Na slovinské Alpy směrem k jihu bezprostředně navazuje řada horských pásem, které pokračují až do blízkosti Jaderského moře. Jde o nejsevernější výběžky Dinárského pohoří. Toto pohoří, které sleduje celé severovýchodní pobřeží Jaderského moře, vzniklo stejně jako Alpy alpínským vrásněním. Je vápencového charakteru a vyznačuje se výrazným zkrasovatěním. V širším slova smyslu se jako Kras označuje celá slovinská část Dinárského pohoří, v užším slova smyslu, jak to nalezneme i v mapách, je název Kras používán pro hřeben, či spíše protáhlou náhorní planinu, která je posledním horským pásmem směrem k moři při hranici s přímořský výběžkem Itálie s přístavem Terst.

Krasová území se vyznačují bohatstvím jevů vytvořených erozní činností vody – škrapy, závrty, ponory, jeskyně a propasti. Jsou charakteristické nedostatkem povrchové vody, často mívají stepní charakter. Lokální slovinský název Kras (Carsus) se díky vědeckým pracím I. Cvijiče (1865-1927) dostal do obecné geologické terminologie.

Nikde jinde ve Slovinsku nenajdeme takovou koncentraci divoké zvěře včetně medvědů, k čemuž přispívá řídké osídlení některých částí oblasti. S výjimkou několika světoznámých jeskyní (zejména Postojenské a Škocjanské jeskyně) je oblast turisticky málo navštěvována. Na vyšších hřebenech nalezneme několik středisek spíše běžeckého lyžování a v nižších přímořských horských pásmech, kde se pěstuje vinná réva, se nabízí „vinná turistika“. Oblast je protkána i celou řadou cyklotras, alespoň podle některých prospektů v turistických informačních kancelářích, ale sami uvidíte, že v tomto směru budeme patřit spíše mezi průkopníky.

Trnovski Gozd, respektive nejprve úbočí Banjšice, nám stojí v cestě moři jako první z hřebenů. Překonávat budeme právě náhorní planinu mezi Banjšicí a Trnovskim gozdem ve výškách kolem 900 m n.m. Kdo si přidá trasu přes Lokve, lokální turistické a lyžařské středisko, dostane se o patro výš na hřeben Trnovského gozdu, jehož nejvyšší partie se nacházejí dále k jihovýchodu (M. Golak – 1495 m).

Vipavská dolina – široká úrodná kotlina kolem řeky Vipavy mezi Trnovskim gozdem a Krasem. Údolí bylo prokazatelně osídleno už v době římské, pak je osídlili Gótové, Hunové, Langobardi a ve 4. až 6. stol. se tu usazovali Slované. V současnosti je centrem údolí město Ajdovščina. Západně, nedaleko od Ajdovščiny se nachází obec Vipavski Križ se středověkými domy, zříceninami hradu a gotickým klášterním kostelem ze 17. stol.

Hrad Kromberk (Cronberg) nás po sjezdu z hor uvítá ve Vipavské dolině. Leží nad stejnojmennou obcí, původně založen ze 13. století, v 17. století přestavěn na renesanční sídlo rodu Coronini-Cronberg. Dnes je v něm místní Gorické muzeum a galerie.

Branik už leží v údolí říčky Branicy, která se zařezává do náhorní planiny Krasu. Jde o obec se třemi starými vesnickými jádry, kostelem sv. Antona ze 17. stol. a kostelem sv. Urha z 15. stol. Na kopci nad Branikem stojí hrad Rihemberk, největší a nejstarší hrad v kraji (ze 13. stol.). Pod ním jsou zříceniny dolního hradu s chráněným parkem.

Štanjel – středověká část městečka je terasovitě vybudovaná na kopci s dalekým rozhledem, což je typické pro řadu městeček i vesnic v celé oblasti. Je obehnaná hradbami a je památkovou rezervací. Ve Starém městě je i hrad s galerií obrazů Lojze Spacala. Návrh na úpravu parku vypracoval místní rodák, architekt Max Fabiani. Jeden z nejhezčích středověkých domů je otevřen k prohlídce.

Lipica – obec proslavená především hřebčínem, kam směřuje většina návštěvníků. Hřebčín založil r. 1580 arcivévoda Karel, syn císaře Ferdinanda I. Zakladatelem a praotcem chovu se stal plemenný hřebec Maestoso. Chovali se tu koně pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni a pro zápřah do kočárů habsburského dvora, kterému hřebčín patřil až do r. 1918. Potom připadl Itálii a po r. 1954 Jugoslávii. Koně se v době ohrožení stěhovali do jiných hřebčínů, např. v Maďarsku a Rakousku, v roce 1943 byli odvezeni do Československa. Poválečný návrat v r. 1947 byl velmi smutný; z 230 koní se vrátilo jen 11. Přesto byl chov obnoven a dnes hřebčín chová na výměře 311 ha více než 200 koní. Naposledy se hřebčín stěhoval při napadení Slovinska jugoslávskou armádou v r. 1991.

Kromě prohlídky hřebčína se tu konají představení španělské školy, lze si zaplatit hodiny jezdectví, projížďky v kočáře, v okolí se pořádají hony na lišku, je tu golfové hřiště. V obci je kasino, tenisové kurty, hipodrom. Prohlédnout si můžete kostel sv. Antona a galerii Avgusta Černigoje (1898 – 1985), moderního slovinského malíře, který poslední léta prožil v Lipici a maloval zdejší okolí i koně.

Sežana – je správní a hospodářské středisko Krasu, vzhledem k blízkosti italských hranic je to rušné tranzitní místo. Ve městě se zachovaly domy, postavené v typickém slohu Krasu (náměstí), stojí tu rodný dům (škola) básníka Srečka Kosovela (1904 – 1926). Nejzajímavější je botanická zahrada s exotickými, cizokrajnými dřevinami.

Škocjanske jame – jsou unikátní zejména mohutností ponurého podzemního kaňonu říčky Reka, která jimi vtéká do podzemí Krasu. I když při běžném letním na to moc nevypadá, jde údajně o největší ponornou řeku v Evropě a jednu z největších na světě. Krápníková výzdoba není příliš bohatá. Od r. 1986 jsou jeskyně zapsány na Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Ze vstupního areálu poblíž vsi Matavun odcházejí návštěvníci s průvodcem do doliny Globočak, kde byl proražen umělý vchod do Tiché jeskyně (Tiha jama) a do Velké dvorany s mohutnými stalagmity (orjaki). Cesta vede dolů do Šumící jeskyně (Šumeča jama), kterou protéká říčka Notranjska Reka do úzkého Hankeova kanálu a později mizí v sifonu Mrtvého jezera. Po 40 km podzemní pouti se Reka dostane na povrch v Itálii poblíž Terstu. Od Hankeova mostu (přírodní most, 45 m nad říčkou) pokračuje cesta skalní galerií do dvorany Ponvic. Za chvíli spatříme denní světlo, které skalním oknem proniká do Schidlovy dvorany. Venku vidíme 163 m vysokou skalní stěnu Velké doliny. Následuje Tominčova jeskyně s mohutným vodopádem. Cesta stoupá na hřeben mezi Velkou a Malou dolinou zpět k Matavunu.

Črni kal – obec s bohatě dochovanou architekturou istrijského Krasu, např. Benkův dům (Benkova hiša). Ve vsi se nachází kostel sv. Valentina, jehož zvonice se v důsledku sesedání půdy stále více naklání. Nad obcí na 10 m vysoké strmé skalní stěně stojí zříceniny hradu Črni kal/Crnicalis, vystavěného v polovině 11. stol.

Hrastovlje – obec blízko Črni kalu, nad vsí je románský kostelík Nejsvětější Trojice s freskami z r.1490 od Jana z Kastavu. Některé kompozice (např. Tanec umrlců a Kolo štěstí) jsou pokládány za vrchol středověké nástěnné malby ve Slovinsku. Obě předchozí lokality nejsou přímo na trase, budeme se na ně dívat shora z hřebene dolů do údolí.

Postojnska jama – je součástí největšího jeskynního systému ve Slovinsku, a je jedním z nejimpozantnějších jeskynních systémů v Evropě. Jeskyně jsou zapsány na Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Sestává z více mezi sebou propojených jeskyní (Postojnska, Pivka, Črna, Otoška a Magdalena), které tvoří vlastně dvouposchoďový systém. Vchod je ve výšce 674 m n. m. v Sovím vrchu (Sovič). Za ním se skrývá celkem 27 km prozkoumaných chodeb. Turistická trasa je dlouhá 5,2 km, z toho 3,5 km návštěvníci projedou vláčkem, který je v provozu od r. 1872. Jeskyně je pokládána za nejkrásnější krápníkové prostory v Evropě, má bohatou výzdobu a monumentální prostory, např. Taneční sál (Plesna dvorana) a Koncertní sál (Koncertna dvorana) s kapacitou až 10 000 návštěvníků. V jedné z prostor je akvárium s reliktem zdejších podzemních vod, mlokem macarátem jeskynním, který je pro své růžové zbarvení kůže Slovinci zvaný človeška ribica (lidská ryba). Jeskyní protéká podzemní říčka Pivka.

Při výstupu z jeskyně si můžete povšimnout opálených stěn. Na jedné z nich visí pamětní deska, připomínající skupinu partyzánů, která v r.1944 pronikla jedním z málo známých vstupů do jeskyně a podpálila sklad munice a pohonných hmot, který sem umístili němečtí okupanti. Vpravo od východu z jeskyně vidíme skalní bránu, kterou jeskyni opouští říčka Pivka.

Sečovlje – někdejší salinářská obec, kde hlavním zdrojem obživy bylo získávání soli v rozlehlých salinách, které se táhnou až k nejsevernější chorvatské obci Savudrija. Na salinách se pracuje i dnes, část je však chráněnou rezervací. Jeden z domků byl upraven na muzeum, v němž se můžeme poučit o historii dobývání soli z mořské vody. Okolí salin je bohaté na flóru a ptactvo a je zapsáno do seznamu UNESCO jako chráněný mokřad. V Sečovljích je mezinárodní letiště, sloužící především hostům z Portotože.

Portorož – proslulé lázeňské městečko (3 000 obyvatel) leží v Piranském zálivu. Ještě na začátku 19. stol. to byla bezvýznamná rybářská a salinářská osada. Díky své poloze a příhodným klimatickým podmínkám se začala ve 30. letech 19. stol. rozvíjet v později slavné a oblíbené lázně. Podél pláže vyrostly hotely a lázeňská zařízení, kam se sjížděla společenská smetánka Rakouska. Na konci 2. světové války podnikli spojenci na západním pobřeží Istrie několik náletů, při kterých byly lázně zcela zničeny. Po válce byl obnoven pouze jediný hotel v historizujícím slohu. Nová výstavba se posunula poněkud severněji k obci Bernardin.

Uzdravováním slanou vodou (talasoterapií) se zabývali už mniši benediktinského kláštera sv. Lovrenca ve 13. stol. Pozůstatky někdejšího kláštera jsou včleněny do turistického komplexu Bernardin. Zde stojí i proslulé lázně Talasoterapija, kde se léčí mořským bahnem. K procházkám pacientům i rekreantům slouží parky s množstvím především růžových keřů (Porto rose = přístav růží). V Portoroži se od r. 1969 pořádají v létě mezinárodní sochařská sympozia Forma viva. Na poloostrově Seča vyrostla galerie soch v přírodě. Tady umělci nechávají svá díla, která si mohou hosté prohlédnout.

Piran – půvabné městečko při Piranském zálivu na poloostrově Punta, vybíhajícím západním směrem v úzký mys s majákem (Madonin rtič). Bylo založeno v době řecké kolonizace Jadranu, ve 2. století př. n. l. se dostalo pod římskou nadvládu. První písemné zmínky jsou ze 7. stol., kdy patřilo Byzanci. Město tvořila dvě starobylá jádra: Punta kolem kostela sv. Klimenta, poblíž Madonina mysu, a Marčana / Marciana. Na konci 12. stol. utvořil Piran spolek s dalmatským Splitem, dohoda byla ještě jednou obnovena ke konci 13. století (1270). V té době se však už na Istrii pevně usazovali Benátčané a ani Piran nedokázal dlouho vzdorovat. Pod vládou Benátek zůstal až do r. 1797. Pak byl připojen k Rakousku a r. 1918 k Itálii. Během 2. svět. války byl součástí ochranné zóny B města Terstu, v letech 1945 – 47 obsazen spojeneckými armádami, r. 1954 připojen k Jugoslávii. Celé město je chráněno jako kulturní památka.

Chceme-li si prohlédnout největší zajímavosti, vydáme se na okruh, který začíná na Cankarově nábřeží. Tudy se podél moře dostaneme k malému starému přístavu (na jeho druhé straně pokračuje Prešernovo nábřeží k Madoninu mysu; na začátku tohoto nábřeží je Tartiniho divadlo a akvárium). Zabočíme-li kolem přístavu, zůstane nám po pravici Námořní muzeum a před námi se otevře centrální prostor městečka Tartiniho náměstí.

(Giuseppe Tartini, 1692 – 1770, piranský rodák, skladatel a houslový pedagog, považovaný za zakladatele moderní houslové virtuozity. Působil také dva roky v Praze na dvoře hraběte Kinského. Žák českého houslisty Matěje Černohorského, téměř celý život prožil v Itálii, především v Assisi a Parmě.)

Uprostřed náměstí stojí Tartiniho socha (1896, Antonio del Zotto). Před ní na zemi je deska připomínající setkání prezidentů postkomunistických zemí r. 1997. Od levé strany (ve směru od přístavu) si všimněte několika zajímavých domů: radnice (Mestna hiša) je z 2. pol. 19. stol., postavena v historizujícím slohu a ozdobena plastikou benátského lva. Benátský dům (Beneška hiša) je ve stylu benátské gotiky z 15. stol. Ve štukovém věnci v průčelí nese nápis Lasa pur dir! (Ať si mluví!). Údajně jej dal postavit místní boháč pro svou milenku a heslo je její odpovědí na klepy závistivců.

Za Benátským domem stoupá úzká ulička (IX Korpusa) ke kostelu sv. Jiří. Původní stavba ze 14. stol. (1317) dostala dnešní podobu v 17. stol. (1637). Součástí kostela je bohatá klenotnice. Vedle stojí zvonice z počátku 17. stol., jejíž předlohou byla zvonice kostela sv. Marka v Benátkách. Vedle věže je osmiboká budova baptisteria, jehož křtitelnicí je bývalý římský sarkofág.

Před vchodem do kostela je terasa, odkud vidíme Terst, za dobré viditelnosti i Be-nátky, ale především celý Piran, Terstský a Piranský záliv. Východním směrem se táhne pozůstatek hradeb (dnes asi 300 m, dříve 2 km) se sedmi věžemi; hradby oddělovaly město od pevniny (dole v městečku se dochovala brána Marciana).

Sejdeme od kostela a Nemocniční ulicí (Bolniška ul.) se vracíme k náměstí. Po levé ruce budeme mít minoritský klášter sv. Františka. Dnes je v něm starobinec, ale krásným portálem z 15. stol. můžeme nahlédnout do klášterního nádvoří. Po pravé straně stojí kostel Panny Marie Sněžné z r. 1404. Odtud se dostaneme na náměstí ke kostelu sv. Petra ze začátku 19. stol. Nad jeho vchodem je obraz Madony, dílo Tizianových žáků. Posledním zajímavým domem na náměstí je barokní Tartiniho rodný dům, v němž je malé muzeum a sídlí tu organizace hájící práva italské menšiny. Na Cankarově nábřeží stojí palác Gabrielisů z 19. stol., v něm je Městské muzeum. Kdo má více času, může pokračovat Prešernovým nábřežím k restauraci Pavel a tři vdovy, kde zabočí na nám. 1. máje. Na něm stojí barokní fontána a stará lékárna, poblíž pak kostel sv. Štefana (Židovski Trg), odkud Verdiho ulicí dojde zpět na Tartiniho náměstí.