Geografie

Friuli − Venezia Giulia(FVG) na východě hraničí se Slovinskem, na severu s Rakouskem, na jihu má Jaderské moře, na východě Julské Alpy, na jihovýchodě okouzlující přístav Terst, na severu Karnské Alpy. Při pobytu v tomto regionu si člověk-turista připadá bezmála jako v ráji − na dosah jsou moře, hory, bohaté kulturní památky, města i odlehlý venkov, kde lidé dosud hovoří archaickými nářečími (románskými i slovanskými). Prolínají se tu vlivy italské/latinské/antické, rétorománské, slovanské i rakouské − v mentalitě obyvatel, v gastronomii, ekonomice...

Region je rozdělen na čtyři provincie: Pordenone, Udine, Gorizia (Gorice), které tvoří Friuli, a Trieste (Terst) ve Venezia Giulia (Julském Benátsku), tam bývala dříve zahrnuta i Istrie a další oblasti dnes patřící převážně Chorvatsku a Slovinsku.

Páteří oblasti je řeka Tagliamento, pramení na severozápadě regionu, sbírá vody z hor a nížin, před ústím tvoří hranici regionů FVG a Veneto (Benátsko); a mezi letovisky Lignano Sabbiadoro a Bibione (reg. Veneto) se vlévá do Jaderského moře. Široké koryto Tagliamenta bývá často prázdné − voda při nižším stavu teče pod vrstvou naplaveniny. Další řekou v oblasti je Isonzo (Soča), protéká převážně Slovinskem, až u Gorici překročí dnešní hranici slovinsko-italskou a poslední úsek před ústím do Terstského zálivu teče na území Itálie. Podle pohádkové legendy se kdysi tři sestry − tři řeky, Sáva, Dráva a Soča, vsadily, která z nich dosáhne nejrychleji moře. První dvě sestry se brzy zrána na cestu vydaly z hor nížinami k Dunaji a s ním pohodlně do Černého moře. Třetí sestru nechaly úmyslně spát. Když se Soča probudila, zjistila, že sestry už nedohoní. Proto se rozhodla vydat se přes divoké hory do nejbližšího moře. Statečně překonala všechny nástrahy cesty a dostala se k moři jako první.

Gastronomie

Friuli − Venezia Giulia je kulturní křižovatkou a pozná se to nejlépe u stolu. Samozřejmě tu najdete očekávatelnou výbornou středomořskou kuchyni, ryby, těstoviny, sýry, olivový olej a víno. Zajímavá je však i kuchyně regionální. Jako předkrm (antipasto) vám nabídnou nejspíš lokální šunku: prosciutto crudo di San Daniele, di Sauris nebo di Cormons, to jsou sušené šunky; ale třeba v Terstu mají i šunku pražského typu − cotto di Trieste. Potřebujete-li polévku, místní specialita v okolí Terstu se jmenuje jota (iota). Je to hustá polévka z kysaného zelí, fazolí a brambor, chuť jí dodává kousek uzeného. Z těstovin tu najdete typické cjarsons (cjalsòns) − taštičky (i z bramborového těsta) s různými náplněmi, např. ricottou a bylinkami. Unikátnost cjarsons spočívá v kombinaci chuti sladké a slané. Jako hlavní chod bude nejspíš vepřové (maiale) nebo zvěřina (selvaggina), guláš (gulasch) či čevapčiči (cevapcici), podávané ale s neobvyklou přílohou − s polentou (viz níže). Blízkost hor se projeví v nabídce pstruhů (trota): čerstvých i uzených (affumicata). Jako zákusek si nenechte ujít dobrotu jménem gubana. O její původ se Furlánci přou se Slovinci. Ať mají pravdu jedni či druzí, je to pečivo z kynutého těsta plněná ořechy, rozinkami, piniemi, mandlemi a cedrovými semínky, kandovanou citronovou a pomerančovou kůrou. Pozor − nezapomeňte si ji polít grappou, která se podává i ke kávě jako digestiv. Grappa je pálenka z vinných slupek většinou bez jadérek, které zbudou po vylisování při výrobě vína. Po jídle se podává sýr (formaggio). Nejznámější jsou Anno z okolí Pordenone a Montano. Druhý jmenovaný se vyrábí už nejméně od roku 1700, nese jméno masivu Montasio, druhé nejvyšší hory Julských Alp, 2754 m. n. m. Se sýrem se ve Furlánsku, a to především v Udine a okolí, potkáte i v podobě frico. Je to sýr typu montasio (latteria), šestiměsíční, roztavený a dozlatova opečený na pánvi; pod sýr se na pánev někdy přidávají brambory, cibule nebo i jablka. Recept na frico byl zaznamenán už v 15. století.

Friuli − Venezia Giulia se pyšní jak bílými, tak červenými víny. Mezi bílými jsou zásadní: Friulano, Pinot, Picolit, Ramandolo, Verduzzo, Ribolla a Tokai friulano; mezi červenými Merlot, Cabernet a Refosco.

Kromě restaurací vřele doporučujeme i tzv. agricolture, slovo jednak znamená zemědělství, ale pro hladové poutníky to má i jiný význam: jsou to venkovské statky s jídelnou/hospodou. Na rozcestích jsou značeny dost nenápadně, u odbočky je obvykle na kůlu přivázaná větev. Také nemívají otevřeno každý den a menu může mít jednu položku se třemi variantami: domácí těstoviny s ragú / s rajčaty / s ničím. V neděli nabídnou talíř několika druhů grilovaného masa a klobás (griliata mista). Jídlo mají levnější než v restauracích, a hlavně uvařené s domácí péčí. Může se vám však stát, že najdete kuchyň studenou a všechny kuchařky se na všech jídelních stolech věnují výrobě čerstvých těstovin.

Samostatnou kapitolu v dějinách Furlánska i v jeho gastronomii tvoří polenta. Je to kaše z kukuřičné mouky nebo krupice. Lidové furlánské řčení „Polente e so sûr“, polenta a potom ještě polenta, vystihuje hlavní jídlo nejchudších furlánských rodin od poloviny 19. století do druhé světové války. Kolem roku 1850 postihla totiž oblast bramborová plíseň, následovaná onemocněním vinné révy. Neúroda společně s všeobecnou zemědělskou krizí měla za následek velkou migraci většinou do Ameriky a... polentu. Jednotvárná strava byla příčinou hromadného postižení pelagrou, onemocněním z nedostatku niacinu, který lidské tělo získává z masa a vajec. Dnešní prapravnuci líčí neúspěšnou léčbu svých předků: „Bylo mu špatně, tak mu přidali naběračku polenty. Nic jiného neměli − a jemu bylo ještě hůř.“ Dnes se polenta podává jako příloha k dušným a pečeným masům, ke guláši, zvěřině či jako samostatné jídlo, například zapečená se sýrem, ochucená houbami, omáčkami apod.

Zajímavá místa: