První osídlení Bretaně je doloženo asi kolem roku 5 000 př.n.l. především v oblasti Carnacu a v okolí Huelgoatu. Megalitické stavby vznikají mezi lety 3000 a 2000 př.n.l. O těchto prvních obyvatelích nevíme takřka nic. Až kolem r. 500 n.l. se objevují první Keltové. R. 56 př.n.l. dobyl tuto oblast Caesara Římané zde setrvali až do 5. století n.l. Křesťanství se zde začalo šířit už kolem r. 400 a v polovině 9. st. se pod vedením národního hrdiny Nominoëa z Bretaně stalo samostatné vévodství. To bylo r. 1532 připojeno k Francii. Od 16. do 18. století zažívá Bretaň období prosperity díky pěstování konopí a lnu a díky své výhodné pozici na trase lodí plujících do Nového světa. V této době vznikají nejhonosnější kostely a proslulé kalvárie. V 19. a 20. století pro Bretaň nastává období ekonomického útlumu a dodnes patří Bretaň k nejchudším regionům Francie. Lidé se živí hlavně rybolovem a zemědělstvím a díky optimálním klimatickým podmínkám je Bretaň významným producentem zeleniny (květák, artyčoky, brambory) a darů moře (ryby, mušle, humři, ústřice). Stále výrazněji se rozvíjí cestovní ruch. Dnes je Bretaň druhá nejoblíbenější prázdninová destinace ve Francii. 

Bretonci jsou pyšní na svůj původní jazyk - bretonštinu, na kroj, zvyky a kulturu a obrovské množství zachovalých křížových cest, kaplí a kostelů, na hudbu vyvíjející se od dob starých Keltů. Víra byla v Bretani vždy součástí každodenního života, téměř každá vesnička má svého vlastního patrona. Často se za hojné účasti místního obyvatelstva k jejich uctění konají pouti (pardon, pèlerinage) doprovázené hudbou. Bretonci si při této příležitosti oblékají typický kroj - tmavý šat s kloboučkem pro ženy - tzv. coiffe, který často nabývá bizarních tvarů a podle něhož můžeme odlišit, odkud jeho nositelka pochází.

Zaměstnáním Bretonců byl odjakživa rybolov. Bretonské ženy to nikdy neměly jednoduché, protože smrt si nemilosrdně brala jejich otce, muže i syny. Proto se také říká: "La femme du marin, femme du chagrin," což znamená: "Námořníkova žena je ženou smutku." Ankou – vysoká hubená postava smrti s kosou a širokým kloboukem je v bretonském folklóru všudypřítomná.

Bretonská vlajka Gwenn ha du (guen ha du) znamená v češtině bílá a černá, protože 5 černých pruhů představuje biskupství v "horní Bretani", černá představuje zemi, kdežto 4 bílé znamenají biskupství ve Vannes, Trégoru, Léonu a v Cornouaille, tedy přímořský kraj.

Bretonština náleží mezi keltské jazyky a je blízce příbuzná s kornštinou a velštinou, jazyky, kterými se hovořilo na jihozápadě Velké Británie, odkud na přelomu 5. a 6. století našeho letopočtu přes moře přesídlili předkové dnešních Bretonců. Při putování Bretaní na bretonštinu narazíte především v místních názvech, a proto pro zajímavost uvádíme některé běžnější výrazy:

ANKOU (anku) smrt; AVEL – vítr; BIHAN (bihán) malý; BREIZH (breiz) bretaň; COAT (gout) les; COZ (goz) starý; DOUR voda; ENEZ ostrov; KER (ker) vesnice, dům; LAN kostel; LOC (lok) svaté místo; MAD (mád) dobrá, dobře; MEN (men) kámen, skála; MEUR velký, rozlehlý; MOR (mor) moře; NEVEZ nový; PENN (pen) vršek, vrchol; PLOU farnost