To nejlepší z Tuniska
Tunisko
Chcete si užít romatiky absolutního ticha a hvězdnaté oblohy jako za dávných časů pouštních karavan? Pojeďte s námi na Saharu, do Tuniska! Dopřejeme si klid, ticho a samotu, na hřbetě velblouda nebo pěšky vedle něho si projdeme kousek pouště a pod přátelským dohledem místních beduínů se ji naučíme vnímat. Bude dost času na fotografování, ochutnávku místní kuchyně, popovídání u mátového čaje či u vodní dýmky ve stylové kavárně pouštní oázy.
163 610 km2
Tunis (2.200.000 obyvatel s předměstími - r.2009).
arabština, mluvený jazyk: francouzština
1 tuniský dinár (TND) = 1000 millimů
Hlavní město země je politickým, hospodářským a kulturním centrem. Toto město se rozkládá v severovýchodní části země, na pobřeží Středozemního moře, v Tuniském zálivu u mělké laguny El Hahira. Tunis i s předměstskými oblastmi má zhruba 2 milióny obyvatel, z tohoto počtu žije zhruba 1,2 miliónu obyvatel ve vnitřním městě.
Medína, neboli staré město, představuje originální svět obchodu v arabském stylu. Obchoduje se zde v malých krámcích, které se nacházejí v úzkých, křivolakých uličkách. Hlavní ulice této staré městské čtvrti, Rue Jama Ez Zitouna, nás dovede k Velké (Olivové) mešitě, nejstarší mešitě tohoto města. Z dalších významnějších staveb ve starém městě můžeme uvést např. Dar Hussein, který se nachází spolu s mešitou El Ksar (1106 zal.) na náměstí Place du Chateau. Na západ od Velké mešity se nachází mauzoleum a mešita Hammouda Paši, v severní části starého města nalezneme mauzoleum s mešitou Sidi Mehrez. Tato svatyně, zastřešená devíti kopulemi, je svého druhu unikátní v celém Tunisku. Palác Dar Othman z r. 1600 je v současné době sídlem muzea umění a lidových tradic.
Ze starého města se do nového dostaneme branou Bab El Bahar (brána moře), které se rovněž říká Porte de France (z r. 1844). Zde začíná známá třída Avenue de France na níž navazuje Avenue Habib Bourguiba. Tyto dvě třídy se stýkají na náměstí Place de l indépendance, kde nalezneme uprostřed sochu filozofa a historika 14. století Ibn Chaldúna. Nedaleko náměstí uvidíme i katedrálu svatého Vincenta de Paola z r. 1882 a naproti ní budovu francouzského velvyslanectví.
V okolí hlavního města nalezneme proslulé Kartágo a staré město Sidi Bou Said, neboli perlu nad azurovým zálivem. Za návštěvu rovněž stojí lázeňská místa s překrásnými plážemi, jako La Marsa a Gammarth s francouzským vojenským hřbitovem obětem druhé světové války.
Rovněž La Goulette, dnes významný námořní přístav, se může pyšnit nádhernými plážemi. Stovky obyvatel hlavního města sem přijíždějí na víkendy a v čase dovolených, ať už vlastními vozy anebo TGM, elektrickým vláčkem, který byl zde první svého druhu na africké pevnině. V La Goulette nalezneme i španělskou pevnost ze 16. st., kterou nechal zbudovat Karel V. Dlouho sloužila jako vězení. Dnes je zde umístěno muzeum sbírek folklorních krojů a šperků.
To je malinké, ale o to více romantické městečko nedaleko hlavního města. Září po celý rok nádhernou kombinací barev, modrou a bílou, doplněnou fialovou barvou muškátů. Městečko vás zaujme svou andaluskou architekturou, jež se sem dostala s muslimy vypuzenými ze Španělska v 16. st. Sidi Bou Said získalo své jméno podle světce, který se takto jmenoval, jednalo se dokonce o přítele Ludvíka svatého. Tento proslulý světec zde žil a také zemřel ve 13. st. n. l.
Modrobílé městečko je rozloženo na vysokém skalnatém pobřeží, pokud vystoupíte na pahorek nad městem, odměnou vám bude nádherný výhled na Tuniský záliv a nedaleké vrchy Bou Cornine a Zaghouan.
Dnešní Kartágo je moderní město, vzdálené zhruba 16 km od Tunisu. Najdeme zde mimo historických památek i prezidentský palác současného tuniského prezidenta.
Kartágo bylo dle pověsti založeno Féničany v čele s královnou Dido (Elissa) v roce 814 př.n. l . Centrem původního města, jež se jmenovalo Quart Hadašt (Nové město) byl patrně pahorek Byrsa s citadelou a chrámem. Město vyrostlo ve velmi známé hospodářské i námořní centrum, které mohlo konkurovat i samotnému Římu. V době tří tzv. punských válek Římané Kartagince porazili a roku 146 př. n. l. slavné město zničil a srovnal se zemí římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio mladší, který si tímto činem vysloužil přídomek Africanus. Za Caesara bylo Kartágo znovu vzkříšeno a postupem času se stalo jedním z nejvýznamnějších měst římské provincie Afrika a vlastně i celé římské říše.
Ruiny Kartága jsou roztroušeny na poměrně velké ploše. Za prohlídku stojí zvláště zbytky rozsáhlých Antoniových lázní ze 2. st. n. l. Lázně byly vystavěny obvyklým stavebním způsobem pro muže a ženy, masážní sály, odpočívárny, knihovna... Lázně byly i společenským shromaždištěm bohatých Římanů. Bohužel z celkového areálu se do dnešní doby dochovala pouze podzemní část. V těsném sousedství Antoniových lázní uvidíme prezidentský palác, který je přísně střežen a ani jeho fotografii si nesmíte odvézt na památku. Fotografování prezidentského paláce, státních úřadů, kasáren apod. je přísně zakázáno!
Dnešní město vzniklo na místě dvou bývalých římských osad Pupput a Siagu již ve 13. st. Od dvacátých let našeho století začíná obrovský rozmach Hammametu jako lázeňského střediska. Přijíždí sem spousta bohatých Evropanů, ale i Američanů a také významných světových umělců.
Současný Hammamet má zhruba 40.000 obyvatel a okolo stovky hotelů od jedné do pěti hvězdiček. Cestovní ruch je velice důležitým zdrojem obživy místních obyvatel. Staré město (medína) je v Hammametu uzavřeno do hradeb, kde nalezneme i citadelu z 15. st., která určitou dobu soužila jako kasárna Cizinecké legie, a Velkou mešitu, pocházející rovněž z 15. st. Výstup na hradby Vás odmění překrásným výhledem na město a záliv.
Nabeul je vzdálen zhruba 10 km od Hammametu, je to hlavní město gubernátoru Cap Bon. Oblíbené rekreační středisko se 60.000 obyvateli je známé především díky své keramice a výrobě parfémů z pomerančových květů. Na místě současného města byla původně punská osada zničená později během třetí punské války. V době římské za císaře Augusta byla osada obnovena a nazvána Neapolis (Nové město).
Keramika a hrnčířství zde mají bohatou tradici, již v 16. st. se zde usídlili hrnčíři u Guellaly z ostrova Jerba a začali rozvíjet své řemeslo. O století později do Nabeulu zavítali se svým uměním i jiní umělci, muslimové u Andalusie, odkud odešli kvůli náboženskému útlaku. Typické barvy místní keramiky jsou modrá, zelená a žlutá na bílém podkladě. Ve městě jsou desítky a desítky dílen a dílniček, kde vznikají džbány, vázy, misky, dózy i kachle z glazované keramiky anebo nevypálená kamenina. Ale není to jenom keramika, co se vyrábí v Nabeulu. Tradiční je i výroba rohoží z rákosu či halfy. Pletení rohoží je prací mužů, na jedné rohoží pracují dva až tři muži.
Toto město se nachází v oblasti zvané Sahel (arabsky pobřeží). Sahel je pobřežní nížinatá oblast sahající od Hammametského zálivu směrem na jih ke Gabelskému zálivu. Oblast se vyznačuje mírným klimatem a dobrými zemědělskými podmínkami. Sousse patří v současné době mezi nejoblíbenější turistická letoviska, hlavní město gubernátoru s 200.000 obyvateli. Je to třetí největší město Tuniska a jeden z nejdůležitějších přístavů. Jsou zde továrny na zpracování olivového oleje, textilní továrny, montují se zde automobily značky Peugeot. Důležitý je i v této oblasti cestovní ruch.
Starobylá Medina je uzavřena v hradbách a přístupná třemi branami, Bab El Jedid, Bab Al Ghibli a Bab El Gharbi. Městské hradby jsou dlouhé zhruba 2.250 metrů. Ve staré části města nalezneme i tzv. Velkou mešitu, která svou masivní fasádou připomíná pevnost. Je to jedna z mála mešit, která nemá žádný minaret. Přístavní pevnost Ribat byla postavena v 8. st. n. l. a kompletně dostavěna v r. 821, kdy emír z rodu Aghlabovců, Tiad Allah, nechal postavit věž. Podobné pevnosti byly stavěny po celém arabsko-islámském pobřeží proti nájezdům křesťanů.
Dále v Sousse nalezneme druhou pevnost Kasbab, situovanou nedaleko hradeb. V těsné blízkosti pevnosti se nachází Muzeum antického umění, co do významu druhé nejznámější muzeum Tuniska po Bardo Muzeum obsahuje sbírky z období punského, římského i raně křesťanského a rovněž kolekci mozaik z období 1.-6. st. n. l.
Při návštěvě Sousse nesmíme zapomenout ani na toto krásné letovisko vzdálené cca 5 km od Sousse. Centrem Port El Kantaoui je malebný přístav vybudovaný v letech 1974 až 1979 po vzoru bělomodré vesničky Sidi Bou Said. V přístavu může najednou kotvit až 340 plachetnic a jachet. Port El Kantaoui je oblíbeným místem jak turistů, tak i samotných Tunisanů, naleznete zde spoustu obchůdků se vším možným a rovněž tu zaručeně dobře nakoupíte, můžete posedět v některé z mnoha kavárniček a restaurací, projet se výletní lodí či jen procházet.
Toto město, stejně jako Sousse a Port El Kantaoui, se nachází v oblasti zvané Sahel, a rovněž patří mezi vyhledávaná letoviska cestovního ruchu. Monastir je vzdálen zhruba 35 km od Sousse. Monastir byl důležitým bodem arabské obrany proti křižáckým nájezdům z moře v období 8. st. n. l. Z této doby pochází opevněný hrad a klášter, zvaný Ribat. Ribat je dnes přístupný veřejnosti jako přírodní scéna a muzeum islámského umění. V 11. století, když Fatimidovci opustili Kairouan a usídlili se v nedaleké Mahdii, převzal Monastir úlohu svatého města muslimů. V této době sem proudili statisíce věřících muslimů.
Ve městě se nachází také nádherná mešita nesoucí jméno prvního prezidenta Tuniska a jeho monumentální mauzoleum, ohromná čtyřboká stavba se zlatou kopulí, kterou po obou stranách doplňují vysoké štíhlé minarety.
Stará část města, Medina, je z velké části uzavřena ve středověkých hradbách s dochovanými věžemi a branami. Opevnění města pochází z 18. st. Zde nalezneme i velkou mešitu z 9. století, později stavebně ještě upravovanou a v jejím těsném sousedství nalezneme pevnost Ribat.
Dnešní El Jem má okolo 20 000 obyvatel a je městečkem tkalců a zemědělců. Nachází se zhruba v polovině cesty ze Sousse do Sfaxu.
Původem bylo toto město berberské, o jeho založení nemáme přesné zprávy. El Jem je znám svým grandiosním amfiteátrem, který se může srovnávat s Koloseem v Římě. Amfitátr patřil mezi šest největších ve všech římských koloniích. Divadlo má oválný půdorys a je 148 m dlouhé a 122 m široké a dosahovalo výšky 36 metrů. Ve svých třech patrech mělo 40 000 míst k sezení. I v podzemí byly odkryty galerie, kudy se přiváděli zápasníci i zvířata.
Toto město je se svými 300 000 obyvateli na druhém místě co do velikosti a počtu obyvatel v Tunisku. Je to důležité průmyslové středisko a velký přístav, zaměřený převážně na vývoz. Jsou zde umístěny továrny na zpracování oliv, továrny na zpracování fosfátů a sépiových kostí. Loví se zde přírodní houby, které se rovněž exportují.
Jako všude ve městech i zde nalezneme starou část města, Medinu, která je uzavřena v hradbách z 9. století, z doby Aghlabitů.
Ve starém městě se nachází i Dar Jellouli, palác z 18. století, kde je dnes Muzeum lidového umění a tradic.
Dvacet kilometrů východně od Sfaxu leží v moři ostrovy Gharbi a Chergui a několik dalších malých ostrůvků, dohromady tvořících souostroví Kerkenna.
Oba hlavní obydlené ostrovy zaujímají 180 km2 a žije zde dohromady 15 000 obyvatel živících se rybolovem, ručními pracemi a pěstováním halfy. Na ostrovech se dodnes dodržují staré zajímavé zvyky a tradice. Spojení s pevninou zajišťuje několikrát denně trajekt.
Ostrovy jsou významné i tím, že zde r.195 př. n. l. hledal útočiště proslulý vojevůdce Hanibal. V římské době zněl název ostrovů Cervina a po španělské okupaci byly až do 18. st. opuštěné.
Dnešní Kairouan má zhruba 60 000 obyvatel a je hlavním městem gubernátoru. Kairouan patří spolu s Mekkou, Medinou a Jeruzalémem k nejsvatějším městům islámu, dle tradice je možné vykonat namísto jedné poutě do Mekky sedm poutí do Kairouanu. Kairouan neboli "Bílé město" je ryze arabského původu.
Nejzákladnějším a nejznámějším monumentem města je Velká mešita Jama Sidi Okba, jako jedna z mála je přístupná i nevěřícím. Minaret, který je 37 m vysoký a má 128 schodů, pochází z 9. st. a je jeden z nejstarších v severní Africe.
Za prohlídku také stojí tzv. Holičova mešita neboli Mešita Sidi Sahbi El Balaoui. Sidi Sahb (neboli Abou Zamaá) nebyl ve skutečnosti Prorokovým holičem, patřil však k jeho blízkým přátelům a na znamení věrnosti u sebe nosil tři Prorokovy vousy - odtud jeho přezdívka, Mohamedův holič. Mauzoleum tohoto svatého je velice starobylé, ovšem dnešní budova pochází ze 17. století. Mimo mauzolea zde nalezneme i medersu (školu koránu).
Zajímavé jsou i vodní nádrže Aghlabitů pocházející z 9. století. Největší rezervoár na vodu je polygonální, téměř kruhový, s průměrem 128 metrů a obsahem 50 000 m3. Voda se do těchto vodních nádrží dováděla pomocí akvaduktů až z 30 km vzdálené Chrichiry (na západ od Kairouanu). Menší bazének o průměru 37 metrů sloužil k zachycení dešťové vody.
Gabes je hlavní město gubernátoru, má více než 60 000 obyvatel. Město se nachází ve stejnojmenném zálivu a od Tunisu ho dělí vzdálenost více než 400 km. Dnes má bohatý průmysl chemický, cementářský, proslulá je i řemeslná výroba např. košíkářství, tkaní koberců a šperkařství.
Největší kouzlo znamenají pro město jeho oázy, které mají tu zvláštnost, že leží u všech tuniských oáz nejblíže mořskému pobřeží. Na ploše 2 000 hektarů je více než 300 000 palem, spousta pomerančovníků, broskvoní, granátovníků, které dávají dvojí sklizeň ročně. Komplex oáz je zavlažován systémem kanálů z říčky Oued Gabes.
V oblasti oáz leží větší počet městeček, z nichž nejznámější je Chenini Gabes s proslulým tržištěm či Kettania, které se říká "Malá Kalifornie" díky nádheře svých zahrad anebo Mareth, kde je dodnes vidět obranná linie maršála Rommela. Další městečko El Hamma je známé díky svým teplým léčivým pramenům (47 st. C), které znali již Římané jako Aque Tacapitane.
Je to správní centrum této krajiny, hlavní město gubernátoru, má na 20 000 obyvatel. Obyvatelstvo se živí hlavně turistikou a řemeslem. Odtud se nám otevírá daleká cesta do pouště. Potomci Berberů zde žijí ve svých typických obydlích, což jsou tzv. skiby polonomádů, rohožové chatrče, jež se velice snadno přestěhovávají anebo ve skalách vytesané ghorfas, jejichž shluky vytvářejí vesnice, tzv. ksary.
V této oblasti nalezneme jen nomády a obyvatele ksarů. Dříve tudy vedla významná obchodní cesta spojující Gabes s Libyí a Súdánem. V roce 1890 se stala z tohoto městečka vojenská základna a od roku 1912 sídlo Cizinecké legie. Později kasárna sloužila i jako vězení, nyní se zde konají každé pondělí a čtvrtek zajímavé místní trhy.
Sídlo berberského kmenu Haouiasů se stalo zajímavým turistickým střediskem. Je to konec světa, kam civilizace zasáhla jen velice málo. Cesty zde končí a před očima máte jen nekonečné písečné duny.
Nová Matmata, kde žije na 10 000 obyvatel, vznikla v těsném sousedství starého města s jeskynními obydlími. V bílém vápenci si berberský kmen Ašešů vykopal různě hluboké šachty, na které navazují vodorovné chodby rozšiřující se v obytné místnosti. Dno šachty je využíváno jako dvůr, někdy i stáj. Krátery jsou hluboké od 3 do 12 metrů. Do takových obydlí se sestupuje po žebřících, vytesaných schodištích ve skále či pomocí lana. Účelem takovýchto podzemních domů byla ochrana před nájezdy kočovníků, ale i před velkým žárem a nočním chladem. V okolí je na 700 takovýchto obydlí, dnes využívaných zvláště v turistice.
Město na samém prahu Sahary, obklopené množstvím oáz. Obyvatelstvo se živí především prodejem datlí, které v této oblasti patří k těm nejkvalitnějším, výrobky z velbloudí srsti a také cestovním ruchem.
Každý týden v pondělí se ve městě konají trhy, kde se mimo jiné dají koupit a prodat i velbloudi, kteří pro své lahodné maso často končí u řezníků. Dříve tudy vedla obchodní stezka ze Súdánu a právě v Kebili se pravidelně konaly trhy otroků pocházejících z černé Afriky.
V tomto městečku nalezneme hotel s podivným názvem Borj En-Naam (Pštrosí pevnost) připomínající neúspěšný pokus s chovem pštrosů na počátku našeho století.
Douz se někdy přezdívá "Brána Sahary".
V okolí Douz žijí zbytky kočovných kmenů Merazigů, původem nomádů ze severní Libye. Je možné je spatřit každý čtvrtek na místních velbloudích trzích. Na jaře je velmi zajímavá návštěva tzv. svátků velbloudů, při kterém se konají i velbloudí zápasy. V prosinci probíhá Saharský festival.
Největší slané jezero Tuniska má plochu více než 5000 km2 a je i nejnižším bodem země (místy až 23 m pod hladinou moře - Tozeur). V této oblasti nenalezneme žádný život, žádnou vegetaci. Jezero je možné přejet turistickou trasou dlouhou cca 40 km od Kebili do Tozeuru po asfaltové silnici, která dříve sloužila pouze armádě.
Specialitou této oblasti jsou pouštní růže vznikající oxidací křemíku a chloridu sodného. V létě v této oblasti můžete spatřit i fatu morgánu. V této fantastické krajině se točily záběry filmu "Hledání ztracené archy" (Spielberg).
V okolí jezera žije na 50 000 obyvatel pracujících v místních oázách. Jedná se převážně o potomky bývalých černých otroků přivezených do této oblasti již v době Římanů za prací.
Tozeur je hlavním městem gubernátu západního El Jeridu, žije zde zhruba 20 000 obyvatel. Původně zde bývalo římské středisko Thusurus, po odchodu Římanů se zde usadili Berbeři a posléze Arabové. Význam města vzrostl ve 14. století, kdy zde byla důležitá křižovatka obchodních karavan.
Místní oáza v Tozeuru zaujímá plochu cca 1 000 hektarů a počet datlových palem je vyšší nežli 400 000. Vláhu zabezpečuje na 200 podzemních pramenů. Dříve se pro účely zavlažování stavěly přehrady, známé již z dob Římanů. Ve 13. st. zavedl tuniský agronom původem z Tozeuru Ibn Chabbat nový způsob, kdy voda cirkuluje v kanálcích, které protínají křížem krážem celou oázu. Tento systém se používá do současnosti.
V Tozeuru je možno navštívit místní zoologickou zahradu ZOO Tijani.
Stará část města, Medina, pochází ze 14. století a je zajímavá výzdobou fasád svých domů. Fasády tvoří mozaiky, přímo geometrické obrazce z pálených cihel různě zbarvených od bílé až po tmavě hnědou. Mozaiky připomínají svými vzory krajkoví.
Tato oáza se nachází zhruba 35 km od hranic s Alžírem a asi 500 km od hlavního města Tunisu. Žije zde na 20 000 obyvatel. Pro velký počet svých náboženských staveb bývá někdy označována jako Kairouan jihu. Má celkem 24 mešit a 127 maraboutů (hrob světce, nad nímž je vybudována malá mešita) a také patří k významným poutním místům islámu. Patronem města je světec Sidi Bou Ali, který sem přišel hlásat islám. Jeho marabout je obklopen krásnou zahradou.
Nefta patří mezi nejkrásnější tuniské oázy. Říká se jí ve francouzštině La Corbeille (úrodný košík). Oáza má zhruba 1300 hektarů a čítá na 500.000 datlových palem. Je zavlažována 152 prameny, které dosahují teploty až 80 st.C a jejich léčivé účinky byly známy již v době římské.
Místní architektura je zajímavá svými fasádami domů, podobně jako v Tozeuru, zhotovovanými z různě vybarvených pálených cihel. Za Neftou začíná ta "pravá" Sahara, písečné duny obklopují město a nebýt usilovné práce lidí, netrvalo by dlouho a celá oáza by zmizela pod věčným pískem.
Toto hlavní město gubernátoru má 56 000 obyvatel a je to v současné době velké průmyslové středisko.
Nalezneme zde zbytky městské pevnosti Kasba z 15. st., dále Velkou mešitu či turecký palác Dar El Bey. Nejzajímavější jsou však dva římské bazény (Piscines romaines), bývalé lázně s teplými minerálními prameny. U původního římského bazénu, v bývalém bejově domě je možné si prohlédnout středisko řemeslníků.
Díky silným pramenům se zde pěstuje na sto tisíc datlových palem, mnoho pomerančovníků, citrusů, granátová jablka, meruňky i vinná réva.
Malé, zhruba 20.000 městečko, se nachází cca 40 km jihozápadně od Gafsy a je sídlem společnosti pro zpracování fosfátů, které se zde propírají a dále zpracovávají.
Z tohoto městečka jezdí turistický vláček (Lézard Rouge - Červená ještěrka) na trase Metlaoui do Redeyef. Po trase je možno krásně spatřit zajímavou soutěsku Gorges du Selja s pískovcovými útesy vysokými 200 m.
Jedná se o malou vesničku s cca 250 obyvateli, situovanou nedaleko od alžírských hranic. Nachází se na místě, kde Římané vybudovali obranný val na cestě z Gabes do Tebessy.
Vesnička se nachází nad propastí, kde podzemní prameny napájejí říčku (oued), zavlažující palmy a místy vytvářející vodopády.
Tato oáza, stejně jako Chebika a Medes, leží v nadmořské výšce 340 m. n. m. Dříve se zde nacházelo důležité středisko byzantských křesťanů, Ad Tures. Toto poměrně rozsáhlé staré město je dnes úplně opuštěné. Nedaleko starého města vznikla vesnice, kde dnes žije 2.000 obyvatel. Tato horská oáza vděčí za svůj vznik říčce Oued Khanga, kde v době dešťů hrozí rozvodnění a řeka zaplavuje přístupové cesty do vesnice, kam se potom dostanete jen na hřbetě osla.
Vesnička situovaná téměř na hranicích s Alžírem, v blízkosti vrchu Djebel Brikiss. Kamenné domky této vesničky, bývalého antického městečka Mades, ční nad strmou, 60 m vysokou propastí. Propast chrání osadu ze tří stran, což bylo výhodné zvláště v minulosti, kdy berberské osady bývaly obětí nájezdů divokých hord Nomádů. Vesnička sama o sobě stojí za zhlédnutí a místní zajímavostí je i zdejší 15metrový vodopád.
Oázy Mides, Tamerza a Chebika jsou proslulé díky znamenitým datlím, v okolí je na 40 000 datlových palem.
Sahara je největší pouští světa, zaujímá plochu více než 8,4 miliónů km2. Své jméno odvozuje od arabského slova "Sahra", což v překladu znamená pustinu. Rozkládá se na ohromné ploše od břehů Atlantického oceánu až po Rudé moře, což představuje vzdálenost zhruba 4800 km, a v pásu 1300 - 1600 km širokém. Zabírá zhruba pětinu rozlohy afrického kontinentu.
Sahara byla svou nekonečností odjakživa velkou neznámou a děsila každého, kdo se přes ni musel ubírat. Přesto se našlo mnoho odvážlivců, kteří toužili tuto poušť procestovat a mnohdy nasazovali i své životy, aby ji pokořili. Někteří ovšem neuspěli a zahynuli, nejčastěji žízní.
Saharou protéká jen jediná řeka, Nil. Přivádí si dostatek vody z tropických oblastí, a tak může překonat neobyčejnou suchost pouště. Sahara je v dnešní době rozdělena mezi mnoho zemí. Při dřívějším koloniálním rozdělení Afriky se podstatná část dostala do rukou Francouzů. V druhé polovině 20. století většina zemí získala nezávislost. V současnosti drží největší část Sahary Alžírsko, dále následuje Libye, Čad, Nigerie, Mali, Mauretánie, Horní Volta a Západní Sahara. Na východě je Sahara rozdělena mezi Egypt a Súdán.