Treking na Réunionu
Francie, Réunion
Réunion je francouzským zámořským depártmentem v Indickém oceánu východně od Madagaskaru a jihozápadně od Mauriciu. Původní název ostrova byl île Bourbon. Toto kouzelné místo se honosí tropickým klimatem, sopečnou krajinou a vyhledávanými plážemi s bílým pískem.
Masiv Pitonu des Neiges zaujímá dvě třetiny ostrova, jeho průměr je něco přes 50 km, nejvyšší kóta leží ve výšce 3069 m a je nejvyšším vrcholem v celém Indickém oceánu. Měřeno ode dna oceánu výška přesahuje 7000 m. Tento vulkán o sobě nedává vědět už 30 000 let. V dobách své činnosti to bývala sopka havajského typu, která chrlila proudy tekuté čedičové lávy, ale mívala i některá období aktivity explozivního typu.
Překlad jejího názvu Sněžná hora není příliš trefný, protože v tropech je sníh nedostatkovým zbožím. Bílý poprašek se ve vyšších polohách vyskytuje jen v květnu a červnu, kdy je na ostrově období vyšších srážek a „extrémy“ místní zimy se projevují ve vnitrozemských horských vískách občasnými teplotami slabě pod nulou.
Na Piton vedou dvě cesty z center kráterů Cilaos a Salazie. Z Cilaos vychází nejkratší cesta (a zároveň snad nejpříkřejší ze značených cest na Réunionu). Z vrcholu je při dobrých podmínkách výhled téměř na celý ostrov – Cilaos a okolí, Grand Benare, Gros Morne, východní pobřeží, planiny vulkánu, jižní pobřeží. Abychom dokončili výhled na celý horizont, musíme přejít na vedlejší Gros Morne a přes několik antén se dostat na hranu kráteru Salazie.
Masiv sopky zaujímá jihovýchodní třetinu ostrova. Se svou stovkou erupcí od začátku 20. století se Piton de la Fournaise řadí mezi nejaktivnější sopky na planetě. Její vrchol je korunován krátery Bory a Dolomieu, obklopenými 5000 let starou podkovovitou propadlinou Enclos Fouqué. Nejvyšší bod vulkánu leží v nadmořské výšce 2631 m. Erupce nejsou příliš explozivní a omezují se většinou na neobydlenou zónu uvnitř kráteru Enclos, a tak nepředstavují velké riziko pro obyvatele ostrova. Jen výjimečně přichází erupce mimo Enclos, jako tomu bylo v roce 1977. Tato událost vyvolala vybudování vulkanologické observatoře v oblasti Plaine de Cafres v roce 1980. Od té doby je Piton „sopečnou laboratoří“ a významnou atrakcí pro turisty – ročně ji navštíví více než 200 000 návštěvníků, stejně jako „muzeum sopek“ Maison du Volcan v Bourg Murat, které nabízí ve svých expozicích videoklipy ze světových erupcí nejvýznamnějších vulkánů a encyklopedicky popisuje vše, nač si ohledně sopek jen vzpomenete.
Kráter Salazie leží na severozápad od Pitonu des Neiges a je nejrozlehlejší a nejzelenější ze všech tří kráterů Réunionu. Je obklopen náhorní planinou Belouve a řetězem hor Salazes, Morne de Fourche, Cimendef, Roche Ecrite a Be Massoune. Na návštěvníky působí zejména bujnou vegetací a tisíci kaskádami, které padají po stěnách kráteru – s nejznámějším Nevěstiným závojem.
Název Salazie pochází z malgašského slova „soalazy“ – což znamená „dobré tábořiště“. Stejně jako zbývající dva krátery byl původně místem útulku malgašských otroků „marrons“, kteří ostatně dali jméno několika okolním vrcholům (Anchaing, Cimendef). Objevení termálních pramenů v oblasti Hell-Bourgu tuto kolonizaci urychlilo.
Kráter leží na úpatí Pitonu des Neiges a je ohraničen stěnami Benare, masivem Salazes, Coteau Kerveguen a hranou Dimitile. Přístup do stejnojmenného horského městečka je po vyhlídkové silničce, která stoupá z pobřeží v serpentinách rozervanými horami do nitra kráteru. Název pochází z malgašského slova „tsilaosa“, jehož význam je „místo, ze kterého se neodchází“.
Návštěvníky lákají kromě příznivého klimatu hlavně turistické středisko Cilaos a malebná zákoutí se 4 osadami na „ostrůvcích“, kde žije zhruba 6000 obyvatel. První obyvatelé těchto míst byli „Noirs Marrons“ (uprchlí černí otroci) – úplně první koncesi získal roku 1826 otrok Figaro, který překazil povstání černých otroků v Saint-Leu a stal se tak prvním obyvatelem kráteru. V 19. století i tady byly objeveny termální prameny, ale přístupová cesta k nim byla vybudována teprve ve 30. letech 20. století. Město ztratilo svůj lázeňský význam po ničivém cyklonu roku 1948. Dnes je v Cilaos nové lázeňské zařízení Irénée Accot, pěstuje se zde vinná réva na víno dezertního typu, tradičně se tu dělají krajky (proslulé „jours de Cilaos“) a hlavně se tu soustřeďují turisté mířící na Piton a do sousedních kráterů (prochází tudy cesty GR R1 i GR R2), nebo ti, kteří touží po canyoningu a horolezectví.
Tento kráter je bezesporu trekařsky nejzajímavější a nejpestřejší oblastí ostrova. Mimo jiné proto, že jím protéká nejdelší řeka Riviere de Galets. Ta vyhloubila v sopečném tufu několik bizarních soutěsek a také neobyčejně zajímavý vodopád Trois Roches. V hladké ztuhlé lávě si voda vytvořila úzkou štěrbinu, kterou padá voda dál směrem k moři. Mafate je rozbrázděn dalšími dvěma říčkami. Na vyvýšeninách mezi údolími, pro svou nepřístupnost zvaných „ilets“ (ostrůvky), stojí půvabné horské vesničky s několika málo chalupami. Třeba osada Aurere je položena pod špičatou skalní jehlou a připomíná svým tvarem i polohou nejslavnější místo Jižní Ameriky, incké Machu Picchu.
Obyvatelé se zabývají zemědělstvím a žijí rovněž z provozování turistických ubytoven zvaných gites. V Mafate není žádná silnice a obyvatelé jsou spojeni s civilizací pouze telefonicky nebo vrtulníkem. Jméno Mafate pochází z malgašského slova „mafaty“, což znamená „místo, které zabíjí“ – jméno tomuto místu dal jeden uprchlý černý otrok, který si ho zvolil za svůj domov. Původní osada Mafate, která ležela na úpatí masivu Bronchard byla definitivně opuštěna v roce 1913 po sesuvu jedné části hory. Sesuv vytvořil přehradu, která osadu zaplavila, ale katastrofa se obešla bez obětí.
Dnešní hlavní město departementu má zhruba 130 000 obyvatel. Město i stejnojmenná řeka dostaly svůj název podle lodi, která tu rok předtím najela na mělčinu. Původním hlavním městem ostrova byl nedaleký Saint Paul, ale guvernér Mahé de la Bourdonnais ho v roce 1738 přemístil do Saint Denis. Několik pokusů zřídit zde i přístav kvůli cyklonům selhalo.
Město je pro turisty zajímavé svou atmosférou, tvořenou typickými kreolskými stavbami, vedle katolických kostelů se tu setkáme s hinduistickým chrámem, mešitou či synagogou, zajímavá je malá botanická zahrada s muzeem přírodní historie (ukázky fauny Mascaren a Madagaskaru) či galerie Léona Dierxe (litografie od Renoira, bronz od Picassa a díla od Chagalla, Cézanna, Delacroixe, Degase, Gauguina). Za vidění stojí také fotografický obchod Serge Gelaberta, specialisty-fotografa činného Piton de la Fournaise.
K relaxaci slouží Le Barachois – příjemně upravený park s promenádou u moře, lemovaný několika děly mířícími na moře mezi palmami a okrasnou zelení.
Město s 30 tisíci obyvateli je domovem největší indické komunity na ostrově. Většina tamilské populace jsou potomci smluvních dělníků, kteří sem byli dovezeni z Indie, aby pracovali na třtinových plantážích po zrušení otroctví v roce 1848. Indickou atmosféru dotváří několik pestrobarevných hinduistických chrámů, z nichž chrám bohyně Kálí je přístupný pro veřejnost. Hlavní atrakcí je zde Dům vanilky (Maison de la Vanille), který se nachází nedaleko centra na Rue de la Gare. Je to starý kreolský dům, kde se předvádí zdejší způsob kultivace vanilkových orchidejí za použití ručního opylování květů. V pěstování vanilky drží Réunion světový primát.