Dějiny Lazia víceméně splývají s historií Říma. Od II. tisíciletí př.n.l. region obývají indoevropské populace, mezi nimi Latinové, Sabinové Volskové, Hernikové. Od 9. st, ale hlavně v 7. století se od severu, z Etrurie, do Lazia postupně šířila kultura Etrusků. O těchto je pojednáno v samostatné kapitole. Vliv Etrusků a Řeků na Římany byl obrovský a určující. Toto trio vlastně položilo základy celé evropské kultuře. V čem byl Řím tak výjimečný, že pohltil vše okolo sebe a vybudoval říši tak rozlehlou? Rozpínaví Římané se totiž nechali poučit od kultur, které byly vyspělejší. Dokázali se poučit i z vlastních chyb a do třetice: nauku o řízení státu vypilovali s tou největší virtuozitou na vědní obor. Podívejme se, z jakých skromných počátků se líhne samotné město Řím, budoucí centrum veškerého dění. Na sedmi pahorcích pásli ovce Latini, obklopeni bažinami. Etruskové přišli, odvodnili, zkulturnili. Vergiliovy eposy jsou jistě poutavější a velkolepější, příběh Romula a Rema zná každý a líbí se všem. Shodněme se alespon na časovém určení, tj. na roce 753 př.n.l. jako na počátku královského Říma, kdy se vlády ujímá Romulus a po něm dalších šest králů. Mimochodem, poslední tři byli z rodu Tarquiniů, tedy Etruskové. Ten úplně poslední – Tarquinius Superbus (pyšný, zpupný) byl tak stavebně akční a nesnesitelný, že po jeho vládě (509př.n.l.) z pudu sebezáchovy přichází ke slovu jiný systém – republika. Za správu republiky byli zodpovědní dva konzulové, kteří se každý rok střídali. Republice se velmi dařilo, vrhla se do budování dopravního systému, akvadaktů, zkrátka infrastruktury. Bystře se rozhlédla, kdo že by jí mohl vadit a v punských válkách pokrotila konkurenci. V roce 44 př.n.l. situace nazrála k další změně. Caesar soustředil moc do svých chamtivých (ale schopných) rukou a stal se doživotním diktátorem, což mimochodem nebylo nadlouho, trvalo to cca měsíc. Po jeho zavraždění se v občanské válce 17 let třídily názory na to, co bude dál. Nakonec dějiny usoudily, že bude nejlepší, když císařský titul udělí Augustovi. Císařský Řím rostl a kvetl. A bohatl díky daním z rozsáhlých území a obchodu. Už dávno má vlastní kulturní bohatství, honosí se velkolepými stavbami a uměleckými díly. A nezapomíná ani na praktické věci. Ulice byly pěkně dlážděné, domy zdobené freskami, lidé bydleli v činžácích, chodili do divadla nebo na gladiátorské hry, užívali si pohodlí vodovodu. Kdo zrovna nebyl otrok, vedlo se mu docela dobře.

Poznámka k životu v Římě od 4. století

Poznámka, kterou si nedokážu odpustit. V té době bylo v milionovém městě 1797 soukromých honosných domů, mnohdy opravdových skvostů zdobených mozaikami, freskami či sochami. Byly důmyslně pohodlné. Podle tehdejšího sčítání město mělo i 46 602 činžáků pro ty méně majetné. Byly v nich opravdu těsné byty, takže jejich obyvatelé raději trávili život na městských forech, v lázních nebo v aréně. Domů se raději chodili jen vyspat.

Císařství prošlo dlouhým vývojem, jak už to bývá, bohatství směřuje k požitkářství a zároven k čím dál tím větší chamtivosti. Ohromné území je těžké spravovat, rozpadá se nejprve na Říši východní (Byzanc) a západní a v roce 476 úplně.

V 1.století je ve vzdáleném koutě říše ukřižován Ježíš Kristus, zdánlivě bezvýznamný člověk. Jeho učení se ale během pár let dostává do Říma a přes kruté pronásledování zapouští kořeny do lidských duší, vytrvale se šíří, až je v roce 313 zlegalizováno milánským dekretem. Dokonce byla na místě hrobu sv. Petra vybudována svatyně, která se v průběhu věků a navždy stane centrem křestanského světa.

Rozpad Říše římské jsme vděčně přijali jako mezník mezi epochami, jako počátek středověku. Křestanství je silně zakotveno v myslích lidí a prolíná úplně vším. Papež. zástupce Krista na zemi, má ohromnou moc. Ta se ale nesoustředí jen na záležitosti duchovní, ale čím dál tím více se upíná k věcem světským. Svatí otcové si často neodpírali světské radovánky, ba někteří si užívali natolik, že jim mohou závidět i dnešní vyspělí chlípníci. Co se politické scény ve střední Itálii(a vlastně i Evropy) týká, o zábavu ve středověku se postaraly frakce guelfů (loajálními papeži) a ghibelinů (na straně císaře), kteří ve sporu o investituru vedli nekonečné války. Nemusím připomínat, že šlechtické rody si v těchto potyčkách přihřívaly i vlastní polívčičku.

Upřímně řečeno, od 10. století se Římu a potažmo i celému Laziu nedařilo, doba byla poznamenána úpadkem hodnot a neustálými konflikty. Poč. 14. století dokonce přesídlil papež do Avignonu a záhy se zmatená Evropa podivila nad působením dvou papežů současně, ale to je jiná, i když taky zajímavá, story.

Centrum síly, kultury a umění se přesunulo do Florencie, kde se zrodila renesance a nové myšlení. Lidstvo vkročilo do novověku. Výstřednosti a bohatství církve kontrastovalo s bídou lidu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, lid začal protestovat a protestantismus byl na světě. Řím to řeší metodou cukru a biče. Bič představuje inkvizici, přísnost, potírání, cukr ztělesnuje zrod úplně nového stylu, který měl lid oslovit, ohromit a hlavně přesvědčit. Taky Řím znovu promluvil svým vlastním architektonickým jazykem a oděl se do barokního hávu. Ten se pak rozprostřel po celém městě, Itálii, Evropě.

V 19. století přišla doba risorgimenta, tedy vzkříšení. Itálie měla plné zuby cizích nadvlád. V Římě vládl papež. Patrioti (Garibaldi, Mazzini…) sjednotili zemi. Řím byl složitě připojen až jako poslední a převzal titul hlavního města Itálie. Od toho okamžiku osud Říma i Lazia vplouvá do sjednocených dějin Itálie, škobrtá přes dvě světové války, aby nakonec zakotvil v zářivých vodách prosperity druhé poloviny 20. století, nyní lehce čeřené tolik omílanou krizí.