Prehistorie

První stopy lidské existence pocházejí z II. tisícilení př. n. l. Přeskočme dávné věky rovnou do 9. stolení př. n.l., kdy se na území, kde pobývala villanská kultura, objevuje záhadný národ Etrusků.

Etruskové

Lat. Etrusci, Tusci, řec. Tyrrhenoi, etr. Rasenna. Mimořádně zajímavý národ, který se záhadně objevuje na území dnešního Toskánska cca v 9.. stolení př. n. l., rozvíjí se tu a kolem našeno letopočtu mizí. Dává název oblasti: Toscana – Tusci, pojmenovává i Tyrhénské moře, ale to není to nejdůležitější. Přestože historie o Etruscích dlouho mlčela, nemění to nic na tom, že počátky tzv. římské kultury psali právě Etruskové, že to byli právě oni, kdo pokládal základy Říma, at už ve smyslu města nebo říše. Opředeni tajemstvím vzbuzují zvědavost i sympatie, tento svobodomyslný národ, hluboce věřící a praktikující své náboženství. Rozhodně si zaslouží samostatnou kapitolu, která možná zpochybní klasické školní znalosti a poopraví zažitá fakta. Např.bronzová římská vlčice není římská, ale etruská a mnoho dalších překvapení.

V každém případě ale po nich zůstala krásná a zachovalá města. Města mrtvých. Města s ulicemi a náměstími, hrobky zařízené jako domy, vždyt smrtí nic nekončí. Jeden z takových unikátů můžeme vidět v Cerveteri.

V Toskánsku (někdejší Etrurii) se nacházelo 9 z 15 hlavních center, např. Volterra či Populonie.

Doba římská

Etruské městské státy byly postupně ovládnuty Římany, do 3. století př. n. l. Římané založili nová města (např. dnešní Pisa, Lucca, Siena, Florencie), postavili silnice, akvadukty, stavěli a budovali a k tomu agresivně šířili svou moc dál. Římská říše je nepochybně velikášskou kolébkou evropské kultury. Hroutí se r. 476, což nám poskytuje šikovný bod ke stanovení počátku středověku.

Středověk

Území se postupně dostalo pod vládu říší Ostrogótské, Byzantské a Langobardské.

Germánští Langobardi se přelili především přes severní Itálii, což se ostatně projevilo i v názvu Lombardie. V Toskánsku zanechali rysy seveřanů: modré oči, světlé vlasy. Tyto rysy obzvláště slušely Simonettě Vespuci, modelce Botticeliho. Lze si ji prohlédnout jako Primaveru v Uffizi ve Florencii.

Po pádu Langobardského království roku 774 zde Karel Veliký vytvořil markrabství Toskána s centrem v Lucce.

Pro praktičtější porozumění si politické uspořádání představme asi takto: vznikají městské státy, které rostou, získávají sebevědomí a hašteří se mezi sebou navzájem. Pochopitelně mají tendenci se rozpínat. Dle momentální kondice, určené mnoha fenomény, hlavně však bohatstvím, se přelévá moc sem a tam. Vůbec první městskou komunou byla Lucca. V 11. st. se obratně ujala moci Pisa, námořní a obchodní impérium. Pohádkově bohaté město, líhen italského umění. Už tam a tehdy hledejme podhoubí renesance a dalšího vývoje.

Pisa byla námořním městem. Lodě mohly kotvit uvnitř hradeb, v bezpečí a Pisané pěkně bohatli z obchodu, financovali umění, začali si stavět své skvosty na Campo dei Miracoli. Do té doby, než se zanesla řeka Arno, potažmo znemožnil přístup k moři. Sled událostí je nasnadě. Méně peněz, méně síly ve t středověkém konkurenčním boji o místo na slunci. Pisa padá do druhé ligy.

Ve 13. století se ujímá vedení Florencie se Sienou v těsném závěsu. Dva rivalové škádlící se věčnými útoky a válkami. Financují je (samozřejmě nejen je) příjmy z bankovnictví (a nejen z něho). Práce s penězi se sice rentuje, ale na teritoriu katolicismu také budí velké výčitky svědomí. Ty se dost často přetavily ve financování kostelů a klášterů, tedy nádherné architektury, kterou můžeme obdivovat ve Florencii.

Ve snaze o stručnost v historické sekci ponechávám stranou umění, ale nelze nezmínit dvě osobnosti středověku, které hluboce ovlivnily jazyk a literaturu: Dante Alighieri a Giovanni Boccaccio, oba rodáci z Florencie. Jejich život ve 14. století probíhal na pozadí otřesných událostí, válek mezi městy, řádění epidemie dýmějového moru a zkázy.

Renesance

Začátek novověku s sebou přinesl i změnu v uměleckém cítění, rodí se nový styl, který přenáší těžiště z božského na lidské. Rodí se ve Florencii a zakrátko zasáhne celou Evropu.

Florencii nalezly nové časy v plné síle. Město se úspěšně rozpínalo a ovládalo ostatní městské státy (pouze Sienu až v roce 1555 a Lucca zůstala samostatná do 18. století) Vládnoucím rodem tu byla rodina Medicejských, bohatá a uměnímilovná. Medicejští podporují umění i umělce, čímž si zajištují nehynoucí slávu (a jim taky). Ale ke konci 15. stolení (quattrocento) familia Medici nesklízela radostný ohlas na všech stranách. Renesance, jako oslava lidského, třeba i nahého(!), budila odpor v církevním prostředí. Ze všeho nejvíce ležela v žaludku fanatickému knězi Savonarolovi.

Karel Schulz v románu Kámen a bolest dokonale popisuje tuto epochu i její osobnosti. Vytrvalost kněze vedla až ke svržení Medicejských a nastolení republiky. Po čtyři roky v ní Girolamo Savonarola řádil a čistil víru od nečistého umění. Ale přehnal to s kritikou prostopášností. Začal totiž dělat pořádek i v církevních kruzích, v těch vysokých, takže tyto poslaly plamenného kněze do plamenů jako kacíře.

Krásně toto období odrážejí sochy na Piazza della Signoria: Neptun – (námořní) síla Medicejských, David – povstání slabých, republika, Celliniho Perseus – zvítězil nad ženským netvorem = florentskou republikou, Donatellova Judita – utíná hlavu tyranovi.

Dnes sochy stojí pár metrů od sebe a v poklidu sledují hemžení turistů.

V době Savonarolovy republiky byl ve Florencii veřejně činný Nicollò Macchiavelli, chytrý chlapík, který se zabýval pozorováním moci v Toskánském velkovévodství a zároven lidských (i vladařských) slabostí. Později napsal klasické dílo Vladař, v němž vyjádřil touhu po silné a spravedlivé vládě. Obvykle bývá špatně interpretován.

Epocha Medici se uzavírá v roce 1737, kdy umírá Gian Gaston, poslední mužský představitel tohoto rodu. Trpěl maniodepresivním syndromem a také svou ženou A. Ludovikou, kterou neměl rád. Není bez zajímavosti, že často a dlouho pobýval v Čechách, kde se věnoval prostopášnostem. Důležitější než lidské slabůstky je fakt, že manželé věnovali ohromné sbírky umění městu Florencii. Po smrti posledních medicejských přichází na obyvatele Velkovévodství toskánského šok v podobě vlády Habsburků.

Habsburkové

Šli k duhu toskánské ekonomice, ale na nervy lidem. A to dost. Je třeba představit si italskou rozvolněnou povahu, promítnout ji např. do úředních jednání nebo vybírání daní. Předehru vždy tvořil zdvořilostní protokol, Come stai? Jak se má tvá žena?, atd., což často znemožnilo přejít k meritu věci. Tak se to odložilo na někdy nebo na nikdy. Ital je umělec, milovník života. A v 18. století nastal ten okamžik, kdy přicházejí pedantičtí Habsburkové a zcela mění styl státní správy. Jsou přesní, byrokratičtí, neúprosní (zejména co se daní týká).Kromě napoleonského intermezza se drží u moci až do doby risorgimenta –„národního obrození“, kdy vzniká sjednocená Itálie.

Risorgimento

1861 v vznikla jednotná Itálie v čele s králem Viktorem Emanuelem II Šlo o první společný stát Italů od dob Římské říše. Další dějiny Toskánska už jsou součástí dějin Itálie. Nakrátko se stala hlavním městem Itálie Florencie, než ji v roce 1871 vystřídal Řím.

Za první světové války se Italové znovu ocitli ve válce se starým známým nepřítelem, habsburským Rakousko-Uherskem.

20. století

Po válce se dostal k moci mladý socialista Benito Mussolini, který vybudoval fašistický režim. a jako spojenec hitlerovského Německa vstoupil do druhé světové války. v roce 1943 ke změně režimu. Země přešla na stranu Spojenců, ale Mussolini porážku neuznal, takže navíc vypukla občanská válka trvající do roku 1945. Po druhé světové válce se přes silně levicové tendence podařilo udržet zemi v bloku západních demokratických zemí, v roce 1946 byla zrušena monarchie a vyhlášena republika. Poválečný hospodářský zázrak vrátil zemi prosperitu. Itálie se stala zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství Florencie oživila svůj textilní průmysl a stala se hlavním městem módy v Itálii.

Etruskové

lat. Etrusci, Tusci, řec. Tyrrhenoi, etr. Rasenna. Zůstávají stále záhadou, a to v mnoha ohledech. Například kde a jak se tu vzali? Je na to více teorií, za nejpravděpodobnější je ta, co situuje jejich původ do Malé Asie. V každém případě, kol 9. století z ničeho nic získává původní villanovská kultura na obrátkách, archeologické nálezy podávají svědectví o něčem novém, mnohem pokročilejším. Jsou to výtvory Etrusků.

Víme, že nepatřili ani k indoevropským, ani semitským národům. I to je důvod, proč jejich písmo zůstalo nerozluštěné. Ano, známe jejich abecedu a dochovalo se na 13 tisíc zápisů, ale nevíme, co jednotlivé pojmy znamenají. Navíc tyto nápisy nacházíme především v nekropolích, takže slovní zásoba je pochopitelně omezená ve stylu tady žil a umřel…Velikou škodou je, že se nedochovala Claudiova Tyrhenika o 12ti svazcích, která podávala kompletní informaci o tomto etniku.

Etruskové mezi 7. a 5. stoletím před naším letopočtem dosáhli ohromného rozmachu. Ovládli celou střední Itálii, vč. Říma a mířili až hluboko na jih, kde se zarazili o řecké kolonie. Literatura uvádí, že žili ve formálním svazku dvanácti měst, ale pravděpodobně jich bylo více. Podstatné však je, že nevytvořili jednolitou centralizovanou říši tak, jak by odpovídalo jejich schopnostem. To je důsledek jejich svobodomyslnosti a v jistém smyslu i smířlivosti. Jenže smířlivost není nejvhodnější vlastnost pro přežití a ve starověku už vůbec ne. Římané je časem jednoduše převálcovali, ale byli natolik chytří, že si od nich převzali kulturní dědictví a Etrusky zcela vytěsnili z dějin. Římská literatura (a i ty pozdější) o Etruscích mlčí jako zařezaná, přestože nejstarší římské dějiny jsou dějiny Etrusků, nebo minimálně dějiny etruského vlivu na Řím. První zájem o tuto civilizaci se objevuje až v období renesance, na dvoře rodiny Medicejských.

Jací byli? To, co bezpečně víme, svědčí o jejich všeobecné šikovnosti. Byli vynikající mořeplavci, obchodníci, broncíři, zemědělci, ale i modní návrháři. Krásně se oblékali a zdobili, vyráběli nádherné šperky , keramiku. Navrhovali boty, od lehkých sandálů po vysoké boty do deště potažené bronzovou folií. A co teprve důmyslné domácí náčiní. Ojediněle bývá k vidění v prastarých hrobkách, vždyt by přeci mohlo být mrtvé rodině k užitku. Mnoho z těch to předmětů. až na ty oblečky, samozřejmě, má zvídavý cestovatel možnost shlédnout v muzeích zvučných, jako třeba to vatikánské, i nezvučných, jako například v Chiusi, Volteře nebo v Cerveteri.

Bronzová římská vlčice už byla zmíněna výše. Sošky Romula a Rema se k ní přidaly až v době renesanční. Ale i sochařství bylo Etruskům vlastní, at už bronzové nebo kamenné. Dokládají to četné nálezy, kterými se můžeme kochat na mnoha místech Tokánska, mnohdy až neuctivě na dosah jakémukoliv pozorovateli. Mnoho jich můžeme vidět např. ve středověké Tuscanii.

Jak to vlastně bylo se založením Říma? Všichni jsme se učili, že byl založen roku 753 př.n.l. a toto datum ještě ozvláštnujeme legendou o bratrech odkojených vlčicí. Jenže je dokázáno, že Věčné město založil Tarquinius Priscus v r, 575. Před tímto datem se skládal „Řím“ ze sedni kopečků sporadicky osídlených, oddělených od sebe bažinami a močály. Etruskové vystavěli odvodnovací systém, cloaku maximu a pak se vrhli do budování for a cirku.

O etruských ženách se z různých pramenů dozvídáme různé věci. Dochovaly se nám nějaké řecké a římské postoje k nim. Z jejich úhlu byly považovány na nestydy s volnými mravy, neboť v přítomnosti mužů klidně seděly, ležely, jedly a dokonce i diskutovaly!!! Etruskové totiž měli takovou rovnoprávnost, že by ani radikální feministka neměla co namítnout. Na sarkofázích se často vyskytuje ztvárněný etruský pár, ze kterého září krása, spokojenost, harmonie. Jeden z nejznámějších lze spatřit ve Villa Giulia v Římě.

Krásný obraz o Etruscích poskytuje román Miky Waltariho Záhadný Etrusk.

Literatura:
Itálie, encyklopedický průvodce, Ikar
Werner Keller: Etruskové, Orbis, Praha 1970
Toulky minulostí světa, 3. díl, kol. autorů,Via fakti 2001
Wikipedie
vlastní výklady