. Historické centrum trochu připomíná Toskánsko, k vidění je tu farní kostel a pisánská věž z 12. st., dále přístav a známá pláž Fenicia.
Nazývané do minulého století Rio Alto pro rozlišení od Rio Marina. První část jména byla spojena pravděpodobně s existencí řeky (rivus) nebo pramene. Původní osídlení tu bylo už v neolitu, svědčí o tom stopy objevené v nedaleké jeskyni S. Giuseppe. Historie a rozvoj obce jsou spjaty s rozvojem hornictví již od dob Etrusků a Římanů.
Městečko je východiskem pro výlety na nedaleké vrcholy Monte Giove a Monte Strega s pěknými výhledy.
Nádherný výhled na hlavní město i celou zátoku je z nedalekého pisánského hradu Volterraio, který zde nechal v 11. st. vybudovat rytíř Gherardo Rau na obranu proti saracenským nájezdům.